Dagmar Vaněčková

Vzpomínky na Františka Kriegela

Obdivuhodný člověk, statečný v těžkých situacích, frontový lékař ve Španělsku a na Dálném východě, kde v americké armádě dosáhl hodnosti majora. Veřejně nepochopitelně zapomínaný, v čemž by nemělo být pokračováno při výročí jeho skonu: 3. prosince 2014 to bylo už 35 let.

Sám nezanechal o sobě a své době žádných písemných záznamů. Někteří svědkové doby mu vyčítají jeho angažmá po únoru 1948. Ze svých životních iluzí, omylů se otevřeně vyznal a rezolutními morálními postoji v závěrečné životní etapě je odčinil. Podrobněji jsem se tématu věnovala ve svém příspěvku do sborníku, který po jeho smrti připravili přátelé. Své vzpomínky na Františka Kriegla zde vylíčily známé, avšak toho času režimem zakázané osobnosti umění, vědy a politiky. Rovněž můj muž František Vaněček sepsal výstižně a podrobně svůj pohled na Krieglovu osobnost, leč zřejmě pro větší rozsah nebyl jeho příspěvek do sborníku zařazen. Jedním z nejbližších Krieglových přátel byl světoznámý cestovatel a spisovatel, inženýr Jiří Hanzelka, dalším vědec, profesor František Janouch, zakladatel Nadace Charty 77.

Do dějin českého a slovenského národa zůstane František Kriegel zapsán svými činy po 21. srpnu 1968. Když konečně i jeho, pro něhož v Kremlu neznali jiné pojmenování než haličský žid, přizvali k podpisu moskevských protokolů, odmítl jako jediný z přítomných československých politiků podepsat. Marně a neúnosně hlasitě se snažil Krieglův postoj změnit prezident Ludvík Svoboda.

Poté ve Federálním shromáždění se našli jen čtyři poslanci, kteří s hanebně vnucenou Smlouvou o dočasném pobytu sovětských vojsk na našem území odmítli souhlasit: ing. Božena Fuková, dr. František Kriegel, dr. Gertruda Sekaninová-Čakrtová a František Vodsloň. Kriegel psal protesty premiérovi Oldřichu Černíkovi, předtím jednomu z představitelů Pražského jara, proti pronásledování generála Václava Prchlíka. Marně.

Internistovi Krieglovi nebylo dovoleno působit jako lékař. Ze svého posledního pracoviště v Thomayerově nemocnici byl vykázán. Proti jeho propuštění podepsali kategorický protest četní jeho významní i řadoví spolupracovníci. Na živobytí si vydělával vždy jen svou profesí. V Praze bydlel v dvoupokojovém bytě v pátém patře vinohradského činžáku. On i jeho žena pokládali za klidné, ač krátké životní období pobyt na Kubě, kde František Kriegel působil jako poradce na ministerstvu zdravotnictví.

Zákaz výkonu povolání normalizačním režimem Kriegel velmi těžce prožíval. Při jedné z našich návštěv vyslovil přání alespoň „po domácku“ vyšetřit mé srdeční choroby. Jeho zájmem o mé zdraví jsem se cítila být poctěna.

V archivu uchovávám vzácnou fotografii většího formátu, pořízenou asi Jiřím Bednářem. Na pohřbu ing. Václava Havla ve Strašnicích Kriegel kondoluje Václavu Havlovi, kterého na pohřeb z vězení přivedli tajní policisté, můj muž tu nápadně vyčnívá ve snaze umožnit Františku Krieglovi prohodit pár všudypřítomným odposlechem nerušených slov s Václavem Havlem. Mám schovaný lísteček, zanechaný v rámu dveří našeho bytu. František Kriegel nám oznamuje, že nás s Rivou doma nezastihli.

S Františkem Krieglem nás seznámila ve foyer divadla Ateliér má někdejší kolegyně a přítelkyně Eliška Skřenková. Viděli jsme se s ním také v tramvaji cestou na pohřeb Aleny Sobotkové do strašnického krematoria. Vícekrát jsme se setkali v přestávkách koncertů v Rudolfinu. V bytě společných přátel jsme večeřeli a slavili Františkovy sedmdesátiny. Můj muž se s ním sešel při čekání před budovou Nejvyššího soudu na Pankráci, kde se konal proces s Jiřím Ledererem. Několikrát nás Krieglovi navštívili v našem bytě Na Petřinách. Zúčastnili se i některých přednášek, které jsme doma pro okruh přátel pořádali.

Riva Krieglová vyprávěla svůj nadmíru dramatický životní příběh mému muži. Zaznamenal jej ve svém Deníku chartisty. Jednoho odpůldne jsme s růžemi zajeli za Rivou, avšak Krieglovy jsme nezastihli. Na lavičce před jejich bytem nás uniformovaný policista informoval, že pravděpodobně nejsou doma. Na to já: „Pravděpodobně, nebo určitě?“ Prý neví, protože službu převzal v půl druhé od kolegy. Večer za námi Krieglovi přijeli. Františkovi jsem mohla předat Město v slzách s osobním věnováním Jaroslava Seiferta. Leč jejich setkání se mi zavčas nepodařilo uskutečnit. V říjnu 1978 jsem z výslechu v Bartolomějské a po domovní prohlídce směřovala ke Krieglům pro útěchu i s potřebou podělit se o poslední dojmy.

Sám František Kriegel pocítil po prvním výslechu naléhavou potřebu umýt si ruce a měl zásadu nebavit se s vyšetřovateli, jejich dotazy jednoduše ignoroval.

Přísně praktikovanou „sledovačku“ režimem tolik obávaného bývalého politika dr. Kriegla se nám po společné domluvě jednou podařilo přelstít. Dali jsme si po ránu slovo na Karlově náměstí, avšak přesný čas jsme pro zácpu na Chotkově třídě nemohli dodržet. Krieglovi trpělivě čekali a posléze jsme je mohli doprovodit za Františkovým dobrým přítelem Leopoldem Hofmanem do Českých Budějovic. Na kávu jsme se stavili v Písku. Nato jsme stihli chutný oběd v tradičním hotelu Slunce na náměstí. I můj muž se s Poldou Hofmanem už z dob trampingu dobře znal. Bývalý španělák zažil nejeden životní vzestup i pád. Z někdejšího velitele Hradní stráže skončil jako týraný politický vězeň komunismu. Předtím byl vězněn nacisty v obávaném koncentračním táboře v Mauthausenu. Své životní zážitky popsal v knize Vítr vane z východu.

Při návratu z jižních Čech do Prahy se Krieglovi nechtěli s námi rozloučit a trvali na tom, abychom s nimi jeli na setkání u dr. Gertrudy Sekaninové-Čakrtové. Přátelé, nejen chartisté, jí přišli blahopřát k narozeninám. S rozpaky jsme se nátlaku Krieglových podvolili, i když vzácná možnost vidět se s přáteli byla vítaná. Nevzpomínám si přesně, kdy jsme se s Trudinkou, jak jsme jí říkali, seznámili. Pamatuji se i na jinou oslavu narozenin, a to padesátin spisovatelky Evy Kantůrkové, kterou pořádala doma rodina, zejména manžel, známý publicista a ekonom Jiří Kantůrek. Přišli četní přátelé Kantůrkových. Samozřejmě jejich dům byl pečlivě hlídán a příchozí registrováni tajnou policií. Při odchodu nás hostitelé požádali, abychom odvezli Trudinku, bydlela na vzdáleném okraji města. Z povzdálí nás sledovalo cizí auto. Na Klárově Trudinka trvala na tom, že bude dále pokračovat veřejnou dopravou. Měla snad větší obavy o nás, než o sebe? Dodnes mne mrzí, že jsme jí vyhověli a opustili ji v noční Praze.

Ještě jednu epizodu v souvislosti s Františkem a onou dobou musím zmínit. Nejen že režim mrhal penězi daňových poplatníků – řečeno novodobější terminologií – pro uniformované i tajné hlídače každého jeho kroku. Posílal k němu tak zvané dělnické delegace, jen co vím, z Radotína a Komárova, aby mu jejich členové tlumočili pohoršení nad jeho zradou dělnických ideálů. Doručovali mu pamflety Charty 77 a jejího tiskového výboru s portréty statečných mužů Františka Kriegla, Josefa Smrkovského. Ve skutečnosti se jednalo o podvrhy vyrobené Státní bezpečností. Provokace vyústily přepadem Rivy v jejich bytě. Hlasitě se tehdy dovolávala pomoci. Naštěstí byl František doma a útočníky vyhnal.

František Kriegel prožil mimořádně dramatický život, konec přišel až příliš nečekaně. Dvakrát jsme za ním šli do nemocnice. Po druhé nám Riva zprostředkovala, abychom mu mohli alespoň zamávat z prahu jeho nemocničního pokoje na univerzitní interně v Praze na Karlově náměstí. S ohledem na jeho kritický stav byl ve dne v noci sledován nejen internisty, ale i policisty. Přístup k jeho lůžku neměl kromě jeho ženy nikdo. Byl to ostudný strach režimu, podřízeného diktatuře Kremlu, z odhalení detailů pravdy historických dějů?

Jako lékař František Kriegel dobře věděl, že už mu mnoho okamžiků na tomto světě nezbývá. Ještě se na nás usmál a pokynul rukou. Okamžik, který zůstal mou poslední vzpomínkou.

Asi den nato jsem obcházela přátele v centru Prahy a zašla i k Říhům do Černé ulice. Otevřela paní Marie a oznámila, že František Kriegel už nežije. Opřela jsem se o veřeje dveří a hlasitě se rozplakala. Pak jsme s mužem spěchali do bytu Krieglových Na Smetance. Kolem Rivy už bylo hodně blízkých přátel, také jeden z nejbližších, Jiří Hanzelka. Organizace pohřbu se ujali dva chartisté, jimž se říkalo synovci. Leč obřad byl nařízen v časných ranních hodinách, samozřejmě pod policejním dohledem, takže Riva a přátelé od pohřbu upustili. Po roce 1989 jsme se dozvěděli, že jeden ze „synovců“ byl zřejmě za tučné odměny nejpilnějším fízlem StB v Chartě. Bývalý vězeň nacistického koncentráku, historik, tajemník generála Ludvíka Svobody! Kde, kdy a jak selhal? Zda je zaznamenáno v análech ústavu s dlouhým jménem? Právě k nám v časech Charty takřka denně docházel ze svého blízkého bydliště a roznášel mé kopie samizdatů, zřejmě všude tam, kam bylo zapotřebí! Kdo všechno nejen z chartistů, ale i v exilu se mohl domnívat, jak úspěšně konspiruje, zatímco realita byla poněkud rozdílná! Avšak i tak měly aktivity odpůrců režimu svůj smysl a jejich aktéři, byť pronásledovaní a přechodně umlčovaní, nacházeli doma i v zahraničí dostatek odezvy.

21. 8. 1979 jsem z Konstantinových Lázní, kde jsem si léčila akutní srdeční problémy, poslala následující telegram na adresu dr. Františka Kriegla: Prosím přijmi dnes projev obdivu a vděčnosti. Zdraví a vzpomíná Dáša. Tolik v deníku z oné doby. Došel telegram adresátovi? Velmi o tom pochybuji.

Skon Františka, který vyzařoval dobrotu srdce a příkladnou empatii, zanechal ve mně hlubokou stopu. A nezaplněnou mezeru. Předchozí odchod dcer s pohrůžkou Státní bezpečnosti, že už je nikdy neuvidíme, odsouzení Otky Bednářové a druhů na léta vězení, posléze přepadení Afganistánu sovětskou armádou prohlubovaly beznaděj na změnu poměrů. Po několikadenní vazbě v cele přechodného zadržení v Konviktské ulici jsem nabyla jistotu, že bych delší věznění fyzicky ani psychicky nevydržela. Výsledkem domluvy s mým mužem byl náš pozdně zoufalý odchod do rakouského exilu a setrvalý pocit přetnutí kořenů s jediným domovem.

S Rivou jsem se sešla po roce 1989 už jen jednou u ní doma. Pohostila mne a informovala, že s ní byl v rozhlase natočen rozhovor. Snad se někde nachází v archivním záznamu. Na hřbitově v Motole jsem na hrob mohla už jen položit květiny na památku manželů Krieglových.

Dagmar Vaněčková (1933) je stálá spolupracovnice Listů.

Archiv Listů
Autoři Listů

Dagmar Vaněčková

Vzpomínky na Františka Kriegela

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu