Jaroslav Veis

Veřejný intelektuál Petr Příhoda

V neděli 14. září 2014 zemřel dobrý člověk Petr Příhoda. Vzděláním a profesí psychiatr, životem neokázalý křesťan, myslitel a intelektuál v nejlepším slova smyslu. Setkal jsem se s ním poprvé na samém počátku devadesátých let, kdy patřil k předním tvůrcům měsíčníku Přítomnost, vysoce kvalitního, a přesto (nebo právě proto) zcela neúspěšného periodika, přímo odkazujícího na to nejlepší z první republiky, co stálo za to přenést do té nové, právě se rodící. Byl také od samého počátku nejbližším spolupracovníkem Petra Pitharta; nejprve spolu s ním (a Milanem Otáhalem) přišli s dodnes provokujícím pohledem na české dějiny, později, když se Petr Pithart stal českým premiérem, byl Petr Příhoda jeho zásadním poradcem a neformálně jím zůstal navždy, byť se jejich cesty po volbách v roce 1992 pracovně rozešly. Tehdy Petr Příhoda praktickou politiku opustil, aby se na 2. lékařské fakultě Univerzity Karlovy věnoval lékařské etice, oboru, který se tehdy začínal znovu etablovat a dnes patří mezi nejdůležitější součásti výchovy budoucích lékařů. Politiku v širším slova smyslu, jakožto správu věcí veřejných, však neopustil ani na chvíli. Neprofesionálně, jakoby zvnějšku, ji komentoval, glosoval a interpretoval. Činil tak nenápadně, avšak vysoce věrohodně. V éře převládajících silných, ve skutečnosti však převážně dutě dunivých a často narcistních názorů mluvil zdánlivě měkce a tiše. Vliv toho, co psal a říkal, byl však významný a trvalý, mnohonásobně podstatnější než vliv oněch „silných“ názorů: ať už v příloze Katolického týdeníku Perspektivy, nebo na Svobodce, jak dodnes věrní posluchači říkají publicistickému vysílání Českého rozhlasu 6 a rádia Plus. K jednomu tématu přispěl obzvlášť významně – interpretaci a pochopení česko-německých vztahů, k přiznání české odpovědnosti za excesy poválečného odsunu Němců a hledání další společné cesty. Porozumění v jeho slovech a textech nebylo planou frází, ale skutečným nacházením toho, co nás spojuje; právě on mi to dokázal říct líp než kdo jiný – bez tlaku, bez patosu, věrohodně. Byl takový vždycky – v letech, kdy byl plný sil, i v letech nedávných, kdy už ho sužovala těžká nemoc. Dostalo se v posledních letech do češtiny sousloví veřejný intelektuál. Člověk, který se soustavně vyslovuje k dění, ke stavu společnosti, k jejím pokleskům, mravům a usilování. Ač nemá v rukou ani ždibec faktické moci, jeho vliv je často větší nežli celého houfu ministrů dohromady a především mnohem méně pomíjivý. Nepotřebuje firmy, aby ho sponzorovaly, a nemůže být odvolán. Píše, hovoří, ovlivňuje, působí.

(Z Deníku Referendum)

Jaroslav Veis

Obsah Listů 5/2014
Archiv Listů
Autoři Listů

Jaroslav Veis

Veřejný intelektuál Petr Příhoda

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu