Josef Kašpar

Jiří Pelikán a složité vztahy v italské levici

Jiří Pelikán, od jehož odchodu nedávno uplynulo 15 let, byl jednou z osobností, které si normalizovaný režim v Československu vzal nejvíce na mušku. Na podzim 1968 přišel do Itálie, kde invaze a potlačení Pražského jara vyvolaly velmi silnou odezvu. I IKS invazi odsoudila, a proto se Pelikán, když byl přinucen zůstat v exilu, jako reformní komunista pokusil o navázání co nejužších kontaktů s touto stranou. Narazil na problém, který se do jisté míry promítá do italské politiky dodnes a který je jedním z důvodů, pro který se italská politika se zdá člověku, který zde nežije, velmi složitá a navíc často nečitelná.

Vše začalo hned po válce a hlavním strůjcem byl Palmiro Togliatti, jeden z historických vůdců světového komunistického hnutí po roce 1945. Byl to obratný, schopný, ale i naprosto cynický politik. Na rozdíl od tehdejší hlavy italských socialistů Pietra Nenniho, muže plného energie, ideálů, ale také iluzí. Obě strany byly za fašismu v ilegalitě a v rozhodujícím období 1945–1948 ustavily Lidovou frontu, která v dubnových volbách 1948 utrpěla silnou porážku – zvítězila Křesťanská demokracie vedená jedním ze zakladatelů sjednocené Evropy, Alcidem De Gasperim. Mnozí doboví současníci prohlašují, že ohlas 25. února v ČSR měl na italské volby značný vliv. Jisté je, že dobrá organizace a tvrdá disciplína komunistů a možná i peníze z Moskvy způsobily, že v rozporu s očekáváním IKS vyšla z voleb mnohem silnější než socialistická strana (PSI). A tato situace se v zásadě nezměnila až do podzimu 1989, kdy se IKS pod vlivem událostí ve východní Evropě rozhodla změnit jméno a ideologii. Na rozdíl od ostatních západoevropských zemích byli socialisté vždy mnohem slabší stranou než komunisté.

Počínaje rokem 1953 IKS při každých volbách získávala nové vlasy a do konce 60. let získala přízeň 25 % voličů. Silná pozice způsobila, že hlavním pilířem politického systému zůstala až do roku 1992 Křesťanská demokracie, která si k vládě přizývala ostatní mnohem menší strany. PSI se s IKS rozešla po maďarských událostech v roce 1956 a v 60. letech vstoupila do vlády. Přijala tedy na rozdíl od IKS jak EHS tak NATO. V opozici zůstala IKS a na druhé straně politického spektra neofašisté. Tato nehybnost politického systému měla dva následky – ve vládní Křesťanské demokracii se nevyhnutelně rozbujela korupce. A do IKS začali vstupovat lidé, kterým se to nelíbilo a kteří byli sice levicově orientováni, ale s moskevským dogmatismem neměli nic společného. To platilo hlavně o italské inteligenci a kultuře, která byla z 80 % orientovaná značně doleva. Vzpomínám si, když jsem ještě jako student tlumočil projev profesora Lucia Lombarda Radiceho na pražském ministerstvu kultury: tenkrát mi vůbec jako komunista nepřipadal. Tato tendence se pak velmi posílila po smrti Togliattiho v roce 1963.

Pelikán se domníval, že v této straně najde přirozeného spojence, ale musel přijít na to, že se zmýlil. Jak ve svých pamětech přiznává i současný italský prezident Giorgio Napolitano, „my jsme Jiřímu nepodali ruku, jak jsme skutečně měli. Byli jsme ještě příliš vázaní na solidaritu s KSSS“. A přitom Napolitano patřil k reformnímu křídlu IKS, které jiní opovržlivě občas považovali za „socdemáky“. Jinými slovy Pelikán byl pro ty, kteří měli IKS skutečně v rukou, důvodem k rozpakům.

Tu oporu nakonec Pelikán a jeho politická aktivita našli v Bettinu Craxim, který počátkem 70. let vedl menšinové křídlo PSI, ale který se po volebním debaklu v roce 1976 stal tajemníkem strany. Craxi na rozdíl od svých předchůdců neměl vůči komunistům žádné komplexy. A pokusil se využít toho, že negativní image SSSR se do jisté míry promítala i do IKS. Pelikánovi značně pomohl – nejen financováním Listů, ale také tím, že mu umožnil kandidovat do nově utvořeného Evropského parlamentu. Akce Pelikána v Evropském parlamentu nebyla doma dostatečně oceněna. V době, kdy se na Západě všichni snažili s Moskvou v zájmu byznysu co nejlépe dohodnout, Pelikán svou přítomností i aktivitou připomněl to, co normalizované Československo znamenalo. Neměl to lehké, protože od okamžiku, kdy ho začal podporovat Craxi, se od něj italští komunisté definitivně vzdálili. A „starý exil“ z roku 1948 mu nikdy neodpustil jeho komunistické nadšení a činnost v 50. letech. I v této situaci byl zvolen do Štrasburku dvakrát; to už se na Pražské jaro logicky trochu zapomnělo. Získat tisíce preferenčních hlasů od lidí, kteří o Československu věděli jen něco málo z knih či televize, byl podle mě velký úspěch.

K obratu došlo logicky po listopadu 1989. Ale staré zvyky u některých politiků či novinářů zůstaly. Počátkem roku 1990 mě Pelikán požádal, abych pro nejvýznamnější italský deník Il Corriere della Sera přeložil jeho dlouhý článek týkající se jeho styků s IKS a socialisty. K velkému Pelikánovu i mému překvapení novinář Francesco Merlo (ještě dnes píše, i když do jiného deníku) ty nejkritičtější pasáže samovolně vymazal.

V roce 1992 vypukla korupční aféra Čistých rukou. Craxi uprchl do Tuniska a socialisté se rozutekli do všech stran. Část z nich, přesvědčena, že se jedná o zpolitizovanou justici, se přidala k Berlusconimu. Někteří se naopak připojili k postkomunistům, kteří se později pod vedením Romana Prodiho spojili s bývalým levým křídlem křesťanských demokratů. Pelikán se dožil prvního velkého vítězství Prodiho v roce 1996. Bývalí postkomunisté a bývalí levicoví křesťanští demokraté vytvořili během času Demokratickou stranu, která se připojila k Evropské socialistické straně. Vedoucí pozice v této straně měli až do loňského roku bývalí postkomunisté, kteří při volbách s Berlusconim téměř vždy prohráli. Situaci změnil až 39letý bývalý starosta Florencie, dnešní premiér Matteo Renzi. Primární volby ve straně ho vynesly do funkce tajemníka a to mu dalo sílu k tomu, aby od základu vyměnil celé vedení. Použil přitom velmi neelegantní výraz „sešrotovat staré vedení“. Berlusconi proti němu nemá svou oblíbenou zbraň – nemůže na něj používat strašáka komunismu. Naopak se s ním dohodl na některých ústavních reformách. A to Renzimu levé křídlo strany nedokáže odpustit. Ale mnoho argumentů nemá – Renziho demokraté získali ve volbách do Evropského parlamentu neuvěřitelných 41 % hlasů. A tak se zdá, že myšlenka reformistické levice se konečně i v Itálii dostala do většinové pozice. Což samozřejmě neznamená, že reformy, které současný premiér prosazuje, jsou ty nejlepší možné – některé si zaslouží ostrou kritiku. Jisté ale je, že pohnul nehybným tělem italské politiky. A myslím, že proto by se i Jiřímu Pelikánovi docela líbil.

Josef Kašpar (1946) je novinář, působí v italských i českých médiích.

Archiv Listů
Autoři Listů

Josef Kašpar

Jiří Pelikán a složité vztahy v italské levici

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu