Radka Denemarková

Nenápadná minidramata

Rozhlasová hra

(Kadeřnictví v svobodné Evropě, v městě Mnichově, nedaleko Georgenstrasse, babí léto 2014. Živý je jen věčný holič. Čekárna je plná. Všechny ostříhá. Pány i oholí.)

Ági: Taková nenápadná minidramata.

Sándor Márai: A samozřejmě je hlavní hrdinka tady paní Agneša. Umí číst ve hvězdách.

Laco: Život mojí Agnes, to je tisíc a jeden vtip.

Marguerite Durasová: Moje a její mládí. Hmyz nejsnáze nahlodává jarní květy, když jsou to ještě pouhá poupata.

Ági: Není všechno naše konání pýchou?

Holič (zcela tiše): Všichni toho tolik potřebují, ale nikdo nechce nic dát.

Ági: Neměli bychom mít sami sebe i každé své slovo, všechny své stanovené cíle neustále v podezření?

Sándor Márai: Každý spisovatel se nachází, ať už si to přizná či ne, ve složité situaci. Žije v tenatech přízně i nepřízně a nemůže být slepý k tomu, že literatura je dnes burzou.

Ági: Lidé dnes potřebují kino a knihy jako šlehačku.

Marguerite Durasová: Mizení zkušenosti nabývá stále větších rozměrů. Vinou rozvoje masových médií, života z druhé ruky.

Ági: Já mám přímých zkušeností až moc. Připusťte, že jsem se přesto naučila s ostatními vycházet.

Sándor Márai: Vymývání mozků má dnes různé podoby. Třeba krácení knih.

Ági: Karl Jaspers tvrdí, že poslední instancí je Bůh.

Holič (zcela tiše): Bůh tu nemá co dělat.

Sándor Márai: Pokud nechceme vyslovit onu povinnost lidské existence, totiž zodpovědnosti za bližního. Zodpovědnost v tom smyslu, že i ten nejzanedbatelnější z mých činů se týká lidstva.

Holič (zcela tiše): Všichni toho tolik potřebují, ale nikdo nechce nic dát.

Ági: Každý čin je odpovědí či otázkou. Možná obojím.

Sándor Márai: Nikdy nejste ufňukaná.

Ági: Narodila jsem se v Košicích. Jako vy. Jen proto, že tam maminka jela odrodit, protože v Prešově porodnice nebyla. Na konci devatenáctého století se Prešov zmaďarizoval. Po vzniku Československa přišla slovenská denacionalizace. Od dvacátých let převládala slovenština, prosáklá šarišským dialektem. Od konce osmnáctého století tu žilo židovské obyvatelstvo.

Sándor Márai: Ano. Živé, pestré, kulturní prostředí.

Ági: Po celou dobu první republiky jsem nezažila antisemitismus. O to citlivěji jsem reagovala o pár let později. Nebyla jsem na to připravená.

Marguerite Durasová: To je rub idyly vašeho dětství.

Ági: Když přijde řeč na deportace Židů ze Slovenska na jaře 1942, slýchávám, že „se přece nevědělo, kam je vezou“. Jako by chtěli ospravedlnit všechny, kteří o tom rozhodovali.

Marguerite Durasová: A vaše odpověď?

Ági: Proč ale vůbec dovolili, aby je někam brali proti jejich vůli? Z míst, kde se narodili? Kde žili?

Sándor Márai: Jen s batůžkem v ruce. Jak si zachovat osobnost v tomto tlaku.

Ági: Od deseti do třinácti let jsem četla verneovky. A náruživě Karla Maye. Mayovky jsem si půjčovala v městské knihovně.

Marguerite Durasová: Velké knihy neostouzejí ty méně velké nebo nicotné, protože vznikají na jiné planetě.

Ági: Nejvíc na mě zapůsobil Stefan Zweig. Zmatení citů je příběh o homosexuálním profesorovi viděný očima jeho studenta, který postupně chápe, jaký je ten člověk nešťastný a jak mu to narušuje celý život, když musí homosexualitu skrývat.

Marguerite Durasová: Kolik vám bylo let?

Ági: Bylo mi šestnáct a ovlivnilo mě to na celý život. Nějakým způsobem mě to naučilo snášenlivosti. Možná dneska Zweig působí trochu vyumělkovaně, ale my jsme byli zvyklí, že literatura si hraje s jazykem a že při čtení je třeba se soustředit, dokonce se i namáhat.

Marguerite Durasová: Dnešní pokusy upřít spisovateli nezbytnost jeho existence mi proto připadají krajně pošetilé.

Ági: Nejsem přecitlivělá a podezřívavá.

Sándor Márai: Někdo to může nazvat hroší kůží. Vy odmítáte zásadně jakýkoliv kompromis.

Ági: Antisemitské štvanice jsem vnímala jako projev spodiny. Je to přece stále totéž. Populismus rychle zabírá u nespokojených, frustrovaných lidí. Hned potom se do předních řad derou ti, co větří zisk a slávu.

Sándor Márai: Je to masová psychóza.

Ági: Protižidovská vládní rozhodnutí na nás dopadala od prvních dnů samostatné Slovenské republiky. V březnu 1942 začaly první transporty Židů. Vedle Německa bylo Slovensko první zemí v Evropě, odkud se posílaly transporty přímo do Polska. Slovensko bylo taky jedinou zemí, která za to Říši platila.

Holič (zcela tiše): Kdo jsou všichni vinný, není nikdo vinnej.

Ági: Všechno v životě jsem brala jako dobrodružství. Že se uvidí.

Leopold Lahola: Je skutek, který vám umožní žít, dobrý, nebo špatný?

Marguerite Durasová: Smrt je prostě konec, a toho se nelze bát. Čeho se člověk může bát, je snad život sám, anebo některé jeho části.

Ági: Někdy si říkám, že nejsem nepraktikující, nepobožná židovka. Ale spíš nepraktikující a už nevěřící katolička.

Holič (zcela tiše): Vždycky je všecko jinačí, než si to člověk představuje.

Ági: Po válce panovala taková divná diskriminace. Příděl cigaret byl jen pro muže.

Holič (zcela tiše): Ženská by neměla mít volební právo a držet cigaretu v ruce.

Ági: Když jsem v noci zavřela oči, viděla jsem dlouhý průvod. Šli jeden za druhým. Určila jsem si ty, za které budu smutnit, abych se z toho množství nezbláznila.

Sándor Márai: Člověk? Napravit se může jedině sám sebou.

Holič (zcela tiše): Dělám to dost dlouho, abych věděl, že od určitého okamžiku je všechno marnost nad marnost.

Ági (k holiči): To je rezignace.

Holič (zcela tiše): Ne, to není rezignace. To je taková osvobozující, pokorná lhostejnost, taková...

Ági: S traumatem holocaustu jsem se vypořádala vědomě. Řekla jsem si, že nezapomenu, ale nepodřídím se tomu. Že to nemůže být moje životní náplň. Že nemůžu žít s nenávistí. Že to nesmí být můj klíč na určování „lidských rostlin“. Cítím se zavázaná všem, kteří zahynuli. Ale neviděla jsem důvod, proč bych to před sebou nosila jako standartu a definovala se jen tím.

Sándor Márai: Co se nedá změnit, je třeba snášet a nelamentovat nad tím.

Ági: Kde mi život ukazoval přímou cestu, nesnažila jsem se o okliku.

Marguerite Durasová: Já jsem pila. Pila jsem hodně.

Sándor Márai: Jak myslíte, ale svoboda není tam, kde ji hledáte.

Marguerite Durasová: A kde je?

Sándor Márai: Ve vás.

Ági: Na svatební cestu jsme v roce 1946 jeli do Prahy se zájezdem slovenských spisovatelů. Vítězslav Nezval se na mě vrhnul, držel mě za ruku. Potom zpíval šansony a hrál na klavír. To se mi líbilo. Ale rychle se opil, slintal a začal mi vysvětlovat, že „souložil s pěti sty ženami“. To už mě zachránil Laco.

Laco: Doma v Bratislavě jsem jí strčil do ruky Manon Lescaut a Edisona. Když si to přečetla, už se na Nezvala nezlobila. Ale vidět a slyšet ho fakt nemusela.

Holič (zcela tiše): Všichni toho tolik potřebují, ale žádná nechce dát.

Ági: Byli i tací, kteří nám neodpustili, že jsme přežili a že jsme se vrátili a že jsme měli odvahu žádat zpět ukradený majetek.

Holič (zcela tiše): Všichni toho tolik potřebují, ale nikdo nechce nic dát!!!

Ági: Vůbec jsme si nepřipustili, že bychom doma nesměli říkat, co chceme. A protože jsme měli okruh známých, kterým jsme důvěřovali, neměli jsme tísnivý pocit nesvobody. Pokaždé jsme se vnitřně uvolnili tím, že jsme to ze sebe dostali.

Marguerite Durasová: Zanadávali jste si.

Ági: Byla to klasická protistresová cvičení.

Sándor Márai: Komunismus je tragédie, ale pravým nepřítelem je vždy chamtivý, pokrytecký pravičák v „národoveckém“ kostýmu.

Ági: Všeobecná obvinění jsou vždycky nespravedlivá.

Sándor Márai: Myslíte?

Marguerite Durasová: Proto neuškodí, když každý bude volán k odpovědnosti individuálně.

Sándor Márai: Věřím, že člověk má jednat podle svého přesvědčení a neohlížet se na následky.

Ági: Jsem šťastná, že jsem právě v šedesátých letech zblízka sledovala skutečně zlatý věk evropského filmu.

Marguerite Durasová: Psala jste i o mém filmu.

Sándor Márai: Na jaře 1964 jste se proslavila na sjezdu československých spisovatelů.

Ági: Navrhla jsem, abychom drželi minutu ticha za Clementise.

Marguerite Durasová: Šla jste na tribunu?

Ági: Přihlásila jsem se o slovo, vyšla jsem na tribunu a řekla, že proběhly rehabilitace. A Clementis, kterého nevinně popravili, byl novinář. Tak bychom za něho alespoň mohli držet minutu ticha, ne?

Holič (zcela tiše): S nepřáteli můžeš cítit lítost. Ale nesmíš odpustit bratřím, kteří zradili.

Marguerite Durasová: Na Západě se u nás už tehdy diskutovalo o konzumní společnosti a jejích negativních důsledcích.

Ági: Mně se spíš zdálo, že v Československu máme taky konzumní společnost, ale permanentně frustrovanou. Lidé toužili jen po texaskách.

Sándor Márai: Podařilo se vám vytvořit konzumní společnost nezávisle na konzumu.

Holič (zcela tiše): Všichni toho tolik potřebují, ale nikdo nechce nic dát.

Ági: Byl to souvislý příběh s nevypočitatelným rytmem. Šlo to krok dopředu, dva kroky zpět.

Sándor Márai: Co je člověk, umí-li si na životě vydobýt jen potravu a spánek? Pouhé zvíře.

Marguerite Durasová: Až k zoufalství je těžké vidět vlastní dílo, které jste milovali, na které jste vynaložili tolik práce, zdraví, nejlepších duševních sil – zakázané.

Sándor Márai: Z nedorozumění, z podezíravosti.

Marguerite Durasová: Řítili jste se v šedesátých letech na kolech, mopedech, motorkách, ve škodovkách do slepé uličky. S plným nasazením.

Ági: Ale bylo to příjemné, řítit se a věřit, že to někam směřuje.

Sándor Márai: Protože – zdá se – není důležitá jenom pravda sama, ale i cesta k pravdě.

Ági: Naše představa tehdy byla jasná. Zbavíme se blbců a primitivů na vedoucích postech a půjdeme to dělat inteligentně.

Holič (zcela tiše): Všichni toho tolik potřebují, ale nikdo nechce nic dát.

Marguerite Durasová: Bože, jste země, která musela rehabilitovat Kafku!

Vyšetřovatel StB Nezval: To je tak příjemné vidět v tomhle prostředí takový zářivý úsměv.

Ági (vyšetřovateli StB Nezvalovi): Trochu jsme asi provokovali, protože jsme si tak zachraňovali duši a lidskou důstojnost.

Leopold Lahola: Mám to. Člověk žije dál třeba ve svém nepříteli, který ho zabil.

Sándor Márai: Mnozí provedli sebekritiku. O to trapnější, že mladické omyly svalovali na jiné.

Ági: Ano. Uteču.

Marguerite Durasová: Jak myslíte, ale svoboda není tam, kde ji hledáte.

Sándor Márai: A kde je?

Marguerite Durasová: Ve vás.

Ági: Tehdy do mě vstoupila příšerná zuřivost. Nedovolili dceři Julii studovat. Řekla jsem si, vždyť odtud je možné odejít. Už to nevydržím. Bylo mi 54 let. Mohli jsme si vzít padesát dolarů na osobu. Na celý budoucí život.

Marguerite Durasová: Odchody jinam nebývají definitivní.

Sándor Márai: Všechny oblasti intelektuální práce okupují parazité zvaní „pokroková inteligence“.

Ági: Kteří nečtou ani nepřemýšlejí, pouze se přiživují.

Marguerite Durasová: Život sám o sobě je dost krutý.

Ági: Loučení, věčné odchody, ztráty, výchova potomků, tolik problémů a starostí. Každý má dost práce na celý život, aby to čestně zvládl. A ještě absurdní režim člověku klade do cesty nesmyslné překážky. Jak k tomu přijdu, že se mám zabývat nějakým režimem, když mám dost starostí sama se sebou?

Holič (zcela tiše): Všichni toho tolik potřebují, ale nikdo nechce nic dát.

Ági (k holiči): V životě vám nic jiného nezbývá než odpuštění.

Marguerite Durasová: Každý je v tom sám. V tom zmáhání dvou nepřátel. Sebe a skutečnosti. Říkával český filmový režisér.

Ági: Spadl mi kámen ze srdce. Až tehdy jsem si v Mnichově uvědomila, nakolik se dobré způsoby na Slovensku vytratily.

Sándor Márai: Zdvořilost a slušnost.

Ági: Když už o tom mluvíme, uvědomuju si, že jsem zdaleka neměla takové sebevědomí jako v šedesátých letech.

Holič (zcela tiše Agneše): Jsem slavný, ale ještě se to nerozkřiklo.

Ági: Byla jsem přesvědčená, že Slovensko by se mělo rozvíjet ve větším prostoru, že potřebuje české měřítko a širší perspektivu. A Česko potřebuje slovenský, odlišný pohled, aby bylo konfrontováno s elitářstvím a iluzemi o vlastní velikosti.

Sándor Márai: Není pravda, že toto zahnívání způsobily války, schovávání se a bída.

Dítě roku 2014 (hraje si s mobilem a čeká, až přijde na řadu): A to všechno pro vás jako bylo tak důležitý?

Ági: Ano.

Marguerite Durasová (vytrhne dítěti mobil z ruky): Žít je strašně nebezpečné.

Sándor Márai: V nejistotě je snad jediné východisko. Stále začínat znovu, pracovat a mlčet.

Ági: Musíme žít, a to je všechno. Člověk musí lidem věřit – jinak se nedá žít.

Holič (zcela tiše): Máte mě za šíleného. Já vás taky.

(Za okny v slunci babího léta čeká dlouhá fronta mužů, žen a dětí celého světa).

KONEC

Kolik její já mělo já?

Ester,

čtvrtého září Ti bylo čtrnáct let. A osmnáctého září zemřela Agneša Kalinová. Naučila mě nahlížet do pokojů; nebát se toho, co v nich je nebo co by v nich být mohlo. Věděla, že je trapné člověka klasifikovat jen podle politické nebo náboženské nebo sexuální orientace. Všechno škatulkování lidí je trapné. Jsme smíchaní.

Patřila k lidem, kteří mě smiřují s tímto světem. Pokusím se Ti vysvětlit, co pro mě znamená. Vydrž chvíli dějepisu. Je to důležité, hraje se tu o lidský život. Dějiny NIKDY nejsou ukončené. I Tvoje čtrnáctka se několikrát objeví.

Agneša Farkašová se narodila 15. července 1924 v Košicích. V rodině asimilovaných Židů, kteří se odmítali definovat jen náboženskou příslušností. Vyrůstala v Prešově. Otec byl ředitelem prešovské filiálky Slovenské všeobecné úvěrové banky a matka dcerou velkoobchodníka s obilím. Mluvili mezi sebou maďarsky, ve škole slovensky. Od čtyř let ji guvernantka učila německy (i pro dceru Julii našla v osmi letech Selmu Steinerovou, učitelku němčiny).

Podzim 1938 znamenal odtrhnutí Košic a autonomii Slovenska. V rámci autonomie se okamžitě začal projevovat antisemitismus, demagogické výpady proti Židům. To Agneša neznala. V Československu se oficiálně odmítalo štvaní a diskriminace. V březnu 1939 došlo k vyhlášení samostatného slovenského státu a k okupaci Prahy. Vládní strana Hlinkova slovenská ľudová strana, která nesla jméno kněze Andreje Hlinky (při zrodu slovenského státu stál Jozef Tiso), plně podporovala antisemitismus. V srpnu 1940 vyšlo nařízení, že Židé nesmějí chodit na střední školy. Židovské děti směly absolvovat jen povinnou školní docházku do čtrnácti let v přesně určených školách. Agneša byla v sextě. Do maturity jí chyběly dva roky. Začala se učit švadlenou.

Zákazů přibývalo. Nesměla na korzo, do kina, do kaváren. Těžce nesla, když musela koncem roku 1941 odevzdat i lyže. Brala to jako osobní urážku. Na svahu mohla jen pozorovat nežidovské spolužáky. Ponižující nařízení bujela. Museli odevzdat všechno zlato, šperky, stříbro, kožešiny. Přinutili je žít v židovské enklávě a vyloučili je z veřejného prostoru. V roce 1941 se uzákonil Židovský kodex o právním postavení Židů. Židé se mohli ukazovat jen se žlutou hvězdou, viditelně přišitou na oblečení. Velikost byla normovaná, z látky nebo filcu. Slovenští gardisté už s předstihem vyžadovali, aby Židé nosili žluté pásky.

V roce 1942 se transportu svobodných židovských dívek a žen ve věku od patnácti do třiceti let Agneša vyhnula předstíráním ischiasu. Tyto ženy stavěly ženský koncentrační tábor v Osvětimi. Židé ze Slovenska masově prchali do Maďarska, kde ještě nebyly tak přísné protižidovské zákony. Pokud ale slovenského Žida chytili, poslali ho zpátky za hranici. Rodiče zůstali s nemocnou babičkou v Prešově.

Sedmnáctiletou Agnešu zachránil ilegální úkryt v Budapešti. Neměla doklady. Od dubna 1942 do podzimu 1944 ji schovávala jeptiška Mária Visitatio v klášteře kongregace sester Dobrého pastýře, což je francouzský řád založený v devatenáctém století, který pomáhal ženám a dětem od čtrnácti let v těžké životní situaci. Staral se i o „padlé ženy“ a ženy odsouzené za krádež. Byla to vlastně polepšovna nebo nápravný ústav. Dívky pracovaly v dílnách, na zahradě, vyšívaly ornáty pro smuteční mše, modlily se. Tady ji pokřtily. Žila pod maďarským jménem Hédi (její matka se jmenovala Hedviga). Stala se čekatelkou na noviciát. Z kláštera odešla s doklady, které zněly na jméno Gizella Kercsó. (V padesátých letech komunisté v rámci protikatolické akce klášter zrušili. Zavřeli ho se lživým odůvodněním, že tam dívky mučili.) S kamarádkou pomáhala lidem z ghetta (během několika měsíců zahynula více než polovina Židů v pochodech smrti do rakouských koncentračních táborů; mnohé budapešťští nyilašovci odvlekli z ghetta a zavraždili, mnohé utopili v Dunaji). Agneša po návratu do Prešova zjistila, že rodiče odvlekli do transportu. Máma zemřela v ženském lágru. Když se to otec dozvěděl, spáchal sebevraždu. Vrhl se na ostnatý drát. Agneše bylo dvacet jedna let. Většina příbuzných byla mrtvá.

Odmaturovala. Zapsala se v Bratislavě na Univerzitu Komenského. Necítila se tam dobře. Život okolo byl zajímavější. Dychtila po všem novém, nevyzkoušeném. Potřebovala bezprostřední dojmy, zážitky.

V Prešově poznala už na Silvestra 1940 pozdějšího manžela. Ladislav Ján Kalina (původním jménem Laci Schwarz) nebyl někdo, komu by se musela přizpůsobovat. Vzali se 20. února 1946. Vdávala se furiantsky v černém, považovala to za humorné. Manžel organizoval jako umělecký šéf tehdy neexistující slovenský hraný film (jeho veselohrou Katka debutoval Ján Kádár, který získal s Elmarem Klosem prvního Oscara pro Československo filmem Obchod na korze). Psal satiru, mnohé chápal jako osvětovou činnost. Obdivoval Voskovce a Wericha, polský kabaret. V roce 1958 inicioval vznik Tatra revue, profesionálního divadla malých forem, 1966 vydal Svet kabaretu, 1969 Tisíc a jeden vtip. Na VŠMU založil katedru filmové a televizní dramaturgie (odkud ho 1970 v rámci normalizace vyhodili). V dubnu 1954 se jim narodila dcera Julie (Hned jsem začala Julku v duchu brát jako nějakou svoji budoucí partnerku, kamarádku.). Oba se do roku 1948 angažovali pro komunistickou stranu, což souviselo s traumaty válečných let. Považovali to za jedinou záruku, že se nebude opakovat fašisticko-nacionalistická minulost. V Tisovi viděli zosobnění pokryteckého pseudokřesťanství slovenského státu, byl to totalitní režim, který vyřadil všechny jinak smýšlející. Nechtěla, aby rozhodovali politici, kteří souhlasili s fašizujícím ľudáckým nacionalismem (Demokratická strana Slovenska měla na kandidátce i méně zkompromitované kněze z Hlinkovy slovenské ľudové strany). Komunisté volby 1946 na Slovensku prohráli, zatímco v Čechách výrazně zvítězili.

Pracovala na francouzském konzulátě (v Bratislavě hostoval v roli Corneillova Cida Gérarde Phillipe, byla pyšná na společnou fotografii) a v redakci Nového slova. Po roce 1949 došlo k útokům na „buržoazní nacionalisty“. Byl to útok na vzdělanou skupinu komunistů, zformovanou kolem Slovenského národního povstání (hlavním terčem byl Gustáv Husák, proces s ním, s Novomeským a dalšími proběhl 1954, tedy rok po Salinově smrti. V sedmdesátých a osmdesátých letech Husák paradoxně držel ochrannou ruku nad těmi, co byli ve vězení jako on, a nedopustil, aby se tam vrátili.). Následovaly arizační komunistické čistky (i Rudolf Slánský byl v procesu 1952 obviněn jako zrádce a sionista). Agneša tak byla opět konfrontovaná s absurdními přiznáními během procesů a s antisemitským a rasistickým postojem.

V březnu 1952 nastoupila do redakce Kultúrneho života, z něhož se stal bojový, živý kulturně společenský týdeník (obdoba Literárních novin v Čechách), kde mimo jiné probíhala historická rehabilitace Slovenského národního povstání a kterému vyčítali, že se staví za demokratizaci na úkor federalizace. Opoziční týdeník měl proti sobě vždy dogmatické spisovatele. Ostře ho sledovalo ideologické oddělení ÚV KSS, protože se snažil o odvážné příspěvky. I když se kritéria socialistického realismu zužovala a ničila československý film, psala o zahraničním filmu (ale i rozhovory s Annou Seghersovou, Jean-Paulem Sarterem a Simone de Beauvoir). Po roce 1948 se distribuční smlouvy se západoevropskými a americkými společnostmi rušily. Veřejnost byla odtržená od vývoje filmu. Spojení se světem udržovala Agneša. Postupně ji jako členku porot zvali v rámci FIPRESCI (Mezinárodní federace filmové kritiky) na mezinárodní festivaly. Oslnil ji italský neorealismus, francouzský film (Truffaut, Godard, Chabrol), Michalengelo Antonioni (poprvé s filmem Dobrodružství), Fellini (v Cannes 1960 uvedli Sladký život), Lindsay Anderson, Luis Buňuel. Film vnímala jako umění rovnocenné s literaturou a výtvarným uměním. Byl těžištěm celé generace šedesátých let. Psala o Formanově Černém Petrovi, Jirešově Křiku, Chytilové Pytlu blech, Barabášově Piesni o sivom holubovi. Kultúrny život ji vyslal i na světovou výstavu do Bruselu 1958, kde Alfréd Radok inscenoval Laternu magiku. Všechny zásadní filmy zachytila věcným, jasným jazykem. A čím jasněji se vyjadřovala, tím byla básničtější, abychom pochopili, co vidět nemůžeme. Takové psaní vyžadovalo odvahu. Tady je nutno umět číst mezi řádky, protože život byl sevřen do klepet frází a floskulí jazyka, který podváděl sám sebe, jako by politikům srdce netloukla.

Období od roku 1956 (od kritiky Stalina) do roku 1968 vnímala jako souvislé období. Nahlédla, jak funguje psychoteror. Ani na západoevropské levičáky se nemohla obrátit (pokusila se o dialog se Simone Signoretovou a Yvesem Montandem, hrál Artura Londona v Doznání), ale byl to začarovaný kruh zavírání očí a výčitek svědomí.

Rok 1968 pro ni začal smrtí Leopolda Laholy, který točil v Kolibě Sladký čas Kalimagdory. Snahu o „reformovaný komunismus“, o „demokratický socialismus“ s vedoucí úlohou strany KSČ viděla s odstupem ironicky. Vinou emigrace po roce 1968 opět ztratila velkou část rodiny. K 1. březnu 1969 byla vyhozena z redakce Kultúrneho života s odůvodněním, že je spoluodpovědná za jeho nesprávnou linii. Nemohla najít zaměstnání. Nespolehlivé „živly“ nesměly ani do dělnických zaměstnání. Překládala (biografie Edith Piaf pod jejím jménem nesměla vyjít), stáhla se na chatu v Jure, vařila, pletla. Bránila se neustálým domovním prohlídkám Státní bezpečnosti, v bytě objevili odposlouchávací zařízení. 1. února 1972 ji s manželem zatkli. Julie, která měla před maturitou, zůstala doma sama. Agnešu obvinili z pobuřování na základě zákona na ochranu republiky (mimo jiné za to, že poslouchali desky Karla Kryla). Ji pustili, manžela ve vykonstruovaném procesu bez důkazů odsoudili na základě paradoxních obvinění (měl v úmyslu vydat v Belgii knihu, ale nevydal ji). Manžela propustili 23. února1973 s podlomeným zdravím (zemřel 3. ledna 1981). Po Chartě 77 nastala vlna domovních prohlídek. Julii několikrát nepřijali na vysokou školu, byl to způsob vydírání rodičů. Rozhodli se vystěhovat do Německa. Němčinu na slušné úrovni ovládali všichni tři. 28. října 1978 odjeli s vystěhovaleckým pasem z Bratislavy. V Mnichově žili v Georgenstrasse, v září 1979 Agneša nastoupila do redakce Českého a slovenského vysílání Svobodné Evropy. Od devadesátých let pak jezdila pravidelně na Slovensko a do Čech. A mrzely ji ľudácké demagogické hlasy, které vedly k rozdělení Československa v roce 1993.

Věděla, že strach z nemocí, z bolesti, ze smrti ční nad lidskou tlupou, režimy i mocnými tohoto světa jako sjednocující maják. Proto vnímala nejen politické děje, ale hlavně nenápadná minidramata: když se ztratila spolužačka Soňa Buriánková (vyhánění Čechů po roce 1939). Když do transportu na vozíku nakládali nemocnou Aranku se stařičkými rodiči, kteří se o ni celý život obětavě starali. Když se v klášteře chodívaly večer do zahrady modlit za déšť. Když sledovala rehabilitaci obětí stalinismu a filmové nové vlny, ale především se postarala o nemocnou tchyni. Když ve vězení zašla za ředitelem věznice, aby vězenkyně nemuseli dozorce prosit o hygienické vložky. Když v Mnichově připomínala, že se po atentátu sice nemluví o zraněných, ale tři konkrétní lidi výbuch postihl.

A jak jsem ji vnímala já v jednadvacátém století? Pokaždé si zachovala svou důstojnost a pozitivní životní postoj. Byla to moudrá, energická osoba. Lyžování byl už od mládí v Prešově její oblíbený sport. Cítila se šťastná v bílé krajině. A ráda cestovala městy, jejichž ulice zdivočely. Věřila na toleranci a zlatou střední cestu a nutnost kompromisů. Kompromisy jsou znakem dospělosti. Usměvavá, šarmantní, půvabná žena. I ve svém věku měla krásnou, vrásčitou, klidnou tvář. Měla báječný smysl pro humor v každé situaci (I Laco mi říkával, že si mě vzal proto, že se tak nádherně směju. A já mu na to občas odsekla, že mě po jeho boku ten smích přešel.). I když to býval smích navzdory. Dokázala mnohé proměnit, v případě potřeby i v absurdní a černý humor. Byl to nebojácný a sebevědomý člověk. Pokud ji něco vytočilo, pak hloupost. Všechny tragické okamžiky neprožívala ubrečená nebo zhroucená. Uměla odpouštět. A umět odpouštět je taky revoluční čin. Byla to temperamentní osoba, náchylná i k radikálním názorům, pokud ji něco pobouřilo. Důsledný, vytrvalý člověk, který nikdy nechodil dlouho kolem horké kaše. Mezi její přátele patřili filmaři, novináři (George Sadoul, A. J. Liehm, Milan Schulz, Milan Šimečka), spisovatelé (Dominik Tatarka, Leopold Lahola, Ján Rozner, Albert Marenčin, Hana Ponická, Ladislav Mňačko), překladatelé (Zora Jesenská), historici (Vilém Prečan)...

Žít a nechat žít. Což bylo dvacátému století bytostně cizí. Základní podmínka tvorby i důstojného života. Dokázala to. Československo bylo skutečností, které nelze uniknout. Svět byl skutečností, které nelze uniknout. Agneša stmelovala lidi, kteří byli vzdáleni geograficky, filozoficky, historicky, ekonomicky. Přiváděla lidi k tomu, aby si uvědomili, jaké jsou jejich skutečné problémy. Ne ty, které se jim vnucují. Někde uvnitř ní tikala nutkavá potřeba vymanit se z pout války, která byla součástí jejího života. Prostupovala autenticky vším, co jako novinářka napsala (a po emigraci v Svobodné Evropě hlasem odvysílala). Texty psané živým, zářivým, chytrým jazykem, přehledně a s vášní. Nelze psát, pokud nevidíme celé sociálně-historické souvislosti, které vedly k našemu dnešku. Ale naše skutečnost, naše spory mají jinou podobu. Novinařina nepotřebuje panteon. Její doménou není umírání, nebe, spása. Usiluje co nejsilněji zapůsobit v každé přítomnosti, v této nebo v blízké době. Její charakteristický, hluboký hlas si nikdo nemohl v Svobodné Evropě splést. Její myšlenky se nepromítaly na plátno nebo do knih, ale do jejích dnů. Jako by se uvnitř ptala, zda nezůstává při veškeré snaze životu a pravdě něco dlužna. Tohle byla skutečná Agneša. Nikdy nepsala jen slova, pracovala na celku životního díla.

Téma lidské paměti, drahá Ester, je zrádné. Jen mrtví zažili konec války, napsal George Santayana. Všechny události člověka provázejí celý život. V její hlavě zůstaly dokumentární záběry Košic, Prešova, Budapešti, Bratislavy, Mnichova. A nad vším ční témata jako láska a neštěstí. Čím nás svět formuje, deformuje, aktivizuje, je jen a jen niterné. Situace, o nichž psala, byly nadčasové oním marným bojem se sebou samým. Jako by si propátrávala slovy prostor, ve kterém uvázla: zatýkání, výslechy, emigrace. Boj o paměť je v literatuře bojem o jazyk. Ano, ocitáme se uprostřed politických a společenských rámců. Ale především ve víru iracionality lidského života.

Co všechno mi s ní odchází? Tvůrčím způsobem zúročila vědomosti a zkušenosti, aby došla k naplnění vnitřního života.

Humanismus. To je to slovo, které s ní mám spojené.

Ester, Agneša Kalinová zemřela 18. září 2014. Ve stejném věku jako kdysi její milovaná teta Adéla. Pojď si vyprávět vtipy, které měla Agneša ráda. Znáš ten o starci a moři?

Foto Agneši Kalinové www.slovenskezahranicie.sk

,/em>

Radka Denemarková (1968) je česká spisovatelka, literární historička a překladatelka.

Obsah Listů 5/2014
Archiv Listů
Autoři Listů

Radka Denemarková

Nenápadná minidramata

Rozhlasová hra

Kolik její já mělo já?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu