Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
Jste zde: Listy > Archiv > 2014 > Číslo 5 > Sylva Fischerová: Nad náma dřepěl Svatý Kopeček a vrtěl chvostem (Olomouc)
Vyrostla jsem v Mezopotámii – v meziříčí mezi řekami Moravou a Bystřičkou. Cestou do školy, která mi zabrala pět minut, jsem vždycky minula dva kostely, z toho jeden pravoslavný a druhý evangelický, a věnovala pohled novogotické katedrále a přes řeku ještě odsvěcenému klášteru. „Olomouc – to staré město, kde tolik historických památek je...“: tak začíná báseň, kterou mám v modrém sešitě nadepsaném Kreslení a básně. Dál to pokračovalo podobně příšerně.
Město je v té době prosáklé univerzitou a hlavně vojenskou posádkou, českou i ruskou – velitelství Střední skupiny sovětských vojsk je ošklivá šedočerná budova vedle naší školy a jednou v jejím okně zahlédnu holou vystrčenou sovětskou prdel.
Snažím se taky pochopit, proč ruští vojáci do pravoslavného chrámu, který mají hned proti svým kasárnám, nikdy nechodí.
A proti zhůvěřilosti režimu krása města: intimita malého uspořádaného, smysluplně členěného prostoru, obtékaného řekami. Ze všeho nejskutečnější jsou ale kašny. A Svatý Kopeček – tehdy jen Kopeček nebo důvěrně Kopec – hlídá seshora tu hanáckou rovinu a její černozem, všechny ty pomalé Hanáky: „Hanák velké panák, ztěžka vekračoje, jedno noho drohó kpředo postrkoje,“ skanduju si nahlas Havlíčkův epigram a v prvomájovém průvodu fascinovaně zírám na alegorický vůz obsypaný Hanačkami v krojích, vévodí mu obrovský nápis HANÁCI BELE A BODÓ, HANÁCI HANÓ ORAT NEPŘESTANÓ. Ta nudná hanácká rovina mě irituje, stejně jako pozlacené, kypré a košaté baroko jejích kostelů: dávám přednost štíhlému vzmachu gotiky a jesenickým kopcům.
Otázka zní: lze skutečně cítit nostalgii po obchodech s polotovary, tímto výdobytkem komunistického režimu a jeho pokrytecké snahy pomoci pracujícím ženám a matkám? Zábrana píše, že byl s to pociťovat dojetí při vzpomínce, jak jezdíval navštěvovat své rodiče, kteří dřepěli v komunistických kriminálech, a to prostě proto, že tehdy ještě byli tady a – aspoň někdy – nadosah. Toto píši, sedíc v hospodě U Fleka vedle zastávky Olomouc – město, mám tu schůzku kvůli vydávání otcových spisů (otec tu po válce obnovil univerzitu a punc význačné rodiny už ze mě nikdo nesmyje, nauč se s tím žít); už dávno jsem vzala na milost baroko i černozem a teď tu čekám, až mi přinesou originál Olomouckou topinku: obnáší anglickou slaninu a loštické tvarůžky...
-sf-
Domy jsou tu naskládané na sebe jak dýhy v nábytku, jako epochy. Snaživost lidská přestavuje domky jak kostičky, přemalovává okna s muškátem. Ani chrámy tu nejsou o jiném – desetkrát je přestavěli, ale nepřestavěli sebe, chtěli zanechat zprávu, nebo vydat svědectví? Chtěli se vepsat doprostřed nebe, jako když vyryješ srdce do stromu, jméno a čas – Chtěli vytesat kamenný čas, kamenný kvádr z Hospodina a vztyčit sen, jaký se jim nikdy nezdál, sen, o jakém jen snili – Přesazovali Boha jako květinu, zalívali Boha jako muškát, chtěli zanechat zprávu o snu, jaký se jim nikdy nezdál, o jakém snili, jaký se ani snem nedá vypovědět.
Jednou kašnami ve městě nepoteče voda, ale víno. Lidé se opijí už ráno: v hodině beznaděje mezi tmou a světlem, kdy jsme domyšleni do konce a není otázky, ale ani příkazu. Kdy za námi přicházejí postavy z našich knih a stavějí mezi nás a sebe zrcadla. Kdy jsme jak upíři: nemrtví neživí. A vzduchem připlouvá útes, na kterém soucit už není nějaké já.
Opilí kamenní lvi vstanou a budou se plouhat městem a smát se skuhravě, mňaukavě, lusknou tlapou a ustaví peklo, svět všech našich možností.
A co je osud – marné bylo vytyčování jeho hranic Sofoklem, a ten byl už blízko cíle, za bronzovou maskou, s chórem v zádech, vše slyšitelný přednes v prudkém slunci; OSUD: nápis na lavičce v parku, za ní na slepém ramenu Moravy tři kačírci, dva táhnou spolu a vyštípávají třetího, od housek, od všeho, osud? Řidiči otáčejí klády oddenky dopředu Levná ubrusovina! na Floře Olomouc, pivo se pění, slivovice teče.
Osud: změna dispozice v danost a slanost, levná ubrusovina z vína a oddenky stinky, linky čeho? linka jedna, linie, která pije pije až si to vypije za nás za všechny
Co doma nikdy nebylo: tatarská omáčka, protože nebyla zdravá knedlíky, protože nebyly zdravé kyselé okurky, protože se nekupovaly. A co se přineslo, když byla výplata: větrníky laskonky ražničí z obchodu POLOTOVARY kde je teď trafika Obchody POLOTOVARY už nejsou lidi chodí po ulicích jsou to titíž lidé? titíž lidé jako za Perikla a Aspásie, v Athénách? chodí po světě mezi nejsoucími obchody s POLOTOVARY kladou otázky: A máte tučný od šunky? Tu korunu vám dám Říkají: Chrousti teď nejsou, ale dřív – my to chytávali jako děcka a dávali slepicím, ty se mohly po tom utlouct
Chůze po světě mezi neviditelnými obchody s POLOTOVARY a chrousty Život jako polotovar tovar ovar var otázky:
Co doma nikdy není a nikdo neví proč
Místo je první nehybná hranice toho, co věc obklopuje v čem věc pluje
– Lidská opice lapená v karteziánské soustavě souřadnic, která je sama vivisekcí světového orloje –
a Cartesius si vojákuje na Malé Straně, sedí na lavičce a dívá se na hradby, už si zabojoval na Bílé hoře, ví, že matematika je jazyk, kterým bůh napsal zákony vesmíru, a člověk – oživený stroj!
a mladý Wittgenstein s Engelmannem za nočních procházek Olomoucí kolem kašen do vojenského ležení za městem, uvnitř logiky a filosofie a pavučiny Traktátu
Kašny se v noci probouzejí a chodí se navštěvovat Na orloji je chemik se zkumavkou, který vypráví anekdoty: A tehdy do novin dali titulek Braillovo písmo je i na slánce se solí, ha ha, co asi se dává do slánek než sůl – třeba prášek na praní! Braillovým písmem na slánku napsali, že je v ní prášek na praní
Věci plujou vzduchem, jejich okolí je plný neviditelnýho inkoustu, který vypouštějí, jako sépie lidi se pohybují v pevných, ale prostupných obalech, kosmonauti ještě si nasadit na nohy trysky a letět! uletět a octnout se v jiným rohu karteziánský sítě!
Kudy se pohybují kašny? Jaktože je tolik lidí nevidí? Hydra sedává na vršku nejsvětější Trojice a houpe se. Někdy pluje po Moravě, rochní se s kachnama. Dnes se mi zdálo o mé dávné lásce a zase jsem šla letním vysušeným městem. Poletovali kolem kosmonauti a byla jsem najednou klidná, usazená jako to město. Energie proudila vzduchem v pásech, dala se skoro hmatat. Jak hlídací pes nad náma dřepěl Svatý Kopeček a vrtěl chvostem.
V tom městě bylo všude blízko, skoro kamkoli jsi mohl dojít pěšky, i na hřbitov. Když ses prošel po náměstí, zdravil jsi pořád dokola a byl zdraven. Ale bylo tam šest kašen a dvanáct kostelů a taky klášter a kopec nad městem; bydlel tam půvab, krása uzavřeného prostoru, známosti, blízkosti, dalo se na to spolehnout, jako uvnitř matky vše bylo uzavřeno, vše bylo doma. Proto se musel zvednout a jít, jednoho dne, bez předchozího rozhodnutí, musel vyrazit do světa mimo matku, i když nevěděl, co ho tam čeká, ale věděl, že pak už nikde nebude mít svět přirozený konec. Přesto si půdorys města nesl v sobě, opakoval gesta řeckých bohů a hrdinů na kašnách, jejich barokní vzmach, stejně jako pohyby svatých v kostelích, kteří zabíjeli ďábla v podobě draka, i zakroucené sloupy, které nesly Panenku Marii. Nic pak nebylo zajištěno, nic už nikdy nebude zajištěno. Ale musel odejít, protože svět ho volal... svět v něm ho volal, a on odpověděl na výzvu vlaků bušících o kolejnice, ostré houkání z nádraží, volání srdce. Konec a konce byly otevřené, na začátku zavřený kadlub provincie, malého města, topografie srdce.
Sylva Fischerová (1963) se narodila v Praze. Je básnířka a prozaička. Po počátečních studiích filozofie a fyziky na FF UK a MFF UK v Praze vystudovala klasickou filologii na FF UK (1985–1991). V současné době pracuje v Ústavu řeckých a latinských studií na FF UK (věnuje se především řecké literatuře, filozofii a náboženství). Žije v Praze. Debutovala básnickou sbírkou Chvění závodních koní (1986), po které následovaly např. básnické knihy Velká zrcadla (1990), V podsvětním městě (1994), Krvavý koleno (2005), Mare (2013). Píše také prózu, Zázrak (2005), Pasáž (2011) aj. Její básně i prózy byly přeloženy do celé řady jazyků, publikovány jak časopisecky, tak knižně. Fischerová píše také pro děti (např. Júla a Hmýza aneb Cesta do Juliiny země, 2006).
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
