Eva Dobšíková

Člověče, zklamal jsi příliš

Stará zahrada kolem starého domu. O obojí se společně s dospělými dětmi staráme, jak jen to síly dovolí. Cizí lidé to nepochopí. Bydlíme všichni v Brně a náš starý dům, kde jsem prožila pár nejranějších let šťastně s rodiči a domácími zvířaty, je blízko nádraží ve vesnici na jižní stranu od Brna. Žádné turistické krásy ani líbezný lesní vzduch Vysočiny. Jen na kole se krásně jezdí v té jihomoravské rovinaté krajině se zbytky lužních lesů.V zahradě se dá vypěstovat ovoce a zelenina, kterou zas ta krajina s kopci a jehličnany neposkytuje. Je tam náš domov, já a syn tam v duchu rozmlouváme s mojí maminkou, já i s tatínkem a dědečkem, tetou Betty, slečnou Hermínkou, jež se mnou chodila rozprávět německy. Na dlouhých procházkách každé odpoledne mně něco pěkného vyprávěla. To krásné, šťastné dětství trvalo tak dlouho, než nás zabrali nacisté. Pak se i ona s rodiči musela vystěhovat do zabraného území k příbuzným. Teprve za dlouho jsem pochopila, že její rodiče byli němečtí sociální demokraté a v naší vesnici by s nimi později bylo zle. O pár vesnic dál, jež byly přičleněny k „Říši“, se to o nich nevědělo, takže přežili.

Máme tam v té zahradě a v tom domě své vzpomínky na mládí, na lidi, zvířata, vzpomínky, které se při práci vracejí jako stále živé události.

Nikdy v zahradě nebývám sama. Nechávám tam v klidu žít všechny zvířecí návštěvníky i trvalé obyvatele. Nejrůznější ptáci tam chodí, někteří pravidelně pojíst – třebas datli a strakapoudi. Někteří i zahnízdí. Veverkám patří úroda na lískovém keři, odnášejí si ji většinou k pojezení na meruňku. Ony i mnozí ptáci si pochutnají také na ovoci.

Po několik let si zvykla za mnou chodit i čísi kočka. Vyhlížela mne už ze zídky, která obklopuje zahradu, když přijížděl vlak. Blízko branky na mne už čekávala. Inu, zvířata nepotřebují tištěný jízdní řád, mají ho v hlavě. Ze začátku naší známosti byla opatrná, držívala se opodál, když jsem pracovala. Po týdnech a měsících získávala důvěru a druhým rokem za mnou začala chodit i do přízemního bytu domu. Často jsme spolu obědvaly a bylo nám venku i uvnitř spolu dobře. Nikdy nebývala dotěrná. Věděla, že zase k večeru musím odjet. Respektovala to a opouštěla se mnou byt, když jsem šla na vlak.

Jenže postupně se jí zalíbilo i v bytě, zejména v posteli v peřinách. Musela jsem ji vždy z postele vzít a skoro násilím vystrčit do zahrady. Později mne chtěla přelstít a nezůstala na přehozu postelí, ale v nestřeženém okamžiku vlezla pod duchnu a postel na povrchu zanechala upravenou. Marně jsem ji volala. Koho by napadlo, že je úmyslně tak dobře schovaná a úmyslně na moje volání reagovat nechce? Myslela jsem, že už nepozorovaně odešla.

Zamkla jsem za sebou, odjela a vrátila jsem se až za týden. Mívám ve zvyku nejdřív dům obejít a podívat se, co je nového. Spoušť! Záclony z obou oken strhané, střepy, chaos.

Ach bože, jak málo pochopitelný je svět lidí, kteří své okolí tolik přetvářejí a dělají v něm takové složité, kočičímu vnímání nesrozumitelné změny! K čemu je lidem to a zase tohle? Tvrdá průhledná plocha, kudy by se chtělo dostat do zahrady, hranice, již není vidět, ale zvíře na ni tvrdě naráží, zraňuje jako kámen a patrně by při opakování pokusů o průchod zabila. Okna jsou místa nevyzpytatelná, hrozně při nárazu bolí. Přesto se den za dnem zoufalá zmatená bytost pokoušela znovu a znovu dostat okny do zahrady na stromy, uniknout z nepochopitelné člověčí klece. Paní byla pryč a nepřicházela. Úzkost byla tak zoufalá, že nedoléhal ani hlad, ba ani několikadenní žízeň. Jak se ta člověkem přetvořená příroda, kterou potřebuje jen on, jím vytvořená zařízení a věci, dají zařadit do světa zvířete? Jen ona teplá rozložitá měkkost, která je kočičímu tělu tolik příjemná, tu si kočka dovede upravit v pelíšek. Proč ji ale ta veliká lidská osoba, která obyčejně bývá tvorem přátelským, vždycky z nepochopitelných příčin nutí tohle příjemné místo na tak dlouho opustit?

Při pohledu na tu spoušť jsem pochopila, že kočka úmyslně zůstala schovaná v bytě. Kdo by se nedopálil! Prožila si pořádné trápení – dobře jí tak, alespoň to podruhé neudělá. Otevřela jsem dveře a kočička v návalu štěstí se ke mně snažila přilísat a otírat se. Pak pro ni následoval šok, který mně nikdy nezapomněla. Místo očekávaných něžností a politování jsem jí ostře vynadala. V prvním okamžiku nechápala a doslovně sedla na zadek. Pak pelášila pryč, kamsi daleko za hranice naší zahrady. Mezi námi byl navždy konec. Několik let jsem ji občas zahlédla na zdi, patrně se z bezpečné vzdálenosti, takové, jaká vylučuje každý dotyk, na mne přišla podívat. Nikdy už ke mně nesestoupila ze zídky dolů, a když jsem jí na zeď položila nějakou dobrotu, nikdy se jí v mé přítomnosti nedotkla. Ačkoli jsem ji tehdy ve zlosti neuhodila, bylo to pro ni takové zklamání, tak hluboké, že mně nikdy neodpustila.

Eva Dobšíková (1932) je zemědělská inženýrka, pedagožka, publicistka.

Archiv Listů
Autoři Listů

Eva Dobšíková

Člověče, zklamal jsi příliš

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu