Joseph Grim Feinberg

Může nás ještě inspirovat Pražské jaro?

Pořadatelé nového sborníku ze zlatého věku Literárních novin, Literárních listů a Listů (léta 1967–1969) tvrdí že ano. Složitější otázkou však je: jak?

Knihu Inspirace Pražské jaro 1968 lze číst jako projev ducha doby, která už skončila, tj. jako dokument unikátní historické události. Do určité míry nás k tomu vedou například příspěvky A. J. Liehma (Tak vážně: co konkrétně) a R. Kalivody (Demokratizace a kritické myšlení), které charakterizují jednak v kontextu dobových podmínek značně specifické demokratizační požadavky, jednak patrná ostýchavost, s níž tyto (z dnešního pohledu) docela mírné požadavky vyslovují. Naproti tomu vytváří M. Kundera ve známém článku Český úděl interpretační rámec, v němž se i opatrné demokratizační snahy jeví jako prvky velkého hrdinského úsilí. Češi (nejspíše společně se Slováky) něco zásadního udělali. Československo se stalo na chvíli středem světových dějin. Po celém světě lidé čekali v napětí: dokáže tato malá země vytvořit něco dosud prakticky nevídaného, totiž demokratický socialismus?

Nedokázala. Optimismus, s nímž si tehdy představovala lepší budoucnost, nás sice může inspirovat, ale co znamená skutečnost, že tato budoucnost nepřišla? Odvaha a hrdost, s nimiž se tito lidé stavěli proti invazi a následnému národnímu ponížení, by nás sice inspirovat mohla, ale ne už tak fakt, že nakonec prohráli. Pražské jaro nás jistě dojímá patosem svého tragického konce, zároveň se však může zdát, že nás varuje, abychom se je nesnažili zopakovat.

V úvodu knihy redakce čelí právě tomuto rozšířenému výkladu Pražského jara: „Nebylo snad demokratům a vyznavačům starých dobrých časů jasné, že komunistický režim je nereformovatelný a jeho ideové zřídlo, marxismus, patří do starého železa?“ (s. 8) Není z polistopadového hlediska poselstvím Pražského jara právě jeho konec? Redaktoři si to nemyslí. Domnívají se naopak, že v dnešní době, postižené „nadvládou peněz, korupcí, úpadkem duchovních hodnot“ (s. 8), nabízí Pražské jaro alternativu, která vůbec neselhala na poli vlastních, vnitřních principů, a právě proto musela být ukončena vojenským zásahem.

Vzít Pražské jaro za politický vzor pro budoucnost je nicméně složitou výzvou. Formulační opatrnost, s níž se autoři jednotlivých příspěvků snažili vyhnout zbytečným provokacím svých stranických soupeřů, je pochopitelná. Zdá se mi nicméně, že právě ona svědčí o zakotvenosti autorů ve své době a také o značně relativní míře nadčasovosti jejich výzvy budoucím generacím. Přispěvatelé sice kritizují komunistickou stranu, ale (s výjimkou I. Svitáka, který byl ze strany dříve vyloučen) ji kritizují zevnitř. Když tvrdí, že znárodněním majetku strana už vytvořila základy socialismu, vlastně ji tak více méně uznávají. Sociální zřízení společnosti totiž příliš nezpochybňují, kritizují především její zřízení politické. Přestože občas napadají liberální představu, že politické otázky lze oddělit od sociálních (viz např. Kalivoda, s. 70, nebo Nový, s. 157), v praktickém ohledu velmi podobné oddělování provádějí. Chtějí totiž kombinovat socialismus s demokracií, jako by to byly dvě odlišné a rozlišitelné věci. Chtějí zemi demokratizovat. Zjevně už necítí potřebu ji socializovat nebo přesocializovat.

Snad je má kritika částečně nepatřičná. V rámci dobových podmínek bylo jejich úsilí o demokratizaci neobyčejně odvážné a obdivuhodné a možná by nebylo ani dnes vůbec špatné znova znárodnit největší podniky a kombinovat politickou demokracii s tzv. státním socialismem. Zdá se mi nicméně, že duch Pražského jara cílil k něčemu vážnějšímu, co však nestihl plně uchopit. Myslím, že na meze politického a sociálního myšlení Pražského jara totiž poukazuje právě jeho jiný, zásadnější princip: humanismus. Autoři zastoupení v recenzované knize skutečně opakovaně zdůrazňují, že plného lidského potenciálu nelze dosáhnout pouhou formální, liberální demokracií ani čistě státním socializováním majetku. Je třeba něco více, nový typ člověka, nový způsob bytí. Jak jej ale dosáhnout a zda byli vůbec na správné cestě, začínali zjišťovat až tehdy, když invaze končila jejich pátrání.

V závěru úvodního slova redaktoři píší, že porážka velkolepého snu Pražského jara „neznamená, že ideje, které stály u jeho zrodu, jsou chybné.“ Na to, aby to bylo definitivně posouzeno, mají „Dějiny [...] dost času.“ (s. 9) Avšak redaktoři tím také narážejí na Hegelova varovná slova, že velké historické události nelze opakovat, aniž by se z původních tragédií nestaly jen frašky (s. 7). Dějiny nechávají svým dědicům podivné bohatství, jež musí být v každé době znovuobjeveno a překováno do nových podob. Je to náročná, převážně pomalá práce. Doufejme tedy, že skutečně máme dost času. A buďme zatím rádi, že knihy, které jsou v procesu trvalého objevování a přehodnocování minulosti nezbytné, máme.

Červinková, E. a kol.: Inspirace Pražské jaro 1968. Literární noviny – sborník statí.

Hradec Králové, Sumbalon 2014.

Joseph Grim Feinberg (1979) pracuje ve Filozofickém ústavu AV ČR v uddělení pro studium moderní české filozofie. Věnuje se změnám kultury a politické ideologie od šedesátých let 20. století.

Archiv Listů
Autoři Listů

Joseph Grim Feinberg

Může nás ještě inspirovat Pražské jaro?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu