Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné

• Hlavní stránka
• Aktuální číslo
• Archiv
• Autoři
• Fotografie
• Pelikán
• Česko-slovenské Mosty
• Předplatné
• Prodejci
• Ohlasy
• Odkazy
• O Listech / O Listach / Über Listy
• Tiráž a kontakty

Jste zde: Listy > Archiv > 2014 > Číslo 6 > Hana Michaliková: Ve znacích hai (Japonsko)

Hana Michaliková

Ve znacích hai (Japonsko)

Básníci a jejich místa (36)

Země znaku (z vlaku)

Po přistání na tokijském letišti Haneda kulturní šok. Okénkem letadla pozoruji pozemní letecký personál. Šest mužů v pracovních kombinézách se po zastavení letadla hluboce pokloní. Pro Japonce přirozené gesto, pro Evropana pozdrav povýšený na obřad. A tak to půjde dál, ať se vrtneme kamkoliv. Pozdravy, úklony, úsměvy. Kromě nejmenších dětí se v Japonsku nikdo nevzteká a nekřičí, nevráží do druhého, nehlomozí.

Při procházce nočním Tokiem mi připadá, jako bych se zalogovala do počítačové hry: figury kráčející elektronickým jarmarkem, v nákupních centrech pískání, drnčení, hudba, prodavači na chodnících před obchody vyvolávají nejnovější a nejlepší nabídky, obchodní domy střídají pačinko herny, z kterých se po otevření dveří řine rachot a hlomoz automatů... Metrem z elektronické Akihabara do Šibuja, připomínající Newyorskou Times Square, dál do elegantní čtvrti Ginza a skanzenu v Asakusa.

Pořád ve vlaku s japonskými lidmi a oni s námi. Venku 38 stupňů, ve vlaku chládek. Pospáváme, mluvíme nahlas – přestupek, kterému se Japonci smějí. Nevím, co smích znamená: hošík, který trávil čas v šinkansenu pobíháním, popichováním otce, pokukováním po lidech a hrou, na konečné vystupuje. To se mu nelíbí, pláče, vyvádí. Evropští rodiče by byli naštvaní, čeští by ho plácli přes zadek. Japonští rodiče se smějí. Řvoucí chlapeček nakonec vynesen na rameni rozřehtaného táty Sumó. Takže? Úsměv, elegance, neproniknutelnost, neokázalost, zdvořilost, organizovanost.

Hůlky, v podřepu, bez bot. Potichu. Ale s pivem. Z misek uždibovat rýži, řasy, rybu, vypít polévku misó. Dívat se na japonskou paní, jak obratně kouzlí s hůlkami, skloněná nad miskou bystře postrkuje do pusy udon, řasy, nakládané kousky zeleniny. Japonské ženy a muži: bez tuku, bez ňader, širokých boků a stehen. Ano, miska rýže denně stačí. Pak nemůžeš být upocený růžolící Evropan (Američan), pak jsi éterický hrdina, bezejmenný, jedna z tisíců bílých košil, černých vlněných nažehlených puků, převysokých podpatků na cestě z Tokia do Tokia. V Japonsku nejsi okraden, nikdo do tebe nevráží v šíleném chumlu na Tokio (a jiných) stations. Nejsi ale ani osloven. Řeč znaků je neproniknutelná.

Zatímco Fudži se ukázala na okamžik, aby v zápětí zakryla majestátní tvář oblaky, Hirošima je vidět neustále. Jediné japonské město s centrem. V něm park, pomníky, muzeum smutku. A turisté. Japonští, cizozemští, děti, mládež. Muzeum smutku v městě smutku. Zelený park v centru města poskytuje chladivý stín, příběhy v muzeu smutku studí víc. Melancholie obnoveného moderního města pro mne zůstane navždy spjata s pronikavou vůní parfému (pačuli, santál?) Inda sedícího vedle. A s monotónním zvukem motoru lodi, na níž jsme Hirošimu opustili.

Pět, sedm, pět. Haiku je okamžik, zlomek času, mrknutí víčka. Stručná, drobná báseň, bez ozdob. Neupovídaný formát.

-hm-

Ve znacích hai

Prázdnota znaku:
pouť cizince po chrámech
Buddhů a Šintó.

Stín templu.
Muž stéblem pošťuchuje
ležící kočku.

Vedrem provlhlá
od hlavy k palci u nohy.
Pod prstem Buddhy.

Kamenná lucerna:
prázdnota nachystaná
rozzářit tvář.

Rovnám červené
pantofle špičkami ven.
Zakleknu v chrámu.

Přikrčená nad
všemocným textem Sútry
toporně píšu.

Vrátit se, nebo
navždy meditovat zde?
Znamení shůry – ne.

Sychravá hai

Zatetelil se,
vzplanul do žluta
vyhořelý keř.

Červené oči
šípkobraní v úvozu
uschlých letniček.

Žít na hromádce
v rozestlaném listí.
Bez papíru. Dva.

Koleda kole..
Do kostí pokroucené
promrzlé pole.

Pole

Vlaje zčeřeně,
prostředně velké.
Stvoly se uklánějí
po větru k hlíně,
stejným směrem,
jakým se díváš.

Zarudle a 
nevyspale
se stmívá
až dolů
za obzor pole
s jedním
stromem.

Hana Michaliková (1963) publikuje na stránkách literárního magazínu totem.cz, glosuje na michalikova.bigbloger.lidovky.cz, přispívá do regionálních periodik. V roce 2014 vydala básnický debut Na domácí půdě. Žije v Dolních Břežanech.