Jiří Němec

Veřejný zájem versus ochrana soukromí

Už je to tady zase. Odposlechy a jejich zveřejňování v masmédiích. Pakliže to jsou neoficiální, a proto také nelegální odposlechy, pořízené kdovíkým ze soukromého, stranického a politického života, je to nevkusné nebo naopak pro někoho zajímavé – jak je komu a především bulvárnímu tisku libo. Hrozí tady především osobnostní žaloby na náhradu způsobené škody podle občanského zákoníku. Něco úplně jiného však jsou tzv. policejní odposlechy a jejich zveřejňování. Ty vstoupily na našeho života před několika lety a díky nim k nám připluli třebas „fotbaloví kapříci“. Odposlechy byly dokonce tématem divadelní hry tuším o slečně exposlankyni Kočí... A hlas lidu? Policejní odposlechy přece pomáhají dopadnout nebezpečné zločince, přistihnout při lecčems naše politiky a navíc je to ještě lidová zábava! Tak proč je nezveřejňovat v novinách a necitovat v televizi, když se k nim novináři nějak dostanou. Jenže ona to zase takové legrace není. Odposlechy jsou úkonem v trestním řízení a jejich použití je striktně vymezeno zákonem – může je nařídit soudce, je-li vedeno trestní řízení, ale výhradně pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin nebo jiný úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje mezinárodní smlouva, pokud lze důvodně předpokládat, že odposlechem budou získány významné skutečnosti pro trestní řízení.

Když se policejní odposlechy dostanou čertví jak do novin a na veřejnost, jako před časem třeba v případě exhejtmana Ratha a před nedávnem v kauze „love story“ expremiéra Nečase a trestních stíháních s tím různě souvisejících, nejenže to může ohrozit policejní vyšetřování, ale dokáže to způsobit i v dané trestně stíhané kauze zcela nezúčastněným osobám docela velké nepříjemnosti. Copak můj dlouholetý kamarád nemůže být zrovna trestně stíhán a je na něj soudem povolen odposlech, aniž o tom tuším? A já s ním telefonuji stejně jako už léta – legrácky, narážky..., přece o nic nejde a je to jen mezi námi. Jenže když se to přísně, někdy i cíleně posoudí právě v souvislosti s oním proti kamarádovi vedeným trestním řízením a třeba se pak ty moje výroky, které jsem nemyslel ani náhodou vážně, zveřejní v médiích malinko upravené či sestříhané, mohu z toho u veřejnosti snadno vyjít jako málem spolupachatel čehosi a už téměř pravomocně odsouzený viník zároveň. To už je kouzlo novin.

Veřejně činní lidé musí co se týče publicity samozřejmě unést podstatně víc než „obyčejný občan“, ovšem policejní odposlechy prostě nejsou lidová zábava, nýbrž úkon trestního řízení a podle toho se s nimi musí nakládat. Je tady jistě svoboda slova (ale naproti ní zákon na ochranu osobních údajů a ochrana osobnosti) a může být navíc v konkrétním případě i veřejný zájem na zveřejnění takovéto informace. Kdo to však posoudí? Vždy bude na odpovědnosti konkrétní osoby (a vydavatele), jak s takovouto informací naloží a v jakém rozsahu ji případně zveřejní. A konečné slovo bude mít nakonec zřejmě stejně až soud, se všemi riziky vyplývajícími z jeho rozhodnutí. Docela by mě zajímalo, jak a jestli vůbec se orgány činné v trestním řízení opakovanými úniky informací, především pokud jde o přesné záznamy telefonních odposlechů, z trestních spisů zabývají. Nebo to už i policisté považují za něco normálního?

(Autor je právník, vyučuje právo na VŠ.)

Jiří Němec

Archiv Listů
Autoři Listů

Jiří Němec

Veřejný zájem versus ochrana soukromí

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu