Pavel Uherek

„Čecháček a totáček“

aneb Je nostalgie po nedemokratickém režimu vlastní jen Čechům?

Český zpěvák Xindl X uvedl na hudební trh novou skladbu s názvem Čecháček a totáček, v níž ironizuje nostalgii po minulém komunistickém režimu. Je kritický a sarkastický osten obsažený v textu i vyrobeném klipu skutečně oprávněný? Mají Češi ke komunismu blíže než jiné národy, resp. stýská se jim po autoritativním politickém systému neúměrně v porovnání s ostatními zeměmi, které za sebou mají přechod k demokracii? Odpověď je obojaká.

Nostalgie po minulém nedemokratickém režimu je na jedné straně typickým rysem pro většinu států, které ve své novodobé historii mají zkušenost se společenskou transformací zahrnující proces přechodu od určité formy diktatury k demokratickému systému. Stesk po dřívější autoritativní vládě tak zaznamenaly nejen země střední a východní Evropy, které opustily komunismus, ale byl přítomný třeba i ve Španělsku či Portugalsku, kde ve vzpomínkách postupně růžověly režimy F. Franka, resp. Antonia Salazara. Stejně tak pro obyvatele zemí Jižní Ameriky, které v průběhu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století nahradily tamní vojenské diktatury liberální demokracií, bylo stále snadnější dřívější režimy vedené armádní juntou hodnotit příznivě. V politickém slovníku jihoamerických států se dokonce daný druh nostalgie dostal do oficiálního politického slovníku pod označením el desencanto, tedy rozčarování (rozuměno rozčarování z demokracie) a byl užíván v obdobném smyslu jako u nás známý termín blbá nálada. Obdobně se v zemích bývalé NDR zejména v devadesátých letech mluvilo o ostalgii a v jihoslovanských státech o jugonostalgii. Příjemné reminiscence občas v Itálii vyvolává Mussoliniho meziválečný fašismus. Ostatně vnučka Benita Mussoliniho se stala členkou italského parlamentu.

Také režim tak totalitního a nelítostného charakteru, jaký v Německu zavedli nacisté, po svém, navíc pro německé civilní obyvatelstvo velmi drastickém zániku nostalgii produkoval. Politolog Samuel Huntington v jedné ze svých knih uvádí, že v padesátých letech byl v tehdejší Spolkové republice zadán výzkum, v němž Němci měli odpovídat na dvě otázky – za prvé, zda by i nyní ve volbách podpořili nějakou neonacistickou stranu, a za druhé, které historické období považují pro Německo za nejlepší. Na první otázku kladně odpověděla třetina dotázaných, na otázku druhou pak přes čtyřicet procent Němců uvedlo, že oním nejlepším obdobím byla hitlerovská Třetí říše. Od šedesátých let však daný typ nostalgie v Německu postupně klesal.

Nelze tedy říct, že stesk po minulém režimu je typickou záležitostí České republiky. Nostalgie po přehlednosti, zakrývání problémů, neustále zdůrazňované snaze o všeobecný pokrok a jednoduchosti, tedy faktorech přímo spojených s autoritativní vládou, je přirozeným jevem pro všechny země, které nesvobodný režim opustily. Každý přechod k demokracii navíc má, a to zejména po ekonomické stránce, své vítěze a poražené a právě u druhé skupiny může být daná nostalgie výraznější.

Na druhé straně je možné konstatovat, že výraz totáč specifický přístup Čechů k vlastní komunistické minulosti přece jen vyjadřuje. Jan Pauer nebo Petr Pithart uvádějí, že totáč znamená pojímání komunistického režimu jako chřipky či špatného počasí, které bez zjevné příčiny přijdou a zase odejdou. Totáč tedy vyjadřuje odstup a zřeknutí se odpovědnosti za komunistický režim, kterému se nebylo možno nijak postavit a existoval objektivně bez ohledu na vůli obyvatel. Naivní a bagatelizující označení totáč proto možná symbolizuje, že Češi mají ke komunismu skutečně blíže než zbytek střední a východní Evropy. Komunisté se totiž v Československu nedostali po druhé světové válce k moci za bezprostřední asistence sovětských vojsk, ale s podporou obyvatelstva či přinejmenším jeho pasivitou. Důvod, proč je komunismus Čechům pod kůží zaryt více než u jiných etnik, mimo jiné tkví ve vlastnostech politického a historického vývoje českých zemí. Některé sociální a historické prvky totiž Čechy a Moravu od zbytku střední a východní Evropy, tj. i od sousedících národů, odlišují. V českém případě v souvislosti s událostmi po Bílé hoře například chybí vlastní národní šlechta, na rozdíl od Maďarska či Polska, kde aristokracie vždy bojovala za národní zájmy a nezávislost. V Čechách a na Moravě je od devatenáctého století v důsledku rozvinutého průmyslu přítomná silná dělnická vrstva podporující zprvu velmi radikální sociálně demokratickou a později komunistickou stranu. To je opět rozdíl od slovenských, polských či maďarských sousedů, kde drtivá většina obyvatel byla zaměstnána v zemědělství. Konečně zejména v Čechách, a to opět v návaznosti na historický vývoj, není silný katolicismus, který byl vnímán jako pozůstatek nepřátelské habsburské monarchie. Vše tvoří určitý mix, který přispívá k rovnostářství, plebejství a snaze hledat jednoduchá řešení, tedy podpoře faktorů typických i pro komunistickou ideologii. Zde tedy skutečně mohou být kořeny svědčící silnější nostalgii po režimu existujícím před rokem 1989, kterou lze vyjádřit až mazlivě znějící zdrobnělinou totáček.

Pavel Uherek (1975) je právník a politolog.

Archiv Listů
Autoři Listů

Pavel Uherek

„Čecháček a totáček“

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu