Olga Hostovská

Causa Karel Krejčí

Letos tomu bylo 110 let, co se profesor Karel Krejčí narodil (20. 8. 1904), a pětatřicet let uplynulo od data jeho úmrtí (26. 6. 1979). Jeho posledním žákům, které měl možnost alespoň krátce učit v roce 1968, je dnes kolem pětašedesáti a málokdo už ví, že to byl významný literární historik, bohemista a polonista a mimořádně nadaný pedagog. V české literatuře se orientoval na 2. polovinu 19. století. Za publikaci Dějiny polské literatury (1953) byl v Polsku dekorován Komandérským křížem s hvězdou řádu Polonia Restituta. Přednáškami na obou katedrách a bohatou publikační činností ovšem jeho aktivity zdaleka nekončily. V rámci tehdejší filologické fakulty pořádal pro zájemce vlastivědné procházky po Praze, při nichž seznamoval studenty s historií města, jeho tajemstvími a krásami. Ještě dnes, když provázím nějakého návštěvníka Prahy po Karlově mostě, udivuji ho vědomostmi, které jsem načerpala téměř před 60 lety při někdejší vycházce s panem profesorem.

Kdo znal profesora Krejčího jako student, nikdy na jeho přednášky nezapomene. Řečeno víceméně jeho slovy, dokázal vždy v několika úvodních statích podrobně vysvětlit vývojové tendence společenského i literárního procesu v tom kterém období. Literaturu, o níž přednášel, zasazoval do širších souvislostí, tj. do rámce světového, protože v době tuhého socialistického realismu používal komparatistických metod. K mnoha autorům měl vysloveně osobní vztah - k jeho miláčkům patřil Jakub Arbes, a být o 60 let starší, určitě by se byl oženil s Eliškou Krásnohorskou. V časech hýřících slogany a frázemi dokázal dát jasný obsah různým termínům, kterých se nejen tehdy, ale i dnes s oblibou používá s naprostou libovůlí. Učil nás nikoli papouškovat, ale myslet, a to není málo.

V roce 1958 musel Karel Krejčí tehdejší Filologickou fakultu UK z „politických důvodů“ opustit a nadále, až do odchodu do penze, působil trvale ve Slovanském ústavu ČSAV, který ale s proměnami režimu několikrát změnil svůj název. Nezaujatému pozorovateli by se mohlo zdát, že si profesor Krejčí nijak nepohoršil, ale jestliže nadanému kantorovi, pro něhož pedagogická činnost byla radostí i posláním, vezmete možnost učit, jako byste se na něm dopustili fyzického násilí. Ostatně, jak vyplývá z nezveřejněných materiálů, i v té Akademii byla Krejčího publikační činnost řízena a omezována zásahy z tzv. vyšších míst. Na fakultu se vrátil pouze nakrátko v roce 1968, a protože přednášel dobře a rád, vynahrazoval si to přednáškami v nejrůznějších spolcích, od Společnosti Boženy Němcové snad až po Baráčníky.

Dodnes ovšem všichni Krejčího životopisci obezřetně krouží kolem otázky jeho degradace, jejíž příčinu spatřují v tom, že se v roce 1956 v univerzitní radě „zastal nespokojených studentů“. Bylo by přinejmenším zajímavé vědět, proti komu se nás zastal. V každém případě pohroma se snesla na profesora Krejčího až v druhém pololetí roku 1957. Můžeme se jenom domýšlet, proč se dosud pátrání po příčině toho zásahu shůry všichni vyhýbali. Ovšem vzhledem k tomu, že pan profesor byl bezdětný starý mládenec a zemřel dávno před listopadovým převratem, a tudíž se nemohl dožadovat satisfakce, je snad na čase, abychom konečně kousli do toho kyselého jablka a podívali se na to, proč byl Karel Krejčí svého profesorského místa zbaven. Je nepochybné, že významnou roli v té záležitosti sehrál lingvista Roman Jakobson, byť – jak se ukáže – nikoli nejspíš tu hlavní.

Osobnost Romana Jakobsona je poněkud rozporuplná: za socialismu byl u nás nemilosrdně zatracován mj. s odůvodněním, že „jeho“ strukturalismus, který zabsolutňuje vnitřní strukturu objektů a teoretických systémů, (...) není s to vědecky prozkoumat skutečnou povahu (...) uměleckých děl (PSN, 1967). Naopak po roce 1989 se stal strukturalismus pro leckterého našeho filologa oblíbenou metodou a Jakobson uctívanou vědeckou kapacitou.

Navzdory svému seversky znějícímu jménu Roman Osipovič Jakobson (1896–1982) – alespoň z našeho hlediska – byl Rus. Nemám tušení, jestli rusky mluvící jevrej mohl podle ruských (potažmo sovětských) měřítek získat ruskou národnost. Patrně byl taky trochu Čech, protože na rozdíl od ostatních nežádoucích cizinců, jako např. A. M. Ripellina, má Jakobson v disidentském Slovníku zakázaných autorů svoje vlastní heslo.

Studoval v Moskvě za první světové války a do Prahy přišel někdy na přelomu let 1920 a 1921, původně jako překladatel mise Červeného kříže. (Měl prý přesvědčovat emigranty, aby se vrátili do Sovětského svazu.) Přátelil se s levicovými intelektuály, byl členem Devětsilu a v roce 1926 se podílel na založení Pražského lingvistického kroužku. Také se u nás znovu oženil. V roce 1935 si vzal svoji žákyni Svatavu Pírkovou, která nejprve přijala sovětské občanství. V roce 1937 naopak oba manželé získali občanství československé, a v době, kdy sovětští občané, posbíraní po celé Evropě, putovali v zapečetěných vagónech nazpět do své vlasti, vydal se Roman Jakobson opačným směrem: přes Dánsko, Norsko a Švédsko do USA.

Nevím, zda pro profesory Harvardské univerzity platila jiná měřítka, ale normální smrtelník s jeho životopisem, který se s americkým pasem v 50. letech 20. století volně pohyboval po světě a mohl si bez problémů zajet i do své někdejší vlasti, musel být minimálně dvojitý agent. V roce 1957, poprvé od svého odjezdu, navštívil Roman Jakobson také Československo, zato hned dvakrát. Koncem ledna se v Praze zúčastnil zasedání přípravného výboru pro moskevský sjezd slavistů a poté v Olomouci konference o srovnávacím studiu slovanských jazyků (28. 1.–1. 2.). Začátkem srpna téhož roku se objevil v norském Oslo na 8. mezinárodním kongresu lingvistů, kde byla přítomna rovněž československá delegace, jejímiž členy byli dva pražští jazykovědci Bohuslav Havránek a Karel Horálek. Z Norska se Jakobson vypravil přes Moskvu znovu do Prahy, kde se v září zúčastnil mezinárodní konference o životě a díle J. A. Komenského. Ubytoval se v hotelu Flora a okamžitě navázal kontakt se svou švagrovou a její rodinou a hojně využíval jejich služeb. Z kolegů o něj kupodivu nepečoval ani jeho někdejší souputník Mukařovský, ani nikdo z jazykovědců, ale de facto jeho teoretický odpůrce Karel Krejčí, zakladatel Literárněhistorické společnosti (1934), která představovala protiváhu k Pražskému lingvistickému kroužku. Nejspíš proto, že bydlel na Vinohradech a měl to k hotelu Flora poměrně blízko. Během svého pražského pobytu se Jakobson choval velice sebevědomě, ba přímo arogantně, a tajným, kteří ho sledovali na každém kroku, dával nepokrytě najevo, že ví, co jsou zač. Před jeho odjezdem uspořádali pro něj jeho příbuzní večírek na rozloučenou, na který pozvali jeho přátele a kolegy.

Sotva Roman Jakobson odjel, na všechny účastníky večírku se snesla pohroma – opakované výslechy a obviňování. Celá rodina Jakobsonovy švagrové byla postižena. Oba manželé přišli o práci, synovi, který v roce 1958 končil studium na matematicko-fyzikální fakultě, nebyla umožněna vědecká kariéra, jeho mladší sestra se vůbec na vysokou školu nedostala. Z hostů to kupodivu odnesl snad jen profesor Krejčí, který nás ve 4. ročníku na konci zimního semestru stačil v lednu 1958 jen taktak vyzkoušet. V pátém ročníku a u státnic jsme ho už neměli. (Nahradil ho přednáškami a seminářem na téma umělecké mistrovství Jan Mukařovský, který byl sice jmenován profesorem UK už v roce 1945, ale pro přemíru funkcí neměl většinou na pedagogickou činnost čas.)

V archivech StB se bohužel nezachovaly materiály týkající se výslechů spojených s druhou Jakobsonovou návštěvou v Praze v roce 1957, ale existuje stručné hlášení III. Správy MV (odd. 361) z 23. února 1957 o čtyřdenní „oslavě“, kterou organizoval s. Wollman Slavomír, vědecký pracovník Slovanského ústavu, a nezařadil do spolupráce členy KSČ. Dá se tedy předpokládat, že titíž Jakobsonovi kolegové, kteří se zúčastnili v lednu setkání v hotelu Paříž, byli rovněž o půl roku později pozváni na soukromý večírek v rodině Jakobsonových příbuzných. Organizátoři si později lámali hlavu, kdo z přítomných mohl ostatní denuncovat, ale nenapadlo je, že se vlastně měli ptát jinak: kdo mezi hosty chyběl.

Těžko říci, zda by nám v tomto bádání napomohl strukturalismus, ale inspirujeme-li se komparatistickou metodou, s níž se moje generace setkala v hlubokých 50. letech na přednáškách profesora Krejčího, dojdeme k závěru, že náš pan profesor v tomto příběhu figuroval nejspíš v roli nevinné Šípkové Růženky.

U zrodu strukturalismu stály totiž tři bohemistické sudičky: excentrik Roman Jakobson, pedant Bohuslav Havránek a estét Jan Mukařovský. Oba první učili ve 30. letech v Brně, Mukařovský dostal místo až v Bratislavě. Po válce se Jakobson, americký lingvista ruského původu (viz Malá československá encyklopedie, Academia 1984-87), věnoval vymýšlení dalších teorií, Havránek, č. jazykovědec slavista a bohemista, se zabýval slovesy a jejich rodem a akademik Jan Mukařovský, č. lit. vědec a estetik, představitel čs. a svět. mírového hnutí, shromažďoval funkce a metály. V roce 1948 se zřekl učení svého Mistra a tvrdě proti němu bojoval, o čemž svědčí hesla o strukturalismu v dobových slovnících. Nemám tušení, zda se někdy s Jakobsonem usmířili, ale pokud byl vůbec na ten večírek na rozloučenou v září 1957 pozván, tak rozhodně nepřišel. Zachoval se tedy jako ta nevítaná sudička, která se u Homéra jmenuje Eris a která vlastně zavinila Trojskou válku. Jakožto někdejší rektor UK (1948–1953), ředitel Ústavu pro českou literaturu ČSAV, nositel Stříbrné hvězdy řádu 25. února 1948, Řádu republiky ad., předseda Československého výboru obránců míru a člen předsednictva Světové rady míru k tomu měl dostatek pravomocí.

A to mohl Karel Krejčí ještě mluvit o štěstí! Takový Václav Černý, odborník na srovnávací literatury, se ještě v roce 1967 vůbec nedostal do Bělehradu na 4. sjezd komparatistů a v Příručním slovníku naučném (ČSAV, 1962–67) je uveden až v dodatcích.

To ale není nic nového. Ti z kolegů, kterým ještě jméno Karel Krejčí něco říká, nepochybně znají rovněž knihu Václava Černého Paměti 1945–1972, kde se o někdejších strukturalistech lze leccos dočíst. Kdo by ale bral vážně zatrpklého starce? Nejspíš je lepší do ničeho nešťourat, protože budeme-li otvírat staré almary, mohli bychom ještě narazit na nějakou zapáchající mrtvolu nebo – jak se dnes pěkně po americku říká – „tělo“, zvlášť když těch kostlivců jsme měli v nejrůznějších skříních poschovávaných dost!

Olga Hostovská (1936) je literární historička, překladatelka a editorka.

Archiv Listů
Autoři Listů

Olga Hostovská

Causa Karel Krejčí

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu