Aleš Zapletal

Zlobivé dítě východního bloku

Dvacet pět let od pádu komunistického režimu v Rumunsku

Dějiny Rumunska jsou pro českého čtenáře téměř neznámé, a to platí i pro období vlády komunistické strany. Pamětníci roku 1968 vědí, že se tehdejší Rumunská socialistická republika nepřipojila k invazi vojsk států Varšavské smlouvy do Československa. Obecně známé jsou i jméno Nicolae Ceauşeska, předsedy Rumunské komunistické strany (RKS) v letech 1965–1989, a neslavný konec tohoto diktátora před čtvrtstoletím. To bylo to jediné, co jsem o období vlády komunistické strany v Rumunsku věděl i já, než jsem se jím loni během studijního pobytu v Kluži začal zabývat. Tento článek chce rumunský komunistický režim představit v jeho charakteristických rysech, postihnout základní dynamiku jeho vývoje a poukázat na nejdůležitější osobnosti jak z řad RKS, tak její opozice.

Od „osvobození“ do vyhlášení republiky (1944–1947)

Rumunsko stálo ve 2. světové válce na straně Německa. Zpočátku neutrální stát se do války zapojil v roce 1941 poté, co krále Karla II. svrhl vojenský puč generála Iona Antoneska. Důvodem k tomuto kroku byl záměr získat zpět území Besarábie (dnešní Moldavsko), o které Rumuni přišli o rok dříve po hrozbě vojenské invaze ze strany SSSR. Oficiální hlavou státu se stal Karlův syn Michal I., který 23. srpna 1944 uskutečnil s pomocí demokratické opozice vůči Antoneskovu režimu státní převrat a následně vyhlásil válku Německu. Rumunsko se připojilo ke Spojencům a je málo známou skutečností, že rumunská armáda se podílela na osvobození Československa. Podle některých odborníků král Michal zkrátil svým rozhodnutím druhou světovou válku v Evropě o celého půl roku. Samotné království však bylo svými „osvoboditeli“, sovětskou Rudou armádou, považováno de facto za poražený stát a sovětská vojska se chovala spíše jako okupační. Velká Británie a USA nemohly na této skutečnosti mnoho změnit.

Přítomnosti sovětských jednotek využili komunisté, kteří se ze zcela marginální politické skupiny meziválečného období (strana byla v roce 1924 zakázána a až do roku 1944 působila v ilegalitě a v exilu) vyvinuli v sílu, jež měla brzy začít určovat vývoj. Podobně jako v Československu v Národní frontě se RKS připojila k demokratickým stranám, jejichž představitelé se podíleli na převratu organizovaném králem Michalem. Tak vznikl Národní demokratický blok, z jehož zástupců byly sestaveny prozatímní vlády Constantina Sanăteska a Nicolae Rădeska. Představitelé komunistické strany Lucreţiu Pătrăşcanu a Gheorghe Gheorghiu-Dej se tak dostali do pozic ministrů; Pătrăşcanu byl také v čele delegace vyjednávající se Sověty, která měla za úkol sjednat podmínky příměří (to bylo podepsáno 13. října 1944). Současně s postupující sovětskou armádou přicházeli na rumunské území agenti sovětské tajné služby.

Praktickým příkladem, jak komunisté využívali přítomnosti sovětských vojsk v Rumunsku, byla hrozba dělníkům, že je sovětští vojáci zatknou, pokud nebudou ve volbách do závodních výborů volit představitele Národní demokratické fronty (platforma, kterou komunisté založili společně se sociálními demokraty). Nové závodní výbory převzaly kontrolu nad jídelnami a distribucí přídělových lístků, a mohly tak vytvářet další nátlak na dělníky hrozbou krácení potravinových přídělů.

V únoru 1945 donutili Sověti krále Michala, aby odvolal Rădeska, který vystupoval proti působení RKS, z pozice předsedy vlády. Král váhal vyhovět tomuto požadavku, ovšem souhlasil pod tlakem hrozby úplné ztráty svrchovanosti království. Tak se k moci 5. března 1945 dostala vláda Petra Grozy, v níž komunisté získali převahu. Jednak obsadili více ministerských křesel (především získali kontrolu nad klíčovými resorty jako vnitro a spravedlnost), jednak kontrolovali Grozovu stranu, levicově-agrární Frontu oráčů. Grozova vláda uskutečnila pozemkovou reformu a přidělovala drobným rolníkům půdu, aby si získala jejich podporu (za několik málo let měli ovšem o pozemky přijít v rámci kolektivizace; podobně postupovala i KSČ). Sovětská převaha v Rumunsku získala další podobu v hospodářské sféře: vznikaly tzv. sovromy, společnosti působící v různých odvětvích (těžba ropy a zemního plynu, těžba dřeva, chemický průmysl, doprava, pojišťovnictví). Sovromy byly teoreticky společně řízeny, prakticky však sloužily výhradně sovětským zájmům a umožnily SSSR odčerpávat z Rumunska ještě více zdrojů, než jak bylo určeno v dohodě o příměří.

V srpnu 1945 požádal král Michal Grozu, aby odstoupil. Předseda vlády, podporován Sověty, to však odmítl. Král zahájil bojkot vlády a odmítal potvrzovat její rozhodnutí, ale vláda na to nebrala ohled. V prosinci 1945 sice dohoda s Moskvou přislíbila brzké konání svobodných voleb, ale tato naděje pro opozici se ukázala lichou, protože Groza nejprve vyhlášení voleb neustále oddaloval (nakonec se konaly až v listopadu 1946) a poté byly stejně zmanipulovány, takže vládní blok (jehož součástí byla RKS i Fronta oráčů) získal 84 % hlasů; Groza zůstal předsedou vlády. V následujícím roce došlo ke konečné likvidaci opozičních stran, které byly prohlášeny za „organizace fašistického typu“, a jejich vůdčí představitelé byli odsouzeni k vysokým trestům odnětí svobody (většinou doživotí).

Pařížská mírová konference, probíhající od srpna 1946 do února 1947, označila Rumunsko za agresora, a to tak definitivně ztratilo Besarábii (hranice se SSSR byly určeny podle stavu z ledna 1941, kdy království toto území pod nátlakem odstoupilo). Datum vstupu do války na straně Spojenců bylo posunuto na 12. října 1944, takže podíl, který Rumunsko mělo na jejich válečném úsilí od 23. srpna, byl zanedbán. V tomto období navíc došlo k nejhorším excesům ze strany postupující sovětské armády; sovětská strana se z nich tak nemusela zodpovídat. Rumunsku nebyl v mírové smlouvě přiznán statut spojence, ačkoli jeho ztráty byly statisticky čtvrté nejvyšší mezi Spojenci; Itálii tento statut přiznán byl (!). Na této situaci nemohl nic změnit ani zásah Jana Masaryka, vedoucího československé delegace, ve prospěch Rumunska. Podle Masaryka bylo nespravedlivé, že Rumunsko bylo tak postaveno na roveň Maďarsku, které podle něj jako první bez jakéhokoli nátlaku spojilo svou politiku s fašistickou Itálií, později i Hitlerovým Německem.

Po rozehnání opozičních stran bylo jasné, že opozice svůj boj s RKS a jejími spojenci prohrála. Posledním krokem byla likvidace monarchie, k čemuž došlo 30. prosince 1947. Groza a Gheorghiu-Dej pod hrozbou, že jejich stoupenci uvrhnou Rumunsko do občanské války, přinutili krále Michala, aby abdikoval. Následně byl přinucen opustit zemi a usadil se ve Velké Británii. Byla vyhlášena lidová republika, což potvrdila nová ústava z 13. dubna 1948. Ta teoreticky zaručovala občanské svobody, ovšem zároveň prohlašovala, že „demokratický řád v zemi je stanoven komunistickou stranou“.

Léta stalinismu (1948–1955)

Po odstranění krále jako posledního symbolu opozice (ač od Grozova nástupu de facto bez reálné moci) komunisté rychle směřovali k ovládnutí celé rumunské společnosti. Jedním z kroků na této cestě bylo sloučení RKS se sociálními demokraty, k němuž došlo 21. února 1948. Oficiálně bylo prezentováno jako „politické sjednocení pracující třídy“, ovšem ve skutečnosti se jednalo o likvidaci sociální demokracie. Nový subjekt mající okolo 1 milionu členů (přičemž tehdejší počet obyvatel Rumunska byl 15,8 milionů) byl pojmenován Rumunská dělnická strana (RDS). Vedle RDS existovala jako „loutková strana“ (podobně jako ČSS nebo ČSL v Československu) pouze Fronta oráčů, a to do Grozovy smrti v roce 1953. Ostatní strany či frakce tvořící vládní blok v listopadových volbách v roce 1946 byly zlikvidovány. Fronta oráčů se v roce 1953 sama rozpustila, zřejmě na podnět RDS.

Podle zákona z 11. června 1948 byly všechny továrny v zemi znárodněny a v roce 1950 kontroloval stát 90 % výroby. Vedle dolů a továren přešly do státních rukou banky, pojišťovny, zdravotnictví, doprava a chemický průmysl; v průběhu 50. let se pod jeho kontrolu dostala i další odvětví: výstavba bytů, restaurace a obchody. V květnu 1949 byla po sovětském vzoru zahájena kolektivizace zemědělství, která trvala 13 let a provázely ji jevy známé z jiných kolektivizujících zemí: vydírání, zatýkání (až 80 000 rolníků uvězněno), násilné vystěhování (17 000 rodin) a další formy represe. Někteří rolníci se pokusili o ozbrojený odpor a připojili se tak k dalším odbojářům, především z řad bývalých důstojníků rumunské královské armády a bývalých členů Železné gardy (rumunské fašistické organizace). Tyto ozbrojené skupinky (jednotlivé oddíly tvořilo maximálně 30 až 40 osob) působily v hornatých oblastech, zejména v Banátu; nejznámějšími představiteli protikomunistického ozbrojeného odboje byli bratři Arnauţoiu a Gheorghe Arsenescu a Ion Gavrilă Ogoranu. Drtivou většinu těchto povstalců státní moc zlikvidovala kolem roku 1952; pouze několika jednotlivcům se dařilo skrývat se do začátku 60. let. Pokud jde o kolektivizaci, ta byla oficiálně prohlášena za dokončenou v roce 1962, kdy bylo kolektivizováno asi 90 % veškeré orné půdy. Zbytek, který zůstal v soukromých rukách, tvořila vesměs půda v těžko přístupných oblastech.

Na nejvyšších místech RDS probíhal v té době mocenský boj. V čele strany stál Gheorghe Gheorghiu-Dej, který se v poválečné RKS spojil s představiteli moskevského exilu (Ana Paukerová, Vasil Luca) proti těm členům vedení, kteří během války zůstali v Rumunsku a nebyli uvězněni, zejména proti Lucreţiu Pătrăşcanovi; ten byl zatčen již v únoru 1948. V době velkých politických procesů počátkem 50. let se pozornost Gheorghiu-Deje obrátila, patrně na impuls ze Stalinovy strany, proti Paukerové, Lukovi a Teohari Georgeskovi. Luca byl v roce 1952 zatčen a mučen, posléze odsouzen na doživotí k nuceným pracím (zemřel v roce 1963 ve vězení Aiud). Paukerová a Georgescu byli postupně odstraněni z vysoké politiky do ústraní a izolace. Po Stalinově smrti se Gheorghiu-Dej začal obávat, že se jej nové moskevské vedení v čele s Chruščovem a Malenkovem bude chtít jako představitele stalinismu zbavit. Jako svého potenciálního rivala – favorita Moskvy – viděl uvězněného Pătrăşcana, takže ho v roce 1954 nechal odsoudit k smrti; seznam „zločinů“ tohoto bývalého ministra spravedlnosti čítal 36 stran: Pătrăşcanu byl odsouzen za „podporu imperialistů“, „špionáž“ a další. Proces s ním připomíná proces se Slánským v Československu, Rajkem v Maďarsku nebo Kostovem v Bulharsku, došlo k němu však v době, kdy v jiných zemích východního bloku začínala destalinizace. Byl vrcholem mocenského zápasu v RDS, po Pătrăşcanově popravě nezbyla ve vedení strany žádná osobnost, která by mohla Gheorghiu-Deje nahradit.

Pro toto období byla příznačná také rusifikace rumunské kultury. V historickém bádání, které již bylo poznamenáno teorií třídního boje, byly zdůrazňovány vazby Rumunů na Rusy, respektive další (zejména východní) slovanská etnika a na východoevropský (byzantský) kulturní okruh. Vazba na západoevropský (latinský) kulturní okruh byla potlačována. Známým příkladem tohoto potlačení je změna pravopisu názvu země: původní (a dnešní) forma „România“, etymologicky odvozená z latinského „romanus“, tj. římský, byla upravena na „Romînia“. Výslovnost se nezměnila, ale etymologický původ slova byl touto úpravou zastřen. K mrzačení rumunské kultury velkou měrou přispěla likvidace vědeckých pracovišť (zejména v oblasti filozofie, historie a literatury), rušení odborných periodik a perzekuce intelektuálů, z nichž mnozí zemřeli ve vězení nebo v pracovním táboře. Tato perzekuce postihla velké osobnosti rumunské vědy meziválečného období, jako byli filozof a básník Lucian Blaga nebo historik Gheorghe Brătianu. Instituce, periodika a osobnosti, které vstoupily do uprázdněného prostoru, sloužily především zájmům komunistického režimu a podílely se na propagandě. Jedním z mála úspěchů kulturní politiky RDS v těchto letech bylo rozšíření sítě škol, díky čemuž z rumunské společnosti zmizela negramotnost. Také se zvýšil počet kulturních zařízení, jako byla muzea a divadla; tento kvantitativní nárůst ovšem nemohl zakrýt kvalitativní pokles, způsobený kulturní politikou režimu.

Církevní politika režimu a postavení křesťanů

Ve snaze zcela ovládnout rumunskou společnost a její smýšlení měla RDS ještě jednoho protivníka: křesťanskou víru. Vztah režimu k církvím byl upraven zákonem z roku 1948, který zákonnou existenci církví podřídil ministerskému souhlasu. Režim postupoval ambivalentně: na jednu stranu oficiálně odsuzoval náboženskou praxi, na druhou stranu viděl v církvích další cestu, jak ovládat obyvatelstvo, proto se rozhodl podřídit je své moci, místo aby se je snažil zcela zlikvidovat. Loajalita církve jako celku byla zajišťována tím, že ministerský souhlas s její existencí mohl být kdykoli odebrán, a daná církev tak mohla být okamžitě postavena mimo zákon. Režim také hradil mzdy duchovních, což mu umožňovalo vyvíjet na ně nátlak, případně znemožnit jejich činnost (to byl případ baptistických kazatelů v 80. letech).

Vůči některým církvím zvolil režim specifický přístup: jednalo se o rumunskou pravoslavnou, římskokatolickou a řeckokatolickou církev (uniaty). Rumunská pravoslavná církev (RPC) byla (a stále je) nejvýznamnější církví v Rumunsku, vezmeme-li to podle počtu věřících. Na konci 40. let se k ní hlásilo až 80 % obyvatelstva. Mohla se tedy teoreticky stát hlavní ideologickou alternativou, podobně jako v Polsku římskokatolická církev. K tomu však nedošlo patrně proto, že RPC neměla vazbu do zahraničí (jedná se o autokefalickou, plně svrchovanou církev), o kterou by se mohla opřít a na kterou by režim musel brát ohled, jako církev římskokatolická. Jestliže se tedy RPC nestala vzhledem ke své velikosti ideologickou alternativou, zbývala jí cesta spolupráce s režimem. To bylo usnadněno i tím, že patriarcha Justinián (hlava RPC v letech 1948–1977) měl blízko ke Gheorghiu-Dejovi. Justinián měl údajně prohlásit: „Kristus je novým člověkem. Sovětský člověk je novým člověkem. Je tedy Kristus sovětským člověkem!“ Hodnocení Justiniánovy role je pochopitelně rozporuplné. Bývá zdůrazňováno jak to, že se mu podařilo obhájit existenci RPC v nejtěžších letech teroru počátkem 50. let, včetně existence klášterů, tak to, že ke konci téhož desetiletí nedokázal zabránit nové vlně teroru, která postihla na 2500 kněžích, mnichů a jeptišek a během níž byla zavřena polovina klášterů v zemi. Lze říct, že působení patriarchy Justiniána (stejně jako jeho následovníků až do pádu komunistického režimu) vystihuje působení celé RPC v té době (i když na úrovni jednotlivých duchovních existovaly četné výjimky, viz dále). Lze také říct, že Justiniánův případ není mezi (vedoucími) představiteli církví působících ve východním bloku výjimečný; k podobnému počínání byli okolnostmi tlačeni církevní představitelé i v dalších zemích.

Římskokatolická církev měla v Rumunsku v období komunistického režimu zcela zvláštní postavení. Existovala totiž bez oficiálního ministerského souhlasu, její činnost však nebyla zakázána. Tato skutečnost byla patrně dána tím, že většina křesťanů, hlásících se k této církvi, patřila k maďarské menšině, takže ji režim toleroval s ohledem na dobré vztahy se „spřáteleným státem“. Oficiálního souhlasu se jí nedostalo patrně vzhledem k její vazbě na Vatikán. Nebýt ovšem oné tolerance k maďarské menšině, mohl římskokatolickou církev v Rumunsku potkat stejný osud jako další církev mající vazbu na Vatikán, totiž řeckokatolickou (církev východního ritu, která ovšem uznává svrchovanost římského biskupa jako pozemské hlavy církve). Tato církev byla označena za „protinárodní a antihistorickou“ (unie s Římem, kterou uzavřela v roce 1698, byla vykládána jako zrada „rumunského lidu“) a k 1. prosinci 1948 oficiálně sloučena s RPC, což fakticky znamenalo její likvidaci. Role čelných představitelů RPC v tomto aktu je doposud předmětem diskuse. Duchovní, kteří nesouhlasili se „znovusjednocením“ s RPC, byli obviněni z „protidemokratického smýšlení“ a odsouzeni k dlouhým trestům odnětí svobody. Jeden a půl milionu křesťanů, kteří se k řeckokatolické církvi hlásili, se stalo oficiálně součástí RPC, ovšem někteří z nich pokračovali ve vyznávání svého přesvědčení tajně, takže kontinuita zrušené církve byla zachována v ilegalitě. Činnost řeckokatolické církve byla obnovena až v roce 1990, početní stav se však mnohonásobně snížil (dnes se k tomuto vyznání hlásí asi 150 tisíc lidí).

Mezi řadovými faráři, pastory a kazateli a mezi prostými věřícími se našli lidé, kteří s postojem své církve k režimu nesouhlasili. Proti ateizaci společnosti, o kterou usilovala RDS, se snažili bojovat evangelizací, kterou ovšem režim považoval za šíření „nepřátelské ideologie“. Křesťanská víra měla být zatlačena do úplného soukromí, respektive za dveře kostelů, a představitelé režimu se zejména snažili odstřihnout od církve mladé lidi. S tím vším se křesťané nemohli smířit, a tak navzdory perzekucím, které je postihovaly, dál odhodlaně svědčili o své víře. Buď v rámci oficiálních církví, pokud to šlo, anebo v tzv. podzemní církvi, která působila v ilegalitě, často napříč denominacemi. Významné svědectví o tomto zápase představuje spis In God's Underground rumunského luterského pastora Richarda Wurmbranda, který za své křesťanské přesvědčení a horlivost v evangelizaci strávil 14 let v komunistických věznicích, v nichž byl podroben tělesnému i duševnímu mučení. V roce 1964 mu bylo umožněno opustit Rumunsko poté, co za něj norská církev zaplatila vysoké výkupné (10 000 USD). V exilu společně se svou ženou Sabinou založil misionářskou společnost Hlas mučedníků, jejímž cílem byla misie v zemích ovládaných komunisty a podávání zpráv o pronásledovaných křesťanech. Některé Wurmbrandovy spisy vyšly i v češtině (včetně zmíněného In God's Underground – česky V Božím podzemí). Poskytují svědectví o krutých podmínkách panujících v rumunských věznicích. Lze říct, že křesťané, kteří se nesmířili se snahou režimu ateizovat společnost, vytvořili specifickou opoziční strukturu, která pracovala po celou dobu jeho trvání, často mimo oficiálně povolené církve, jež naopak opoziční aktivity svých členů tlumily.

Kroky k politice nezávislosti Gheorghiu-Deje (1955–1965)

V prvních letech existence komunistického režimu orientovalo Rumunsko svou zahraniční politiku bezvýhradně na ostatní země východního bloku. Byly uzavřeny smlouvy s Bulharskem, Československem, Maďarskem a Polskem; 4. února 1948 také smlouva o přátelství se SSSR na dvacet let. Tato smlouva mimo jiné přislíbila návrat rumunských válečných zajatců, k čemuž ovšem ve skutečnosti došlo až v polovině 50. let (a mnozí z nich navíc byli zatčeni znovu v Rumunsku).

V roce 1955 se na 2. sjezdu RDS poprvé objevila myšlenka „specifické rumunské cesty k socialismu“. Souviselo to patrně s nechutí Gheorghiu-Deje akceptovat sovětský návrh na „dělbu práce“ v rámci RVHP, který počítal s tím, že Československo, NDR a SSSR měly pokračovat ve výstavbě průmyslu, zatímco Bulharsko, Maďarsko, Polsko a Rumunsko by se zaměřily na zemědělství a těžbu nerostných surovin, které by se zpracovávaly v rozvinutějších státech RVHP. Gheorghiu-Dej ovšem chtěl budovat vlastní průmysl a byl nejrozhodnějším odpůrcem sovětského návrhu, proti kterému se postavili také představitelé Maďarska a Polska. Návrh nakonec nebyl realizován a industrializace pokračovala i v zemích, které podle něj byly určeny k rozvoji zemědělství a těžby nerostných surovin.

Gheorghiu-Dej si však byl vědom toho, že si ve vztahu k SSSR musí počínat obezřetně a že nelze provádět kroky k nezávislosti příliš razantně. V tomto pohledu jej utvrdil maďarský podzim 1956, kde reformy zašly „příliš daleko“ a vyvolaly sovětskou vojenskou intervenci. Gheorghiu-Dejovi se tato situace naopak hodila k tomu, aby dokázal svou věrnost sovětskému vedení. Formálně intervenci plně podpořil a umožnil Sovětům využít rumunskou infrastrukturu pro přesun vojsk do Maďarska. V Bukurešti byl internován a vyslýchán maďarský reformní předák Imre Nagy a rumunská státní bezpečnost (Securitate) dočasně nahradila v Budapešti, společně se sovětskou tajnou službou, Nagyem zrušenou maďarskou státní bezpečnost. Tyto vstřícné kroky vůči Sovětům zakryly skutečnost, že Gheorghiu-Dej neměl žádný zájem angažovat se v potlačení maďarského povstání také vojensky. Svoji „dobrou reputaci“ u Chruščova pak rumunské vedení využilo při vyjednávání o požadavku, aby sovětská vojska opustila rumunské území. Otázkou ovšem v tomto případě zůstává, nakolik bylo Chruščovovo rozhodnutí stáhnout vojska z Rumunska v listopadu 1958 dáno zásluhami, které si přičítala rumunská strana. Chruščovovým záměrem totiž bylo především snížit početní stavy vojsk v zemích východní Evropy a přimět tak NATO, aby učinilo to samé. Rumunsko se vzhledem ke své poloze pro tento účel dobře hodilo. Nesousedilo s žádným Sovětům nepřátelským státem, a tedy jeho strategický význam patrně nebyl tak velký. Rumunské vedení však považovalo Chruščovův krok za projev důvěry ze strany Moskvy. Na cestě k politice nezávislosti to byl významný milník.

V Rumunsku ovšem bylo stažení sovětských vojsk provázeno utužením domácí politiky. Reforma trestního zákona přidala další trestné činy „proti bezpečnosti státu“, takže počet vězňů odsouzených z tohoto důvodu (tedy de facto politických vězňů) se mezi lety 1955 a 1960 ztrojnásobil. V bažinatých oblastech dunajské delty vznikaly nové celulózky, kde mnoho těchto vězňů pracovalo v krutých podmínkách; úmrtnost zde byla vysoká kvůli podvýživě a řádícím nemocem (tuberkulóza, malárie). Propaganda hlásala vynikající výsledky těchto továren, ovšem opak byl pravdou: výkonnost podvyživených, zlomených vězňů byla tak nízká, že zde museli být najímáni placení dělníci, aby vůbec bylo možno udržet továrny v chodu. Mnozí vězni byli mladí lidé, kteří se pokusili tajně překročit hranice. Došlo k dalším čistkám: vedle církví byly namířeny proti bývalým elitám (důstojníci, majitelé půdy), proti propuštěným politickým vězňům a také proti dětem těchto osob. Mnoho intelektuálů a studentů bylo zatčeno na podzim 1956 poté, co vyslovili svou podporu maďarskému povstání. V tomto případě přitvrdil Gheorghiu-Dej také svou politiku vůči maďarské menšině: byl omezen počet čistě maďarských škol a maďarská univerzita v Kluži (univerzita Jánose Bolyaie) byla sloučena s tamější rumunskou univerzitou (univerzita Victora Babeşe).

Utužením vnitřních poměrů vysílala RDS signál do Moskvy, že má vše pevně v rukou, a je tedy hodna důvěry, kterou jí (alespoň podle jejích čelných představitelů) sovětské vedení dávalo. Gheorghiu-Dej, obratně manévrující mezi sovětským stalinským modelem komunismu, založeném na výstavbě těžkého průmyslu, a politikou nezávislosti na SSSR, odmítl Chruščovovu destalinizaci s tím, že již vlastně proběhla v roce 1952, kdy byli z vrcholných míst odstraněni Teohari Georgescu, Vasile Luca a Ana Paukerová. RDS se tak stala jednou z nejrigidnějších stran v zemích východního bloku. K odmítnutí vedoucí role SSSR v „táboře míru a socialismu“ pomohla Rumunům i čínsko-sovětská roztržka, kdy Číňané vyslovili princip rovnosti všech socialistických států, k němuž se Gheorghiu-Dej přihlásil. Posléze rozvinula RDS tuto zásadu v roce 1964 ve svém deníku Scînteia (Jiskra) v textu známém jako „dubnová deklarace.“ Od konce 50. let začalo Rumunsko uzavírat obchodní dohody se západními zeměmi a snažilo se naklonit si je v politice nezávislosti vůči Moskvě. Na rozdíl od Albánie, která od čínsko-sovětské roztržky zastavila svoje aktivity v rámci Varšavské smlouvy, zůstalo Rumunsko plnohodnotným členem této aliance.

Počátek 60. let znamenal také jisté (vnějškové) uvolnění v domácích poměrech. Amnestie v letech 1962–1964 vedla k propuštění většiny politických vězňů. Rusifikace kultury byla zastavena a naopak začala derusifikace. Pravopis názvu země byl opět změněn na „România.“ Měnily se názvy ulic a Brašovu byl vrácen jeho původní název (v letech 1950–1960 se jmenoval Oraşul Stalin, čili Stalinovo Město). Někteří z dříve umlčených intelektuálů mohli znovu začít působit a opět mohli být vydáváni někteří autoři (jako básník Mihai Eminescu nebo literát Nicolae Iorga), kteří byli do té doby zakázáni; začala se objevovat západní kultura (knihy, filmy, rocková hudba). Cílem těchto kroků bylo „národní usmíření“ režimu se společností. Teror organizovaný Securitate ustal, ale tato struktura nebyla reformována, stále připomínala krvavou minulost rumunského režimu a představovala pro něj záruku kontroly společnosti. Gheorghiu-Dej si tak mohl dovolit činit určité ústupky, především v kulturní oblasti. Za fasádou liberalizace se však skrývala rigidní stalinská struktura RDS, která ovládala společnost jako obrovská chobotnice. K žádné skutečné reformě v 60. letech nedocházelo, i když reformní hlasy se v kádru RDS tu a tam ozvaly (zejména Ion G. Maurer). Režim potřeboval legitimizaci, kterou získal svou politikou nezávislosti na Moskvě (s využitím tradičního rumunského antirusismu) a jistou shovívavostí v kulturní oblasti. Ta ovšem byla pouze dočasná.

Ceauşeskův režim do „červencových tezí“ (1965–1971)

V březnu 1965 zemřel Gheorghiu-Dej na rakovinu a novým lídrem RDS se záhy stal Nicolae Ceauşescu. Ten byl od roku 1950 ministrem ozbrojených sil, což mu umožnilo získat naprostou kontrolu nad armádou. Od roku 1952 byl členem ústředního výboru strany a od roku 1955 členem politbyra. V ústředním výboru zastával funkci tajemníka pro organizační a kádrové záležitosti, takže si za ta léta získal početné stoupence ve stranické hierarchii.

Gheorghiu-Dej si za svého nástupce přál Gheorghe Apostola, ovšem ten byl považován za příliš tvrdohlavého. Nevyhovovali ani Alexandru Drăghici, protože byl příliš spjatý s politickými procesy a policejním terorem 50. let, ani Chivu Stoica, který zase platil za příliš slabého, neschopného odolávat tlakům zvnějška. Tuto kvalitu ovšem spatřoval předseda vlády Ion G. Maurer právě u Ceauşeska, takže jej navrhl jako kandidáta na prvního tajemníka strany. Drăghici, který to nesl s velkou nelibostí, reagoval tím, že sám vystoupil jako protikandidát. Členové politbyra ovšem „jednomyslně“ podpořili Ceauşeska. Nový první tajemník využil toho, že jeho oponent je zároveň ministrem vnitra, a na IX. sjezdu RDS (v červnu 1965) vyhlásil, že nikdo nemůže mít zároveň vrcholnou funkci ve státním aparátu a ve stranickém vedení. Drăghici byl na pozici ministra vnitra nahrazen Ceauşeskovým chráněncem Cornelem Oneskem a posléze odstraněn i z politbyra. Na IX. sjezdu Ceauşescu veřejně odhalil k velkému překvapení všech zločiny, kterých se dopouštěli Gheorghiu-Dej a jeho vedení. Byl to zcela účelový krok, který měl jak doma, tak v zahraničí vytvořit obraz „liberálního reformátora“, napravujícího křivdy z minulosti (o několik let později byl se stejným záměrem rehabilitován Gheorghiu-Dejem zlikvidovaný Pătrăşcanu), vedoucího svou zemi ke skutečnému komunismu, a zároveň důvěryhodného partnera pro západní země. Na sjezdu byl změněn název strany zpět na Rumunskou komunistickou stranu (RKS) a byla vyhlášena Rumunská socialistická republika (RSR). Sjezd přijal také novou ústavu, v níž tato změna byla zakotvena.

Ceauşescu se soustředil jednak na rozvoj dobrých vztahů se západními zeměmi, jednak na upevňování své domácí popularity. V oblasti zahraniční politiky odmítl přerušit diplomatické styky s Izraelem po šestidenní válce v roce 1967, jako to udělaly ostatní země východního bloku. Naopak v roce 1966 navázal diplomatické styky s NSR, tedy v době, kdy tato země vlivem Hallsteinovy doktríny neměla styky s žádným státem, který uznával NDR (tedy de facto s žádným státem východního bloku). Na počátku 70. let vznikly v Rumunsku první společnosti s podílem západního kapitálu a v roce 1972 se stát stal jedním ze zakládajících členů Mezinárodního měnového fondu. Zřejmě největším Ceauşeskovým „triumfem“ v očích západních státníků, ovšem i domácího obyvatelstva bylo jeho vystoupení v den invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa, jeho slavný „proslov na balkóně“. Ceauşescu podporoval československý vývoj, protože to zapadalo do logiky výše zmíněné „dubnové deklarace“, která postulovala princip rovnosti všech socialistických států, resp. „cest k socialismu“. Jen několik dní před invazí, 16. srpna 1968, byla uzavřena dohoda mezi RSR a ČSSR o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci. Ve svém slavném proslovu uvedl Ceauşescu, že invaze do Československa znamenala „strašlivou chybu a velké ohrožení evropského míru a osudu socialismu ve světě a ostudný okamžik v dějinách revolučního hnutí“. Svým postojem si získal obrovskou popularitu doma i v zahraničí, kterou nemohla oslabit skutečnost, že se jednalo o další z jeho populistických kroků. Je pravda, že rumunská armáda se invaze do Československa nezúčastnila, ovšem ne z toho důvodu, že by to Ceauşescu odmítl, ale proto, že jej Sověti nepřizvali k jednání, kde se zástupci ostatních států Varšavské smlouvy invazi dohodli. Sověti Ceauşeskovi nedůvěřovali – existuje dokonce podezření, že společně s invazí do ČSSR chtěl Brežněv obsadit také RSR, ale po krizovém rozhovoru s Ceauşeskem tento krok neuskutečnil. Ceauşescu vyšel ze situace jako vítěz: obrátil nedůvěru Sovětů ve svůj vlastní prospěch. O rok později se RSR stala symbolicky první zemí východního bloku, kterou navštívil americký prezident.

V domácí politice apeloval Ceauşescu na národní cítění a tradiční antirusismus, podobně jako jeho předchůdce. Odsoudil dříve prosazovanou interpretaci, že Rusové osvobodili v roce 1944 Rumunsko, jako mýtus a jeho projevy, zejména ve vypjatém roce 1968, se nesly v duchu nepřátelství k SSSR a kritiky jeho nadřazeného postavení. Přízeň domácího obyvatelstva si získal i již zmíněným uvolněním v kulturní oblasti a postupným růstem životní úrovně: stavěly se nové byty, což mělo vyřešit chronické nedostatky v oblasti bydlení; postupně se zvyšoval prodej spotřebního zboží jako televize, ledničky a automatické pračky. Koncem 60. let byla otevřena automobilka v Pitešti, kde se v licenci francouzského Renaultu začaly vyrábět automobily Dacia, známé i v ČSSR. To přispělo k růstu prodeje automobilů; za deset let (1965–1975) se roční odbyt zvýšil z 9000 na 45 000 kusů.

Ceauşeskovým hlavním cílem však byla výstavba těžkého průmyslu, kam šlo 50 procent všech investic do hospodářství. Symbolem doby se stala ocelárna v Galaci, s jejíž stavbou se započalo v roce 1968. Budování těžkého průmyslu mělo destruktivní vliv na životní prostředí a rychle vyčerpalo hospodářství a přírodní zdroje, což se mělo projevit již na konci 70. let. Průmyslová produkce RSR byla nízké kvality, takže výrobky se nemohly prosadit na západních trzích, ale musely být se značnými ztrátami vyváženy do rozvojových zemí.

Tomuto trendu chtěl zabránit předseda vlády Maurer, který navrhoval zmírnit rozvoj těžkého průmyslu a věnovat pozornost i zemědělství a spotřebnímu průmyslu; podporoval také decentralizaci řízení. Ceauşescu to odmítal a jakákoli šance na reformu se ztratila v roce 1971, kdy navštívil Pchjongjang v KLDR a byl okouzlen tamějším uspořádáním. Se značným sebevědomím usoudil, že jeho domácí pozice je dost pevná na to, aby mohl opět přitvrdit, a vydal tzv. červencové teze, které ohlašovaly utužení kontroly nad kulturní sférou a ukončily období jistého uvolnění v této oblasti. Maurer byl kritizován a obviněn z odporu vůči stranické linii. V roce 1974 byl na svém postě nahrazen Manea Măneskem, manželem Ceauşeskovy sestry, a jeho reformní myšlenky byly zcela zapomenuty. Od počátku 70. let tak začala vycházet najevo Ceauşeskova skutečná tvář rozmařilého autoritativního vládce, který má přehnanou důvěru sám v sebe, zatímco ostatním nedůvěřuje vůbec.

Ceauşeskova megalomanie a úpadek Rumunska (1971–1989)

V průběhu tohoto období si Ceauşescu důsledně budoval kult vlastní osobnosti. Vznikaly o něm oslavné, až „hagiografické“ práce, které v něm viděly pokračovatele slavných rumunských knížat minulosti a přiřazovaly mu nadpřirozené schopnosti. Jeho narozeniny provázely bouřlivé oslavy, jako by šlo o oficiální státní svátek. V roce 1974 se stal prezidentem RSR, což byl post vytvořený speciálně pro něj (předtím byl „pouze“ předsedou státní rady). Jeho nařízení, že nikdo nesmí zastávat zároveň vrcholný post ve státním aparátu a ve vedení strany, pro něj neplatilo... Ceauşescu dosazoval na nejdůležitější místa své příbuzné – což bylo posměšně označováno jako „socialismus v jedné rodině“ – a zavedl rotaci kádrů, aby mu na určitém místě nemohl „vyrůst“ potenciální rival.

Zřejmě nejvýraznějším příkladem Ceauşeskovy megalomanie se stala výstavba nového prezidentského paláce, která tvořila součást přestavby Bukureště po vážném zemětřesení v roce 1977. Název paláce „Dům lidu“ vyznívá značně ironicky, když si uvědomíme, že kvůli jeho výstavbě muselo být přesídleno na 40 tisíc lidí. Ceauşeskova slova o této stavbě nepotřebují dalšího komentáře: „Hledám symbol těch dvou dekád osvícenství, které jsme právě prožili. Potřebuji něco velkého, něco velmi velkého, co odráží to, čeho jsme dosáhli.“ Výstavba budovy, kde dnes sídlí obě komory rumunského parlamentu (a i tak je využitá z pouhé jedné třetiny!), si vyžádala likvidaci tří historických čtvrtí, při níž vzalo za své mnoho budov s historickou hodnotou. Experti z oblasti architektury a historie se postavili proti, ale ze všech historických budov se podařilo zachránit pouze jeden kostel z 16. století, který byl přestěhován. Ceauşeskovo velikášství odráží také výstavba třídy Vítězství socialismu, která je téměř dvakrát delší než pařížská Champs-Elysées, lemovaná bytovými domy v severokorejském stylu, kde v časech Ceauşeskova režimu bydlela stranická elita.

S těmito obřími stavbami, které znamenaly značné investice, ostře kontrastuje upadající životní úroveň obyvatelstva RSR, která začala ve druhé polovině 70. let a od počátku 80. let se prohlubovala. Ceauşescu se totiž rozhodl, že RSR musí splatit svůj zahraniční dluh (způsobený především přehnanými investicemi do těžkého průmyslu a nutností dovozu nerostných surovin, protože rumunské zásoby se vyčerpaly), který v roce 1980 činil 10 miliard USD, a to do deseti let. Drasticky omezil dovoz a naopak zvýšil vývoz všeho, co vyvážet šlo. To znamenalo především vývoz zemědělských produktů, neboť úroveň průmyslové produkce byla stále mizerná a zisk z jejího prodeje nedostatečný. RSR se tak od počátku 80. let potýkala s nedostatkem potravin, který řešila svérázným způsobem – zavedením potravinových přídělů: v roce 1982 v některých regionálních centrech, od roku 1983 plošně s výjimkou hlavního města. Od roku 1981 byl pro soukromé majitele auta příděl 30 litrů benzinu na měsíc; od roku 1983 byly omezeny dodávky elektřiny ve velkých městech (přerušení v tuhé zimě z 1984 na 1985 mělo v Bukurešti tragický následek: na 30 dětí v inkubátorech zemřelo na podchlazení), zemního plynu a teplé vody. Snižovaly se mzdy a lidé byli nuceni pracovat neplacené přesčasy.

Ceauşeskova politika, celkem nesrovnatelná s postupem jiných komunistických režimů, které se v této době snažily zajistit lidem přijatelnou materiální životní úroveň „výměnou“ za jejich mlčení k politické situaci, vedla k růstu nespokojenosti, což se poprvé výrazně projevilo v srpnu 1977, kdy došlo k velké stávce horníků v údolí Jiu. Bezprostředním popudem bylo přerušení vyplácení invalidního důchodu těm, kdo měli trvalé následky z pracovních úrazů v dolech, a zvýšení důchodového věku pro horníky z 50 na 55 let. Do stávky se zapojilo na 35 tisíc horníků, kteří formulovali své požadavky v petici a vyžádali si jednání se samotným Ceauşeskem. Ten byl zaskočen množstvím stávkujících a přislíbil splnění jejich požadavků i to, že proti organizátorům stávky nebudou přijata žádná represivní opatření, což stávkující částečně uklidnilo a někteří se vrátili do práce. Následujícího dne však byla do Jiu poslána armáda a Securitate zahájila perzekuce. Stovky horníků byly přeloženy do jiných dolů; někteří údajně skončili v pracovních táborech. Tento model (stávka a vyslovení požadavků – slib autorit řešit problémy a požadavky splnit – uklidnění stávkujících a obnovení práce – perzekuce ze strany autorit) se opakoval i u dalších stávek v 80. letech, např. v Maramureş (září 1983), v Kluži a Turdě (listopad 1986), v Jasách (únor 1987), v Brašově (listopad 1987). Ceauşeskovu bezohlednou politiku vůči stávkujícím výstižně charakterizuje renomovaný odborník na rumunské dějiny Dennis Deletant: „Místo aby vnímal varovná znamení rostoucího nepokoje mezi dělníky, ponořil se slepě do svých opatření, zřetelně lhostejný k jejich následkům.“

Společenská nespokojenost, kterou se dařilo tlumit atmosférou všeobecného strachu a tvrdými zásahy doslova proti sebemenšímu narušiteli (např. za protestní nápis „Svrhněte řezníka“ dostal jeho autor, Bukurešťan Ion Bugan 10 let vězení), přispěla k erozi legitimity režimu, která byla založena na udržování politiky nezávislé na SSSR. Po vyhlášení glasnosti a pěrestrojky začala rumunská společnost vzhlížet ke Gorbačovovi jako k naději na zlepšení svého stále žalostnějšího postavení a naopak domácí vedení vnímala jako to, které brání jakýmkoli reformám. Gorbačov sám navštívil Rumunsko v roce 1987 a prohlásil k Ceauşeskovi kriticky, že jeho politika nemá se socialismem nic společného.

Disent

V RSR v podstatě neexistovalo disidentské opoziční hnutí, jako byli např. chartisté v Československu, a disent byl omezen na vystoupení jednotlivců, kteří byli režimem důsledně izolováni od společnosti i jeden od druhého. V roce 1977 vystoupil Paul Goma na podporu Charty 77, zaslal přátelský dopis Pavlu Kohoutovi a stál tak u zrodu opoziční skupiny Hnutí pro lidská práva Paula Gomy, využívající podobnou rétoriku jako chartisté – upozorňovat na to, že vláda RSR nedodržuje závazky, k nimž se přihlásila podpisem závěrečného protokolu KBSE v Helsinkách. Hnutí ovšem vydrželo pouhé tři měsíce, pak se je Securitate podařilo rozbít a Goma byl donucen emigrovat. Usadil se v Paříži. Odborník na východní blok Michael Shafir tak mohl v polovině 80. let celkem trefně napsat: „Rumunský disent žije v Paříži a jmenuje se Paul Goma.“

Podobně jako Hnutí pro lidská práva Paula Gomy dopadl i další pokus o organizovanou opozici – Nezávislé odborové sdružení pracujícího lidu Rumunska, známé pod rumunskou zkratkou SLOMR. Tato skupina vznikla v únoru 1979 a jejím zakladatelem byl Ionel Cană, prosazující právo na svobodné sdružování. Během několika týdnů se ke skupině připojilo na dva a půl tisíce osob, ovšem už v dubnu toho roku byl Cană zatčen, stejně jako jeho nástupce Nicolae Dascălu, který posléze strávil 18 měsíců ve vězení. Po zatčení Dascăla v červnu se SLOMR rozpadl a podobné hnutí se již v Rumunsku nezformovalo, navzdory stávkám v 80. letech: zůstaly vždy lokální záležitostí, navíc omezenou na dělníky, případně studenty; nepodařilo se vyvolat sympatie a solidaritu dalších společenských skupin.

Za další jednotlivé disidenty, kteří v RSR vystoupili v 80. letech, jmenujme alespoň Doinu Corneovou, která napsala v letech 1982–1989 několik otevřených dopisů Ceauşeskovi, v nichž kritizovala jeho program „systematizace venkova“ (v podstatě demolice vesnic a budování nových rurálních středisek – komunistický režim již nestihl tento šílený plán realizovat), navrhovala demokratické reformy a vyjadřovala solidaritu s dalšími disidenty. Tyto dopisy se dostaly na Západ a byly čteny ve vysílání Svobodné Evropy. Za svoje postoje byla v roce 1983 propuštěna z klužské univerzity a občas vězněna. Stojí za to citovat charakteristiku tohoto postoje, jak jej vystihl D. Deletant: „Základem jejích listů bylo přesvědčení, že každý jednotlivec by se měl cítit zodpovědný za své činy a měl by uznávat, že kdykoli člověk nedokáže jednat zodpovědně, má to důsledky pro širokou společnost.“ a dále: „Ty nejtěžší zločiny, jakých se podle ní Ceauşeskův režim dopustil, bylo sebrat lidem jejich důstojnost, ponížit je na úroveň zvířat, kdy jejich hlavní každodenní starostí byl zápas o opatření jídla, institucionalizovat bídu, rozdrobit společnost a smazat její pestrost.“

Pád režimu: tzv. prosincová revoluce (1989)

Poslední léta Ceauşeskova režimu byla poznamenána naprostou mezinárodní izolací. Západní země byly znechuceny jeho ignorováním lidských práv, na němž nic nezměnila skutečnost, že RSR byla signatářem několika dohod o jejich dodržování. Země východního bloku naopak těžce nesly rumunskou politiku nezávislosti na SSSR a i sem začalo pronikat znepokojení nad nedodržováním lidských práv. Již jsme zmínili Gorbačovovo znechucení Ceauşeskovou politikou, které se promítlo i do postojů sovětských spojenců: v březnu 1989 podpořila MLR rezoluci OSN, která požadovala vyšetření stavu dodržování lidských práv v RSR. Ceauşeskovi zůstávali přátelsky nakloněni pouze korejský diktátor Kim Ir-sen, Fidel Castro, libyjský vůdce Muammar Kaddáfí a irácký prezident Saddám Husajn.

V reakci na maďarskou podporu zmíněné rezoluci OSN zaslalo šest „zasloužilých“ členů RKS (mezi nimi byl i Gheorghe Apostol) otevřený dopis Ceauşeskovi, vysílaný BBC. Všichni dostali domácí vězení, stejně jako další signatář dopisu básník Mircea Dinescu, posléze vyloučený ze strany. Bylo to po dlouhých letech poprvé, co se straníci postavili předsedovi: v RKS v podstatě neexistovalo žádné „reformní křídlo“.

V době, kdy v Československu vypukla listopadová revoluce a v dalších zemích východního bloku již vláda jedné strany skončila, se v RSR konal XIV. sjezd RKS. Před jeho zahájením kolovaly tajně mezi delegáty dva dopisy, z nichž jeden vyzýval k nezvolení Ceauşeska za předsedu, druhý pak obsahoval zásadní otázky na něj ohledně pochybného řízení hospodářství a porušování lidských práv. Delegáti sjezdu však oba dopisy ve většině ignorovali a Ceauşescu byl zvolen. Do jeho neslavného konce zbýval v té době zhruba měsíc.

Tzv. prosincová revoluce, která vedla k pádu komunistického režimu v Rumunsku, začala jako místní událost. 15. prosince se farníci z temešvárského sboru Rumunské reformované církve sešli kolem bytu svého bývalého pastora László Tőkése, který byl pro opoziční činnost zbaven svého poslání a měl být z bytu (kde od března 1989 pobýval nelegálně) deportován. Farníci zabránili příslušníkům milice, kteří měli deportaci provést, v přístupu. Tőkés jim doporučil, aby se pro svou vlastní bezpečnost rozešli, ale oni odmítli a záhy se k nim připojili další obyvatelé města a studenti. Dav začal zpívat písně, mezi nimi současnou rumunskou státní hymnu Deşteaptă-te, Române! (Probuď se, Rumune!): Maďaři (kteří z velké části tvoří Rumunskou reformovanou církev) a Rumuni se spojili ve společném protestu. Ten se rozšířil do ulic Temešváru, následujícího dne vypukla masová demonstrace a 17. prosince přijela do města armáda, která pálila do davu, což mělo za následek 122 mrtvých. Nazítří byla zahájena generální stávka v temešvárských továrnách, do níž se zapojily desítky tisíc dělníků. 20. prosince vyšli dělníci do ulic a prohlásili Temešvár za svobodné město, v němž již RKS nevládne. Současně propukaly protesty v dalších městech, jak se zvěst o temešvárském povstání šířila prostřednictvím zahraničního vysílání.

20. prosince se Ceauşescu vrátil z návštěvy Íránu a na protesty zareagoval podrážděně: v televizním projevu vyhlásil, že jsou důsledkem „rozvratné činnosti fašistických a chuligánských živlů, inspirovaných maďarských iredentismem“, a nevyjádřil žádnou soustrast nad oběťmi střelby. Následujícího dne svolal setkání v Bukurešti, kde ze stejného balkónu jako v srpnu 1968 ohlásil zvýšení mezd a důchodů, jenže tato strategie se tentokrát minula účinkem. Shromáždění přerušovalo Ceauşeskův projev výkřiky „Nejsme chuligáni!“ a po projevu začalo budovat barikády, na což dohlížející vojenské a policejní jednotky odpověděly střelbou, která si i tady vyžádala množství obětí. 22. prosince spáchal sebevraždu ministr obrany Vasile Milea: zřejmě neunesl tíhu zodpovědnosti za zabité demonstranty. Velitelé armády posléze nařídili, aby se jednotky stáhly, což povzbudilo další Bukurešťany, aby se připojili k protestům. Ceauşescu protesty znovu odsoudil, ale vzápětí byl donucen uprchnout z budovy ústředního výboru, když na ni dav zaútočil. Diktátor uprchl ve vrtulníku společně se svou manželkou a dvěma nejbližšími stoupenci, Manea Măneskem a Emilem Bobu, generálním tajemníkem ÚV RKS pro organizační záležitosti. Vrtulníku ovšem došlo palivo a musel nouzově přistát, načež byli manželé Ceauşeskovi zatčeni a 25. prosince v Târgovişte odsouzeni k trestu smrti, který byl vykonán ještě toho dne. Po popravě ustaly občasné boje mezi armádou, která již stála na straně demonstrantů, a Securitate, věrnou Ceauşeskovi. Celkově si revoluční dny vyžádaly 1033 mrtvých (z toho 270 vojáků) a 2383 (673 vojáků) zraněných. Ze všech pádů komunistických režimů, k nimž došlo během „zázračného“ roku 1989, byl ten rumunský jediný krvavý.

Výše popsané události se staly námětem satirického filmu A fost sau n-a fost? (Byla, či nebyla?; u nás jako 12:08 Na východ od Bukurešti), který v roce 2006 dostal cenu na festivalu v Cannes. Tzv. prosincová revoluce je stále předmětem odborné i laické diskuse. Moc v zemi totiž převzala Fronta národní záchrany pod vedením Iona Ilieska, který byl v květnu 1990 zvolen rumunským prezidentem. Skutečnost, že Iliescu a další lidé ve vedení Fronty byli druhořadými členy ÚV RKS (nezkompromitovaní v posledních letech Ceauşeskovy vlády), ovšem značně zpochybnila výsledek prosincové revoluce. Už v roce 1990 se ozývaly hlasy, že revoluce byla ukradena komunistickými kádry, a záhy byla zpochybněna sama podstata revoluce s tím, že šlo pouze o předání moci méně zkompromitovaným členům vedení RKS. Rumunsko zbídačené léty Ceauşeskovy maniakální diktatury se na těžkou cestu k obnově parlamentní demokracie vydalo s hořkým zklamáním.

Aleš Zapletal (1990) studuje historii a nederlandistiku na FF UP v Olomouci.

Archiv Listů
Autoři Listů

Aleš Zapletal

Zlobivé dítě východního bloku

Léta stalinismu (1948–1955)

Církevní politika režimu a postavení křesťanů

Kroky k politice nezávislosti Gheorghiu-Deje (1955–1965)

Ceauşeskův režim do „červencových tezí“ (1965–1971)

Ceauşeskova megalomanie a úpadek Rumunska (1971–1989)

Disent

Pád režimu: tzv. prosincová revoluce (1989)

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu