Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
Nikdo z našich ekonomů neměl potřebnou drzost, aby po sametové revoluci bez žádoucí přípravy usiloval třeba o post ministra, končí své poznámky k ekonomickým reformám československého jara 1968 a listopadu 1989 poslední žijící člen ekonomického týmu Oty Šika.
Byl jsem členem Šikovy skupiny od roku 1957 až do vstupu vojsk. Proto se ve svých poznámkách vyjádřím především k průběhu tehdejší ekonomické reformy. A připravím si tak prostor pro srovnání s ekonomickou reformou devadesátých let.
Započatý reformní proces za československého jara byl oprávněně spojován se jménem Oty Šika. Obecně se vžilo pojmenování Šikova reforma. V okruhu svých spolupracovníků byl Šik tím, kdo v plné hloubce a šíři pochopil, že reforma systému fungování ekonomiky je problémem svrchovaně politickým. Ještě koncem padesátých a v první polovině šedesátých let měli na rozhodujících (přesněji decizních) místech KSČ i vládních orgánů zřetelnou převahu představitelé pravé komunistické víry přežívající ze stalinských časů. To byla tvrz, již bylo třeba dobýt.
A tak Šik nevystoupil s prvními výsledky činnosti svého pracovního týmu rovnou na jednání ÚV KSČ. Ze všeho nejdřív se snažil získat pro své záměry podporu veřejnosti. Zapojil do toho všechny členy svého týmu a proreformně orientovaní novináři pro to vytvořili podmínky. Spousta vědeckých i populárních článků se objevila v denním tisku a odborných časopisech. Vstřícně se zachovali i novináři z rozhlasu a televize. V celé řadě pořadů se podařilo přesvědčivě vyložit, že systém centrálního plánování je překážkou dalšího hospodářského rozvoje, a vzápětí srozumitelně poukázat na možná řešení a vyložit představy o žádoucích systémových změnách. Paralelně s tím Šik organizoval řadu shromáždění přímo v závodech, kde po úvodním výkladu hlavních zásad reformy pokračovala diskuse s odpověďmi na dotazy z pléna. Efekt této kampaně byl vynikající. Pro reformu byla získána veřejnost, což významně umocnilo politickou sílu reformních sil a dále podlomilo sílu konzervativců, kteří měli vliv v politické sféře.
Souběžně s proreformním postojem veřejnosti se i v ÚV KSČ utvořila proreformní většina. Šlo nejen o změnu poměru sil, ale také (a možná hlavně) o to, že proreformní síly se dostaly do ofenzivy a tábor Antonína Novotného do ústupové defenzivy. To předurčovalo další vývoj, který vyústil v dubnu l968 do odvolání Novotného z postu prvního tajemníka ÚV KSČ, jímž se stal Alexandr Dubček, i prezidenta, jímž byl zvolen generál Ludvík Svoboda. Byla také jmenována nová vláda v čele s Oldřichem Černíkem a Ota Šik se v ní stal místopředsedou zaměřeným na otázky ekonomiky.
Výměna politických špiček proběhla nestandardně hladce i s přispěním toho, že se pro konzervativní reprezentaci na přelomu let 1962/63 vyvinula nebývale složitá situace. Ztratila i to poslední zrnko sympatií národa, který měl už plné zuby shánění, front před obchody, podpultových protekcí a slibů typu Novotného prohlášení, že „maso vbrzku bude“. Na to lidé zareagovali dotazem, kde to Brzko leží a jestli tam jede autobus, aby si tam pro to maso dojeli.
Ochabl také tlak Moskvy na Prahu v duchu „zůstaňte věrni stalinské odrůdě socialismu“, byl cítit posun k Chruščovovu „eto vaše dělo“. Rozhodující komplikací se však stalo sestavování plánu na rok 1963.
Aparát Státní plánovací komise návrh plánu sestavil, kolegium ho schválilo a její předseda Otakar Šimůnek ho předložil k projednání a schválení politickému byru ÚV KSČ. Tam byl však návrh shledán nepřijatelným, protože vykazoval schodek zahraničního obchodu vůči kapitalistickým zemím ve výši okolo 600 milionů korun.
Materiál byl vrácen k přepracování. Aparát Státní plánovací komise tím byl popuzen, protože dobře věděl, co všechno se právě tím přebytkem dovozu nad vývozem podařilo v návrhu plánu zachránit, a nový návrh se nesl v duchu: uvidíte, jaké důsledky nastanou, vyhovíme-li vašemu stanovisku. Sumárně vyjádřeno a v sestavách bilance národního hospodářství doloženo: nový návrh plánu vykazoval pokles národního důchodu! Sice „jen“ o pár procent, nicméně něco takového nemělo v celé historii tábora míru a socialismu obdobu. Bylo to také něco, co se národu i RVHP těžko vysvětlovalo.
Politické vedení potřebovalo vzniklou prekérní situaci překrýt nějakou vizí, co s národním hospodářstvím napříště dělat. Ta měla být prezentována na plenárním zasedání Ústředního výboru KSČ. Výkladem byl pověřen Šimůnek, muž spjatý s Novotného vedením, který měl ekonomiku „na starosti“. V nějakém pro mne nečitelném pozadí zapracoval Šik, a tak pracovní skupina, která měla pro Šimůnka připravit odpovídající podklad, byla složena převážně z proreformně orientovaných osob. Hlavní myšlenkou chystaného podkladu bylo, že nazrál čas přeorientovat naši ekonomiku od extenzivního, kvantitativního rozvoje k důrazu na kvalitu, produktivitu, technický rozvoj a efektivnost. Po odevzdání materiálu si mne jako vedoucího pracovní skupiny Šimůnek pozval k jeho projednání. To bylo až neskutečně kratičké. Šimůnek uchopil náš spisek do pravé ruky, levou na něj několikrát významně poklepal a pravil: „Tedy soudruhu, ten ÚV nám ale byl čert dlužnej.“
Tady končím s charakteristikou oblasti, pro niž je označení Šikova reforma zcela na místě. Přecházím k problematice konkrétních, do detailu rozpracovaných dokumentů, jež tento název vystihuje méně. Dlužno přiznat, že ani výbava Oty Šika pro tuto fázi prací nebyla valná. Chyběla v ní znalost toho, jak ekonomika v konkrétním detailu funguje, a také představa o tom, jak by fungovat měla.
Šik se pohyboval ve vysokých teoretických patrech ekonomické vědy. Perfektně však plnil roli vedoucího svého týmu. Velmi efektivně řídil různé rozpravy, vyžadoval, aby ten který nositel určitého příspěvku do reformních dokumentů svou myšlenku důkladně vysvětlil, kladl mu otázky, aby zjistil, jak je jeho myšlenka konzistentní s jinými partiemi dokumentů. Navíc též dbal na to, aby všechny texty byly srozumitelné a přesvědčivé – myslel na budoucí čtenáře.
Šikovou velikou zásluhou bylo i to, že se postaral o optimální sestavu svého týmu. Ne všem ekonomům-teoretikům je dána schopnost projektovat architekturu nového systému i přechodu k němu. Musel jsem v tomto směru obdivovat zejména Čestmíra Kožušníka, Milana Horálka a Bohouše Komendu, do značné míry i Zdeňka Kodeta, Rudolfa Kocandu a Věnka Šilhána. Pro tým byla nicméně velmi přínosná účast pracovníků z praxe, jmenovitě Miroslava Koudelky z ministerstva financí, Miroslava Sokola ze Státní plánovací komise a snad do určité míry i moje. Dva prvně jmenovaní byli přímými účastníky plánovacích praktik a z vlastní zkušenosti poznávali jejich vady. Já byl převážně jen pozorovatelem a hodnotitelem toho, co jsem kolem sebe viděl.
Aby mé hodnocení, čeho si na šedesátých letech cením, bylo úplné, dodávám svůj osobní, zajisté ne obecně sdílený pohled na jejich nadčasový a nadnárodní význam. Domnívám se, že pokračování ve vývoji globálního kapitalismu přináší lidské společnosti narůstající problémy. Zatratit kvůli perverzní, nelidské a neprosperující podobě stalinského „socialismu“ socialismus vůbec, je prohřeškem společenských věd.
Začněme od kategorie trhu. V prehistorickém období rodinné hospodářství vytvářelo svým způsobem racionální rovnováhu mezi odpočinkem a donucením k práci, aby si rodina zajistila své přežití, tedy vypěstovala rostlinné produkty, zvládala chovat dobytek (doplňující obživu opatřenou sběrem plodin a lovem) a také vytvářela zásobu dřeva na přežití zimy, což zřejmě vedlo k duševní spokojenosti. Následovala fáze utváření trhu, kterou von Hayek pojmenoval systémem vzniklým z chování lidí (v kontrastu k systému vytvořenému lidským mozkem, kam patřil systém centrálního plánování).
To nastalo, když rodinné hospodářství shledalo výhodnost na jedné straně své vlastní specializace, na druhé straně možnosti získat další produkty pro svůj lepší život směnou s jinými rodinami. To byla fáze, kdy směňující dvojice byly rovnocenné, výhoda ze směny byla oboustranná a právě to generovalo vzájemně solidní, férové jednání. Obě strany věděly, že nějakým jednostranným tahem ve svůj prospěch nemohou uspět. Někteří ekonomové (třeba Tomáš Sedláček) se domnívají, že popsaná idyla zanikla se vznikem peněz. Nesdílím to. Jakýkoliv produkt, který fungoval jako peníze, směnu jen usnadňoval a trh rozšiřoval.
Sociální problémy vznikly, až když na trh vstoupily silné subjekty s dosud neznámými, avšak pro rodinné hospodářství atraktivními komoditami. Vyžadovaly pro sebe výhodné ceny s tím, že kupujícím vnutili přemýšlení: kup a zaplať, nechceš-li, koupí jiný. Byla to tedy jednostranná převaha silného nad slabým, která se historicky vyvíjela ke stále perverznějším projevům: namátkou k nim patří vznik monopolů nebo také bohatnutí operacemi na kapitálovém a devizovém trhu anebo polarizace společnosti na nouzí trpící a extrémně bohaté, mezi něž patří jen málo takových, jejichž bohatství je adekvátní jejich přínosu pro společnost.
Nevolám samozřejmě po návratu socialismu v dohledné době už proto, že diskreditace čtyřiceti lety reálného socialismu lpí dodnes hluboko v duších a hlavách lidí. Nicméně si myslím, že hlasy vědců a možná i laiků inklinujících k socialismu či k třetí cestě si zaslouží legitimitu jako jeden z názorů v širokém celospolečenském diskursu. Domnívám se, že takový diskurs by měl být veden tím směrem, že smyslem všeho ekonomického snažení nemá být modla maximálního růstu HDP, ale spíše maximalizace lidské spokojenosti a štěstí. A právě v tomto kontextu si cením reforem v Československu šedesátých let a jejich nadčasového a nadnárodního přínosu. Není náhodou, že na šedesátá léta vzpomíná většina těch, kdo je zažili, jako na nejlepší období svého života.
Šikova skupina z šedesátých let a Vlasákova skupina z let devadesátých měly téměř shodnou personální sestavu. Po obsahové stránce byly proto podobné i oba reformní návrhy. Rozdíl byl ovšem v tom, že Šikova reforma byla ve fázi svého zavádění přerušena sovětskými tanky, zatímco Vlasákova reforma prohrála „soutěž“ s reformou Václava Klause hned ve fázi svého zrodu.
Listopad byl úspěšný už tím, že vyhnal starou a lidmi opovrhovanou politickou garnituru a nahradil ji garniturou obdivovanou a sympatickou, či dokonce milovanou (Václav Havel, Jiří Dienstbier st. a další). Z lidí také spadla tíha oblbování médii v duchu „vytyčená linie je správná a úspěšná, musíme však bojovat proti dílčím nedostatkům“ a také tíha nejrůznějších prověrek a kádrování. Shrnuto: listopad 1989 připravil půdu a základy pro stavbu nového domu. A ta se – s jistým přeháněním a vyjádřeno parafrází Klausovy dikce – podle mého názoru „vůbec, ale vůbec nepovedla“.
Utvořily se dva týmy vedené Václavem Klausem a Františkem Vlasákem. Vznikly dvě koncepce přechodu od centrálního plánování k tržní ekonomice. Osudový byl rozdíl mezi nimi, pokud jde o sled a rychlost realizace. Ve Vlasákově skupině jsme se, poučeni ze západních společenskovědních poznatků, orientovali na „piecemeal social engineering“, jehož výhodou je, že poskytuje možnost učit se z chyb a přizpůsobovat další dílčí kroky podle vyhodnocení kroků předchozích. Jestliže analýza shledá, že se dostavily očekávané výsledky, je možno volit další krok, který by je dále rozvíjel. V opačném případě, když učiněný krok očekávání nenaplnil, lze rozhodnout, jakým dalším krokem negativa napravit.
Klausova skupina postupovala v duchu „holistic social engineeringu“, před kterou západní společenské vědy varují. Do pohybu se totiž dostávají všechny prvky systému a analýzou se nelze dopátrat, které problematické, či až chybné kroky hrají primární roli a které jsou z nich jen odvozeny. Nalézáme se tak ve změti nevítaných jevů a neumíme najít recept, co korigovat a u čeho setrvat.
Je historickou realitou, že zvítězila reforma Klausova. Jeho postup jako by byl inspirován Otou Šikem. Věděl, že musí dosáhnout především vítězství v politické rovině. Šik ale kvůli tomu musel nejprve zdiskreditovat a na politickém poli porazit tehdejší mocenskou a politickou reprezentaci a posléze nahradit v politické a mocenské sféře protireformní síly svými lidmi. Klausovi se o to postaral 17. listopad, který zametl se stávající politickou reprezentací, takže on mohl jen vstoupit a obsadit prázdná ministerská křesla. Zbývala mu už jen úloha získat pro svůj reformní projekt veřejnost.
Byla by mylná představa, že tak učinil argumentovaným výkladem své koncepce. Stačila mu k tomu plytká fráze: „Propast je třeba překonat jedním skokem, ten učiníme k 1. lednu 1991, a pak nastane rychlé dohánění vyspělých západních ekonomik a nastolení západních celospolečenských poměrů.“ Tuto lahůdku národ ve své rozhodující většině zbaštil. Kdo by se netěšil na to, že už tak brzo u nás bude dobře, a neposílal do háje ty, kdo by to chtěli protahovat.
Při těchto okolnostech a rychlém spádu událostí upekl Klaus pro národ další lahůdku – kuponóvou privatizaci. I na té si lidé pochutnali. Vždyť kdo by nechtěl být majitelem akcií a brát každý rok dividendy? Vystřízlivěli až o hodně později, když zjistili, že z toho profitovali jen budoucí kmotři, z nichž se po pár šikovných tazích stali miliardáři. Toto prohlédnutí se však dostavilo až příliš pozdě, když už měl Klaus vyhráno. Zklamání pomalu přerostlo do špatné nálady, která ve své podstatě existuje dodnes a možná i zesílila, když lidé na stále dalších případech shledávají neschopnost státu kmotry odhalovat a trestat.
Na rozdíl od tohoto jednorázového rozdávání státního majetku, které degenerovalo až k jeho darování vychytralým kmotrům, počítala Vlasákova skupina s privatizací za peníze, postupným a výběrovým. Ve starém plánovacím systému byla kvalita podniku oceňována kritériem plnění nebo neplnění plánu. Vlasákova skupina vycházela z výběru podniků, které navzdory nesmyslnému systému přece získaly punc těch, jež byly schopny uplatnit se na trhu. Šlo zejména o ty, které se dokázaly úspěšně uplatnit na západních trzích. Takové podniky měly být privatizovány přednostně, co nejdříve a formou vstupu zahraničního kapitálu s tím, že vzniknou podniky se smíšeným kapitálem, kdy naše strana vloží existující kapitál hmotný a zahraniční partner dodá kapitál finanční, který umožní podniku realizovat modernizační investice. Podstatným přínosem zahraničního partnera mělo být i manažerské know-how a také participace na vývozu na jeho trhy.
Tento přístup k privatizaci byl zásluhou ministra průmyslu Jana Vrby, který popsaným způsobem připravil a uskutečnil privatizaci mladoboleslavské Škody. Uplynulých více než dvacet let přesvědčivě potvrdilo, jak moudrý byl tento způsob privatizace. Ministr Vrba měl rozpracované jednání s dalšími západními partnery, mluvilo se o osmi dalších podnicích, které měly být privatizovány ve stylu mladoboleslavské Škody. Do hry však vstoupil Václav Klaus s argumentem, že právě ty „Vrbovy“ podniky potřebuje do své kupónové privatizace. I dnes běhá člověku mráz po zádech, když si uvědomí, jakou šanci jsme promarnili.
Jestliže se v případě Klausovy reformy kritika obracela k důsledkům toho, že tato koncepce vyhrála, zaslouží kritiku i koncepce Vlasákova, ovšem z opačného konce. Jaké byly příčiny toho, že prohrála? Vysvětlení se přímo nabízí: skupina si nevzala poučení z Šikových zkušeností a selhala na politickém poli. Žádný z jejích členů či aspoň sympatizantů se nedostal na decizní místo, na němž se rozhoduje s konečnou platností. Navíc tato skupina nedokázala ovlivňovat veřejnost prostřednictvím sdělovacích prostředků; neměla ani uznávaného mluvčího, jemuž by veřejnost s respektem naslouchala.
U toho mluvčího se trochu zastavíme. V úvahu připadaly tři osobnosti. Vlasák byl Klausem diskreditován jako bývalý komunista a spoluautor reformy z prohraných šedesátých let. Petr Pithart zcela zklamal, byl ve věcech reformní koncepce své vlády totálně nedotčený znalostmi. Tím třetím mohl být Valtr Komárek. Ten však byl názorově jinde. Zatímco u Vlasáka dominovala myšlenka žádný plán, ale hospodářskou politikou regulovaný trh, u Komárka byla v popředí myšlenka: ne plán zfušovaný neználky, ale vědecky podložený plán vzniklý v myšlenkovém trastu významných vědeckých osobností.
Jestliže jsem na začátku odpovědi na otázku, proč se konstruktivní část přechodu k trhu a demokracii „vůbec, ale vůbec nepovedla“, tak jsem snad přinesl dostatek argumentů identifikujících příčiny.
Na prvé místo patří nesporně Klausovo tehdejší charisma spojené s mimořádně rozvinutým egocentrismem, jeho přesvědčení o tom, že to, co je v jeho hlavě, je jedině správné a nevyžaduje žádnou diskusi. Jde u něj svým způsobem o divadelní hru, v níž hraje roli jediného ekonoma-vševěda, který ví, jak ekonomiku a společnost napravit. Mezi ekonomy vystupuje jako ten, kdo vyčnívá jako nejmoudřejší nad šedí všech ostatních. Disponuje přitom vlastností, kterou dokáže nějaké skupině či partnerovi v rozhovoru vnutit svou dominanci.
Paradox je v tom, že svou oponenturu nepokládá za nutné podložit odbornými argumenty. Do jinak cenné diskuse vstupuje jen jednovětými výroky typu „to není teoreticky ukotveno“, nebo „to je zase pěkná turkovina“. Někdy svou nelibost nad kvalitou posuzované práce dává najevo jen kroucením hlavy a nasazením pohrdlivého výrazu tváře. Nevysvětlujme však důsledky Klausovy role reformátora systému jen jeho egocentrismem. Jeho absolutní neznalost, a tedy i ignorování teoretických poznatků o sociálním inženýrství, napáchala v naší ekonomice a společnosti osudové škody, a to tak průzračně, že by mohla sloužit jako učební pomůcka na školách společenskovědního zaměření. Vypovídala by přitom o tom, že holistický přístup k systémovým změnám je hluboce nesprávný, a že tedy potvrzuje, že západní poznatky o sociálním inženýrství jsou správné.
Další mezera v Klausově znalostní výbavě se týká institucionální ekonomie. Jeho představa, že trh funguje perfektně „an sich“, je spíše snem. V reálu záleží na tom, jak je chování tržních subjektů ovlivněno právními a také postupně se kultivujícími morálními institucemi.
Na druhém místě je fakt, že veřejnost tu jeho hranou genialitu neprokoukla. Prvé pochyby sice vzbudila kuponová privatizace a její důsledky. V plné míře se však poučila teprve z jeho amnestie při odchodu z prezidentské funkce, jež mj. vedla k zastavení soudního postihu těch největších kmotrů, kteří stát připravili o miliardy.
Třetí příčinu lze vyjádřit stručně: ve Vlasákově skupině nebyl nikdo formátu Oty Šika. Vrhnout se od vědecké práce do politiky, na to neměl chuť žádný z nás, a nikdo z ekonomů této skupiny ani neměl potřebnou drzost, aby bez žádoucí přípravy usiloval třeba o post ministra.
Otakar Turek (1927–2018) byl ekonom, v letech 1957–1968 působil v týmu Oty Šika, na přelomu 80. a 60. let v Prognostickém ústavu ČSAV.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
