A. J. Liehm

Otázky míru a socialismu

V šedesátých letech sídlila v Praze redakce časopisu mezinárodního komunistického hnutí Otázky míru a socialismu, ve které působila řada novinářů, redaktorů, překladatelů. Byla tam taky redakce ruská. Když dnes člověk čte vzpomínky Rusů, ale i Čechů, kteří tam měli nějaké kontakty, objevují se skutečně zajímavá jména. Členem ruské redakce byl například Vladimir Lukin, který se stal ruským ombudsmanem, nebo známý gruzínský filozof Mamardašvili. Mezi Čechy, kteří tam měli nějaké kontakty, byli Petr Pithart, Jiří Dienstbier nebo Luboš Dobrovský, lidé, kteří potom působili v disentu a v politice.

Taky jste tam měl známé?

Samozřejmě! A řeknu vám jednu věc: Do tohoto časopisu se lidé nepovyšovali, tam se dávali ti, kteří doma byli podezřelí, nebylo na ně naprosté spolehnutí, nicméně se pro ně hledal nóbl džob. A ten nóbl džob bylo sezení v téhle redakci. Jmenovali jsme některé, ale těch lidí byla spousta, gorbačovovská vlna vznikla částečně v této redakci. Proč a jak, to by bylo dlouhé povídání, ale chci tím říct, že se všechno musí vidět plasticky, panoramaticky... Podívejte se: za francouzskou komunistickou stranu tam byl největší stalinista, jmenoval se Jean Kanapa. To byl člověk, se kterým jsem ve Francii, když jsem tam jezdil – prostě nemluvil. A najednou se i on začal projevovat jako velký liberál. Zavolal jsem mu a říkám, že bychom se snad měli přece jenom jednou sejít. Odpověděl mně velice drsně: „Nechtěl jsi se mnou mluvit leta, nebudeme spolu mluvit ani teď!“ No, v pořádku... Když se ale vrátil do Francie, stal se velice rychle jedním z čelných reformátorů ultrastalinistické Komunistické strany Francie, vedle československé nejdogmatičtější. Potom umřel.

Chci tím jen říct, jak nejsou žádné jednoduché odpovědi. Ty odpovědi jsou velice složité. A i lidi jsou velice složití. Co se stalo v těch pozdních letech s Kanapou, jsem nikdy nepochopil. Vždyť on byl takový, jak se podle Jiráska představují jezuité: hubený, bledý, dogmatický... A najednou tady byl jiný člověk. Najednou! To neznamená, že francouzská komunistická strana byla jiná, ale proč ho poslali do těch novin, co se s ním stalo, co se pak stalo i s tou stranou... Když to budete chtít poznat, máte několik let co dělat...

Jsou dvě slova, která špatně snáším. Jedno je „komunismus“, protože vím, že to tady může být cokoliv, co si pod tím zrovna chcete představit. Druhé takové slovo je „osmašedesátník“. Protože v samotném osmašedesátém už bylo všecko zadarmo. Mohli jste napsat cokoliv, dřív se za to vyhazovalo z práce a zavíralo... Mnozí osmašedesátníci? Pro mě lidi, kteří přežili šedesátá léta a koncem 60. let se nějak vyvinuli; a osmašedesátý, to už byla tak trochu legrace To byla z velké části generace oportunistů. Jestli se můžu přimluvit, už to slovo nikdy neříkejte.

Do prosincového dvojčísla čísla Listů v roce 1968 napsal Milan Kundera slavný Český úděl. Načež Václav Havel napsal polemiku, ale ta nevyšla v Listech, nýbrž v Tváři. Proč?

To už po letech nedovedu říct.

Kdo vlastně v osmašedesátém v Literárních listech a Listech skutečně rozhodoval?

Nikdo. (Smích) V osmašedesátém to bylo pro všecky. Byly to nejsvobodnější noviny na světě.

Přišel do redakce Milan Kundera, donesl článek... Kdo rozhodl, že vyjde a že na první straně?

A kdo rozhodl, že vyjde slavný Vaculíkův článek?! Tedy Dva tisíce slov. Já jsem u toho seděl, jiní tam seděli a řekli jsme, fajn, to je článek, v jehož duchu tady vychází řada... Nikdo netušil, že z toho bude taková aféra, a dodneška se přemýšlí, proč se z toho taková aféra stala.

Ze setkání v Olomouci 21. 5. 2014; s AJL hovořili Aleksander Kaczorowski, Petr Orság a Václav Burian; dokončení příště.

Antonín J. Liehm

Obsah Listů 5/2014
Archiv Listů
Autoři Listů

A. J. Liehm

Otázky míru a socialismu

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu