Josef Kašpar

Po hlasování ve Skotsku si oddechli i v Římě

Nervozita, která vládla v Londýně během posledních dní před plebiscitem o nezávislosti Skotska, sice v Římě zdaleka nebyla, ale není pochyb, že jasný výsledek byl přijat s velkým uspokojením. Přestože situace v obou zemích je naprosto jiná. Itálie na rozdíl od Velké Británie prožívá vleklou hospodářskou krizi, která se stále více proměňuje v krizi sociální a přes snahy mladého premiéra Mattea Renziho i v krizi celého politického systému a uspořádání země.

Do čela separatistické (a dnes i značně xenofobní) Ligy severu se dostal mladý Matteo Salvini, který se v Evropském parlamentu spojil s Front National, již vede Marine Le Penová. V den hlasování odletěl do Edinburghu; doufal, že si s místními nacionalisty připije na vítězství nezávislosti. „Zatím se to nepovedlo, ale Skotové i my budeme v našich snahách pokračovat,“ prohlásil trochu zklamaný Salvini.

V Itálii na rozdíl od Francie je naprosto nepravděpodobné, že by se Salvini mohl stát nejpopulárnějším politikem. Ale na místo něho by někdo trochu víc salonfähig mohl uchopit prapor boje za Evropu „malých vlastí“, proti „diktátu z Bruselu“ a především proti „daním, které na nás centrální stát stále uvaluje a které nás dusí“. Každý rozumný Ital ví, že dva největší balvany, které Itálii brzdí, se nazývají moloch byrokracie a obrovský státní dluh. A za oba nemůže někdo v Bruselu či Berlíně. Oba problémy si na Apeninském poloostrově musejí vyřešit sami. Vláda mladého premiéra Renziho se o to snaží – i s notnou dávkou demagogie, bez níž se politik v této zemi neobejde. Neustálé „ne“ na jakoukoliv žádost o „sociálnější“ pojetí Evropy, které přichází nejen z Německa, ale i z jiných severských zemí, vede k tomu, že počet těch, kteří říkají „bez eura, bez Evropy by to možná bylo mnohem lepší“, roste. A mezi nimi začíná být i dost velký počet podnikatelů i národohospodářů. Bývalý předseda Evropské komise Romano Prodi říká, že „to by byl jasný pokus o sebevraždu“. Má určitě pravdu; Itálie svými dimenzemi není Řecko či Portugalsko a její odchod by Evropě způsobil obrovské problémy. A jak známo, z této země přicházejí výborné nápady jako renesance či neorealismus. Ale také to, co se tu zrodilo před devadesáti lety a bylo imitováno v četných zemích...

Premiérova angličtina

Snad by se už dalo uvažovat i o nějaké té legislativě omezující zneužití nezletilých v politice... Nejsem fanynkou Bohuslava Sobotky ani voličkou ČSSD. Přesto už podruhé během několika měsíců vystoupím proti nekonečně trapným prostředkům toho, co naše „elitní pravice“, ať už v podobě TOP 09 nebo ODS, zřejmě považuje za politický boj. A na obranu ani ne tak premiéra, jako spíš nevinných školních dítek, jež jsou v tomto žabomyším boji zneužívána: jen čistě náhodou se jedná o děti těch hrdinů (nebo jejich přátel), kteří o boji „muže proti muži“ zjevně nikdy neslyšeli... Zesměšňovaný Sobotkův projev jsem vyslechla pozorně. Byl příliš krátký a jednoduchý na to, abych mohla zhodnotit, nakolik umí či neumí anglicky v tom smyslu, jakou má slovní zásobu, jak ovládá složitější gramatiku a jak plynule je schopen mluvit bez přípravy. Navíc nevím, zda si projev psal sám. V každém případě jsou však tři kritéria – slovní zásoba, gramatika a plynulost – jedinými kritérii ovládání jazyka cizincem. V Sobotkově projevu se vyskytly jedna dvě drobné, bezvýznamné chyby, jež se dají považovat za přeřeknutí, případně za přijatelnou variantu ortodoxní gramatiky. Toto nikoho z politiků, kteří mu na mezinárodním fóru naslouchají, naprosto nezajímá. Ještě méně je pak zajímá jeho přízvuk – který, připouštím, je velice silný. No a co? Poslouchali jste anglicky hovořící politiky z afrických či asijských států, ale i některé naše sousedy? Cizinec hovořící bez přízvuku je rarita a mezi politiky takového neznám. Podmínkou skutečně správné výslovnosti je totiž krom talentu i to, aby člověk v daném prostředí delší dobu žil – což u politiků (nejde-li o diplomaty) nebývá. Dokonce i britské či australské herečky jsou v amerických filmech často dabovány (a naopak), podobně jako Čech pozná česky brilantně hovořícího Slováka na sto honů. Já sama například, přestože mám stoprocentní hudební sluch a už sedm let žiju v jižní Anglii, mám velmi silný přízvuk, který byl zrovna nedávno několika Američany a Iry během dovolené označen za „skotský“: vyjádřili tím nevědomky lichotivé přesvědčení, že mají tu čest s rodilou mluvčí, která jen zní tak trochu divně...

Pane premiére, až budete pilovat angličtinu, vykašlete se prosím na přízvuk. Kdokoli mimo náš zahnívající politický rybník pochopí, že cizinec bez přízvuku mluvit nemůže, a nikoho by to ani nenapadlo očekávat. Hlavně se prosím nesnažte napodobit výslovnost těch žáčků z 1. B, kteří ve skutečnosti umějí říct sotva How do you do? a na několika nazupaných frázích vám posměšně předvádějí, jak si správnou anglickou výslovnost představuje paňčelka. Věřte, že více než vašemu přízvuku by se světoví anglofonní politici smáli pubertálním dopisům a videím vašich politických odpůrců. Kdyby se ovšem něco takového vůbec kdy doneslo k jejich sluchu...

Josef Kašpar

Obsah Listů 5/2014
Archiv Listů
Autoři Listů

Josef Kašpar

Po hlasování ve Skotsku si oddechli i v Římě

Premiérova angličtina

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu