Alena Zemančíková

Žena za pultem

Majitel krámu, frekventovaná postava (jen si vzpomeňme, jak si pan Vorel nakouřil pěnovku a asimilovaný židovský hokynář Štědrý, či Bajza, otvírá bedny v Okresním městě a v Bylo nás pět; Obchod na korze, malý svět velké viny, o Ignátu Herrmannovi nemluvě) se z našeho světa vytratil. Krám v (malo)městské ulici, v něm fronta jen tak několika lidí a obchodník, který každého obslouží, ať si o něm myslí cokoliv, patří ještě k obrazu mého dětství.

V pohraničním městečku byl na náměstí krámek, z něhož se táhla odpudivá vůně masa a nade dveřmi bylo napsáno Nucený výsek. Chodilo se tam pro koninu. V tom krámku prodávala paní, které se přezdívalo „tatynek“. Byla to neodsunutá Němka, mluvila takovým tím způsobem, jak se paroduje pan Franc ze zámku, nedovedla vyslovit měkké di ti ni.

Ženy, které se před krámkem shlukovaly, měly neuvěřitelně barevné sukně. Tehdy se začaly nosit plizované tesilky, nejkrásnější byly lososově růžové. Nechápala jsem, když máma se smíchem řekla, že takovou barvu by na sebe v životě nevzala. Babička si s jednou tou paní v lososové sukni vždycky ve frontě povídala, její manžel Štefan Horváth byl traktorista a kapelník místního tanečního orchestru, říkalo se mu Pišta Deset tisíc tun hnoje, ale on si z toho nic nedělal. Obdivoval moji krásnou světlovlasou mladou maminku, že je taková chytrá a elegantní. Babička říkala, že Horváthovi jsou slušní a pořádní cikáni. V tom nuceném výseku se prodávaly i slepice v peří, na ty tam stály cikánky ve skládaných tesilových sukních každý čtvrtek frontu. Ano, teď si uvědomuji, že v nuceném výseku měli otevřeno jen ve čtvrtek a že vůbec v různých obchodech ve městě měli v různých dnech čerstvé dodávky rozličných druhů zboží. A že pro moji babičku bylo úplně normální to sledovat a nakupovat podle tohoto zvláštního kalendáře.

Pak u nás na sídlišti postavili samoobsluhu, která vypadala úplně přesně stejně jako ta ze seriálu Žena za pultem. Onehdy jsem se pro kontrolu na jeden díl podívala na internetu a znovu jsem byla ohromená tou shodou. Dokonce i v tom, jak osobní pořád ještě akt prodeje v té samoobsluze byl, jak se tam lidé chovali jako ve starém hokynářství. I tady bylo v různých dnech různé čerstvé zboží, s maminkou jsme si takhle ve středu po hudebce kupovaly kyselou rybu. V té samoobsluze jsem taky poprvé kradla, banánek v čokoládě, pochopitelně mě chytili a zase pustili, protože mě znali. Mámě to asi řekli, ale ona to se mnou už neřešila, stačilo jí, že jsem se musela překonat a jít do té samoobsluhy odpoledne koupit chleba a mléko.

Ještě v pozdních osmdesátých letech jsme měli ve vsi, kde jsme bydleli, takovou malou samoobsluhu kombinovanou s pultem. I tam byly ve středu čerstvé chlebíčky, zatímco v úterý a ve čtvrtek přivezli jogurty a tvaroh a v pátek zákusky. Paní Zíbová byla zpravodajskou centrálou pro celé okolí, a když jsme nechtěli, aby o nás šířila drby podle vlastního výběru, museli jsme ji zásobovat vhodnými skandály sami. I tam moje děti ukradly čokoládu a paní prodavačka to vyřešila tak, že při mém nejbližším nákupu řekla s trochu falešným úsměvem: A ještě vám započítám tu čokoládu, co si včera vzaly vaše holky. I tam chodila ještě paní Krausová, neodsunutá egerlandská Němka, a když jí prodavačka nerozuměla, ulevovala si slovy „mašénko, to prtéle...“

Paní Zíbová se usmívala až do konce otvírací doby, ale to už bylo vidět, že je hrozně unavená, když hákem zatahovala basy s lahvemi na rampu, aby je ráno mohli závozníci naložit.

Počátkem 90. let otevřeli ve městě Kaufland, všech nákupů ráj, a Jednota skončila. Když člověk v Kauflandu ukradne čokoládu, nepřijde se na to, nemáte ani ten hrozný pocit viny. Nepoznáte, jakým jazykem kdo mluví, a zlevněné zboží, vlastně nucený výsek, nabízejí bezostyšně rozhlasem.

Velké změny se ohlašují malými věcmi, tohle je jedna z nich.

Alena Zemančíková

Obsah Listů 5/2014
Archiv Listů
Autoři Listů

Alena Zemančíková

Žena za pultem

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu