Antonín Rašek

Česká zahraniční politika v nedbalkách?

Jiří Přibáň řekl, že „ukrajinská krize jen znovu oživila rozpolcenost české zahraniční politiky“ (Babiš není Orbán. I tak pozor, Právo 4. 10. 2014). Jiří Pehe si myslí, že v „konfrontaci s rusko-ukrajinským konfliktem se česká zahraniční politika v podstatě zhroutila“ (Existuje česká zahraniční politika? Noviny.cz 30. 9.). Určitě tomu tak není, díky premiérovi Bohuslavu Sobotkovi je stále přiměřená existující situaci a většina společnosti se s ní ztotožňuje.

Naší zahraniční politice ale chybí strategie, která by reagovala na změnu bezpečnostního prostředí. Z ní by praktická zahraniční politika měla i závazně vycházet. Ne aby si každý říkal a dělal, co chce. To je chronická vada naší politiky. Máme sice desítky strategií a koncepcí, včetně zahraničně politických, ale málokterá měla či má stmelovací sílu, aby se jí řídila když už ne většina politiků, tak alespoň exekutiva. Proto máme zahraniční politiky tu tři, tu dokonce čtyři. Nová strategie by proto měla přesněji specifikovat, kdo za co v zahraniční politice odpovídá. Tedy zejména prezident, premiér a ministr zahraničních věcí.

Byla sice řada pokusů založit při Úřadu vlády vědeckou instituci pro strategické řízení, ale ty vždy ztroskotaly na samém počátku. Spousty poradců ji nenahradí, pracují individuálně, ne jako tým. Rezorty jsou na tom poněkud lépe. Ministerstvo zahraničních věcí může čerpat z činnosti Ústavu mezinárodních vztahů, ale v poslední době se nezdá, že by jeho potenciál využívalo. I když tu kdysi pod vedením Jaroslava Jandy vznikla dosud nepřekonaná fundamentální práce Bezpečnostní politika ČR. Základním problémem je, že nemáme jasno, které české zájmy v zahraniční politice vlastně prosazovat. Ač k tomu byla zorganizována řada konferencí a napsána řada publikací, nová koncepce, jíž by se zahraniční politika řídila, zpracována nebyla.

Ani Jiří Pehe nevychází z jasného konceptu, jen navazuje na představy Václava Havla. Ten s nimi sice získal v zahraniční renomé, jeho reakce na jugoslávskou krizi a jednostranně prosazovaná lidská práva ale ve veřejnosti jednotně přijímány nebyly. Takto mohl Jiří Pehe zachytit českou zahraniční politiku jen v jakýchsi nedbalkách, ne vidět hlubší příčiny.

I když jsou bezpečnostní zájmy v Bezpečnostní strategii v kapitole III formulovány, vzhledem ke změně bezpečnostní situace i vládní koalice nás zásadní diskuse o českých zájmech stále čeká. Zatím se výrazněji prosazují zájmy ekonomické, což lze jistě chápat jako reakci na finanční ekonomickou krizi, ale rozhodně by to neměl být důvod se stejnou energií neprosazovat zájmy kulturní, společenské, sociální, politické a další. Žádný z nich nemůže být protežován na úkor druhého.

Soustředíme-li se na problémy, které ve světě vládnou, musíme se především sjednocovat v postojích k ukrajinské krizi a ke zrodu Islámského státu. Tato témata společnost rozdělují. Klíčovým rozhodnutím bude, zda bojovat na dvou či třech frontách, čelit Rusku, radikálnímu islamismu a Číně, nebo hledat spojence. Sankcemi se už bojovat začalo. To jejich aktéry vzájemně oslabuje, takže ztrácejí síly bojovat proti jinému společnému nepříteli.

Historických analogií se najde dost. I když před druhou světovou válkou měli západní spojenci se Sověty dost špatných zkušeností (pakt Molotov – Ribbentrop, zabrání Pobaltí, rozdělení Polska a finská válka), přesto se proti nacistickému Německu spojili. O podstatnou změnu bezpečnostní strategie se také v 80. letech postarali Michail Gorbačov s Ronaldem Reaganem. Možná nám v těchto osudových rozhodovacích procesech chybějí takové osobnosti, jako byli oni či jakým byli Winston Churchill a Franklin Delano Roosevelt. José Manuel Durao Barroso ani Anders Fogh Rasmussen se jim nevyrovnali.

Antonín Rašek

Archiv Listů
Autoři Listů

Antonín Rašek

Česká zahraniční politika v nedbalkách?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu