Tomáš Tichák

Budujeme

Polistopadové čtvrtstoletí je příležitost k srovnávání: třeba že zhruba stejný čas uběhl od začátku první světové války k listopadu roku 1939 a že za další čtvrtstoletí vyjelo na silnici první embéčko. Anebo že stejně dlouho to trvalo od pádu Antonína Novotného k rozdělení Československa. To může přivést k myšlence, že za dvacet pět let posledních se vlastně moc nestalo, alespoň nic, co by se nedalo čekat – to platí bohužel asi i o onom rozpadu státu.

Spíš se však asi bude vzpomínat. Mé vzpomínky jsou prchavé, divné je, že se z mlhy vynořují pocity, které jsem v tehdejší euforii pokládal za vedlejší: třeba zdání zpozdilosti (zatímco u sousedů už zavládla svoboda, u nás se i zradikalizovaní studenti báli vznést politické požadavky) a vystrašenosti – vcelku jednotný postoj, že stávku tedy ano, ale jen takovou, která nijak nepoškodí hospodářství. (To je ostatně, jak se ukazuje, český názor bytostný a nadčasový.) Anebo otázka, která mi bleskla hlavou na náměstí zaplněném téměř všemi obyvateli města: Kam se vlastně poděli všichni utiskovatelé, které právě radostně porážíme? – Mlhu raději nechám mlhou.

Jistě se ale bude také hodnotit, co vlastně těch dvacet pět let přineslo. A zde se mi nabízí čerstvý příklad. Nikdo z Olomoučanů totiž už nevěřil, že se dočká, až teď – hodolanské divadlo vstalo z mrtvých, průčelí s novou fasádou je snad ještě výstavnější než v době vzniku. Zkrášleno má být i okolí, bude dokonce postavena nová příjezdová silnice. To vše za sto milionů! Jiná města by mohla závidět. A ten geniální nápad! Proč vynakládat peníze na nerentabilní divadelní budovu, když ji lze prodat loterijní společnosti? Efekt bude trojí, synergický, jak se teď říká:

Za prvé, peníze se nebudou vynakládat, naopak budou vloženy do městské pokladny.

Za druhé, na rozdíl od návštěvníků operet publikum nového majitele zvelebení chátrající barabizny bohatě zaplatí. Ba co víc, umožní její proměnu na velkolepé kasino včetně zabudovaného hotelu s dvaceti apartmány pro nepřetržité gamblery, parkovištěm atd. Nabídne jim „vysoký standard zábavy v moderním a příjemném prostředí, s profesionální obsluhou a skvělým zákaznickým servisem“, slibuje na internetu. A také že „vytvoří kvalitní zázemí pro klienty, kteří hledají silný zážitek ze hry, znají své limity a jsou schopni vyhodnotit míru rizika, které jsou ochotni podstoupit“. O něčem takovém si mohou abonenti Čardášové princezny a Veselé vdovy nechat zdát.

A za třetí, vedení města zvýší svou oblibu u občanů tím, že akci prohlásí za součást – nemilosrdného tažení proti hazardu! Počet obyčejných heren se totiž omezí ze sto čtrnácti na pouhých 57 a místo nich vzniknou dvě mamutí kasina, jež pozvednou úroveň této oblíbené zábavy občanů města na vyšší, abychom tak řekli, level (viz výše uvedené citace).

Proti smělému záměru se sice postavilo 1800 Hodolanských, to ale samozřejmě nestačilo. Nyní podepsalo 10 000 Olomoučanů petici za vyhlášení referenda o zákazu všech heren. Ti už byli úspěšnější, hlasovat se bude, nikoliv ale současně s volbami – to by totiž bylo organizačně nesmírně náročné –, nýbrž těsně před Vánocemi. To si v nákupním shonu málokdo najde chvilku zaskočit za plentu, takže se netřeba obávat, že účast hlasujících dosáhne nutných třiceti pěti procent.

Takže tohle jsme si my, Olomoučané, za polistopadové čtvrtstoletí například vybojovali. Ale když se nad tím zamyslíme z historického odstupu, který už si teď můžeme dovolit, vidíme, že podobné jsou asi atributy každého zápasu o nový společenský řád. A že se tím vlastně zas, jen jinou historickou formou, naplňuje text Františka Halase k písni Budujeme: „Teď když máme, co jsme chtěli, do rachoty zvesela!“ A refrén: „Vyhrňme si rukávy, když se kola zastaví / hej rup, hola hej!...“

Autory možná v tehdejším budovatelském zápalu nenapadlo, že točit se nemusí jen kolečka rypadel a soustruhy.

Tomáš Tichák

Obsah Listů 5/2014
Archiv Listů
Autoři Listů

Tomáš Tichák

Budujeme

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu