Jaroslav Vokoun

Epilog dialogu II.

Korespondence Karla Skalického

Se Zdeňkem Mlynářem

První dopis, který K. S. dal k dispozici, je Mlynářův dopis z Vídně 17. 6. 1978. Z. M. mimo jiné píše, že Karlova Prolegomena přečetl „se zájmem opravdovým, neboť pro mne je tu zajímavý nejen Váš pohled, ale i řada faktů, které, jak chápete, při svém vzdělání buď neznám, nebo si je nedovedu zařadit“. Dopis je hlavně omluvou, že Z. M. neposlal slíbený článek pro Studie: „Nechci to, věřte mi, odbýt; chtěl bych psát věcně o něčem, co by mohlo mít smysl pro vzájemné pochopení v oněch okruzích, v nichž se my dva pohybujeme.“

(Ve složce je volný lísteček K. S.: „Spojeno s články (...) Zdeněk Mlynář, Exkomunisté a křesťané v Chartě 77“.)

K. S. reaguje (Řím, 22. června 1978) na „milé osobní oslovení Milý Karle – a tak se i já osměluji říct: Milý Zdeňku“. Už se mezitím dozvěděl, „že jste se s takovým tažným ptactvem, jako jsou Pelikáni, odsunul blíže k polárnímu kruhu, a že tedy z toho příspěvku pro č. 58 nebude nic“. Ke slíbenému článku K. S. říká: „Věc, o níž hodláte psát, je choulostivé téma, a slova musí být pečlivě volena a uvážena, a to tím spíš, že Vatikánský rozhlas se uvolil, že by udělal Studiím propagandu a věnoval jedno vysílání k jakémusi jejich doporučení. Tím se samozřejmě stane, že budeme ještě více pozorováni a případně i napadáni. Nicméně jsem rád, že po takovém vysílání Vatikánu (pokud si to ještě hoši nerozmyslí) přijdeme zrovna s Vaším článkem.“ Poté zve ještě Z. Mlynáře k osobnímu rozhovoru: „K tomu se hodí fraskátské sklípky a fraskátské víno.“

Také další dopisy se vztahují k publikování, píše zpravidla Irena Dubská („ten můj pořád sedí a píše, tak abyste nečekal zbytečně dlouho na odpověď“). 6. 4. 1980 posílá s doporučením rukopis jednoho čerstvého exulanta k uveřejnění ve Studiích a vrací knihu o frankfurtské škole, kterou si zapůjčila ze Skalického knihovny v Římě. Rozsáhlý dopis posílá 21. ledna 1982, tématem je „res Kotas“ - „má osobní „ochranu“, již si platí, aby jako údajně budoucí prezident nebyl ohrožen“; „Zdeněk s ním obsáhle polemizoval loni nebo předloni v časopise „Západ“ - jestli to nesledujete, je to z okruhu J. Škvoreckého, ale narozdíl od JŠ politicky převažuje vůbec protisocialistická linie – a to ve věci jeho frontálních útoků na eurokomunismus, ale taky výpovědi o situaci doma atd.“; „některé jeho téze jsou prostě nesmyslné (chystá se připojení právě ČSSR k SSSR, a to ví na základě archivů v ústavu V. Krále!“ „K čemuž všemu navíc přistoupilo, že hrál a hraje jakousi podivnou roli v přípravě pražského procesu“ – týká se zadrženého auta s literaturou, dle Dubské ale Kavan popírá, že by tam nějaké materiály od Kotase pro Hájka byly, a Hájkovi se vše zdá tak stupidní, že soudí, že žádný Kotas ani neexistuje. Dále I. D. píše o rostoucí snaze StB využít rozporů v emigraci a o zejména Pachmanových útocích na J. P. a Z. M. Vyrojilo se množství falešných oběžníků, dopisů, i údajný dopis od Dubské Pachmanovi „a legrační záležitost v textu: všechna vlastní jména, včetně vlastního muže, tu píšou verzálkami, jako v policejním či soudním protokolu, holt to píšou tytéž písařky!“

Další dopis je psán ve zcela jiné situaci (Řím, 8. února 1988): „Milý Zdeňku a paní Ireno, děkuji moc za přání dobrých nervů a silného žaludku. Už toho mám zapotřebí, neboť jsem se dozvěděl takovou zajímavou věc, že od té doby, co nastoupil Gorbačov, Skalický a Mlynář se distancují od Opus bonum, neboť jeden pomýšlí na pražského arcibiskupa a druhý na prvního tajemníka. Ohromné, není-liž pravda. Škoda, že nemohu zavítat do Vídně, rád bych Vás viděl a poklábosil o pěrestrojce...“

Další list je opět už ze zcela jiné situace, datován Neděle 23. 6. 1996, psán zřejmě z Hluboké. K. S. se dozvěděl adresu Mlynářových v Praze a také, „že Tebe, Zdeňku, sužuje momentálně nepříjemný neduh. To mě samozřejmě zarmoutilo, a tak hned sedám, abych Ti dal vědět, že jsem v Duchu s Tebou a že Ti vyprošuji brzké uzdravení. Jak rád bych se s Vámi oběma zase po tak dlouhé době setkal a v tak hluboce změněných podmínkách právě o této změně porozprávěl, nemusím nijak zvlášť zdůrazňovat. Proto se musíš brzy pochlapit, za což se celou svou sice hříšnou, ale přece jen zbožnou duší modlím a poroučím Tě do Boží ochrany“. Následuje ovšem už jen oznámení o smrti Z. M. 15. dubna 1997.

Korespondence s Františkem Janouchem

Explicitně náboženského je asi v této korespondenci nejvíce. Příznačné je opožděné, ale o to prý srdečnější Janouchovo přání ke Skalického padesátinám:

„Milý Karle, (...) jsi ten nejfajnovější flanďák, se kterým jsem se kdy setkal. (Tohle slovo jsem musel vyhrabat z hlubokých vrstev šedé mozkové kůry, utkvělo mi tam v dětství, když mi táta vyprávěl o svém buntu proti velebnému pánovi na gymnasiu – ještě za c. k. monarchie.) Jsi moc fajn, mám Tě moc rád, ale na víru se kvůli Tobě nedám. Ale Ty mi to jistě nemáš za zlé. Moc Tě zdravím a objímám. Tvůj Franta“

Náboženská tematika je i v prvním listě, který K. S. poskytl. F. Janouch (Stockholm, 31. 8. 1977) mimo jiné píše: „Vaše kázání jsem si se zájmem přečetl (přiznám se, že to bylo vlastně první kázání, které jsem četl či vyslechl) a velice se mi líbilo. Ovšem považoval jsem a považuji ta mariánská témata či odkazy v poesii spíše za symbolické, nikdy jsem jim nedával a nedávám natolik přímý smysl, jako jim dáváte Vy. (...) Byl jsem nyní na dovolené na Gotlandu – představte si, že na tom malém ostrově (asi 100x25 km), kde je asi pět městeček a dvacet vesnic, je snad 96 kostelů, z nichž většina je románského původu, pochází z 11.–13. století a jsou v nich zachovány románské lodě, fresky, krucifixy, sochy, vnější architektonická výzdoba. Prošel jsem těch kostelů asi 40, psal jsem o nich svým známým, mám je v očích před sebou – a jsem neznaboh, pohan nebo ateista. Myslím, že je tomu podobně u Seiferta – Stehlíka natolik neznám.“ (Ve složce je volný lísteček K. S.: „Vztahuje se k článku Studie 57/1978 F. Janouch – A. Kolman, Dva marxisté o náboženství“ a novoročenka 1978 s tehdy typickými tribunovými profily Marxe (?), Lenina a Stalina a navíc Mickey Mouse s Janouchovou poznámkou: „Konec ideologie nebo ideologie konce?“)

Na nedatovaném lístku s hlavičkou The Weizman Institute of Science prosí F. J. Karla Skalického o evangelické a katolické dokumenty o situaci církví a poznamenává: „Už jsem židem honoris causa, třeba se také ještě stanu věřícím honoris causa (zůstávaje přitom přesvědčeným ateistou).“

V dopise z Říma 16. ledna 1978 probírá K. S. s F. J. publikaci jeho rozhovoru s tchánem a dodává: „Budu ovšem k tomu muset napsat též nějakou redakční doušku – chápeš, jsme křesťanská revue, čili musíme vysvětlit, jak to, že publikujeme rozhovor dvou ateistů o náboženství, aby se na mne lidé nesesypali. Stejně se asi sesypou, ale to je jedno. Dialog považuji za nejdůležitější věc dnes v naší situaci, myslím pravý, upřímný dialog, bez nadávek a silných výrazů, bez snahy sprdnout, rozbít, setřít protivníka.“

Jakousi teologickou úvahu nabízí F. J. v listě ze Stockhomu z 21. 1. 1978: „Nevíš, proč a kam tak strašně spěcháme? Není to charakteristické hlavně pro bezvěrce? Vždyť věřící by tak pospíchat neměli: co nestačí udělat zde, dodělají – třeba s větším komfortem – v životě posmrtném. Ty ale asi stejně nevěříš na posmrtný život, a proto také pospícháš! Že pospícháš? Viď? Kromě toho bys měl na jedno číslo přílišnou koncentraci bezvěrců a mohl bys mít kádrové průsery.“

Na popíchnutí reaguje K. S. až v listě 16. března 1978 z Říma (zdržení omlouvá tím, že ho trápila influenza russa, která dle vtipkování studentů má dlohotrvající následky zvláště pro Čechoslováky). K. S. přikládá svůj „pokec“ z Frankenu: „Posílám Ti ho, protože to je snad asi to zatím nejlíp vyjádřené mé osobní vyznání víry. Trošíčku si mě k tomu popích i Ty tou poznámkou o spěchu a o tom, že taky asi nevěřím v posmrtný život. (Jenom malé odbočení: nevidím, proč víra v posmrtný život by nás měla dispensovat od spěchu – rozumí se zdravého spěchu, ne uchvátanosti; jsou věci, které mohu udělat jenom tady a nikde jinde.) Trošíčku pak mi tanul při psaní na mysli i Váš rozhovor (= dialog o víře Kolmann-Janouch; pozn. J. V.). Posílám Ti to tak trochu jako výraz vděčnosti.“

V dopise ze Stockholmu 3. 9. 1984 píše F. J: „Začínám se Ti plést do řemesla. Na 21. srpna mě pozval pater primarius stockholmské katedrály Jönsson na pamětní bohoslužbu a musel jsem pronést řeč. Když jsem ji psal, myslel jsem na Tebe. Hejzlar pravil, že jsem mluvil jak kardinál. Ale on tomu nerozumí – posílám ji na posouzení post factum Tobě jako odborníkovi...“

Na zaslaný text reaguje K. S. (Řím 19. září 1984): „Dvojctihodnému pánu, panu Františku Janouchovi, ateistovi z Boží milosti, bratru mně nanejvýš milému z hlediska praxe, i když z hlediska teorie protivnému, milost od našeho Pána Ježíše a ode mne slušné a způsobné pozdravení za list i za proslov v chrámu Páně! Milý Frantino, gratuluji ke kardinálskému ba kardinálnímu projevu!“ V tomtéž dopise ujišťuje K. S. F. Janoucha, že mu děkoval za přání k abrahamovinám (viz v úvodu této části) a že se neurazil, ale „Tvé přání ,flanďákovi' (to totiž je výraz, který často používal i můj otec!) mne spíše pohladilo po srsti mé duše, takže ta z toho spokojeně a šťastně předla a vrněla...“

Na text Janouchovy řeči ve Stor Kyrkan K. S. konkrétně nereaguje, pro ilustraci z ní uveďme závěr: „Dovolte, abych tak udělal (tj. zakončil; J. V.) způsobem, který je typicky český. Anekdotou. Po sovětské okupaci koloval v Praze tento vtip. Existují prý dva způsoby, jak dostat sovětské vojáky z Československa: ten první je normální, ten druhý je zázrak. Normální způsob by byl, kdyby archanděl Gabriel sešel z nebes a vyhnal planoucím mečem okupanty z naší země. Zázrak by byl, kdyby okupanti odešli sami. Kdybych byl věřící, pomodlil bych se s vámi za uskutečnění tohoto zázraku.“

Další poskytnutý dopis je až z 20. 12. 94, K. S. děkuje z Hluboké, že ho F. J. navštívil na zdejší faře. F. J. si stěžoval na malý zájem o opravdovou vědu, K. S. říká, že jej dnes navštívil jeden student, že by chtěl studovat teologii v Americe, protože prý to tam je ortodoxnější a praktičtější. V nějaké blíže nespecifikované záležitosti děkuje za intervenci u Tigrida, „Jsi moc hodný, že se staráš o takového disidentského faráře, jako jsem já“ a přeje zdar v další dobročinnosti, jako byla „ta s Míšou“ (zřejmě Gamma nůž). V dopise z 13. 10. 1995 K. S. chválí novou Janouchovu knihu o dobách, „kdy jsme byli protirežimní disidenti neboli odsedlíci“, jen poznamenává, že latinský citát, u něhož se dovolává Skalického konzultace, obsahuje dvě tiskové chyby, tak prosí o opravu v dalším vydání, „jinak znalci řeknou, že jsem latinský nedouk“. K. S. přikládá „svůj rozhovor o koncilu. Zatím dostávám na něj jen positivní, ba až nadšené reakce. Ne však od vysoké hierarchie“. Zmiňuje též svou reakci v Ádéčku na Vlkovo prohlášení, že „o pravdě nelze vést dialog“: „Je to prohlášení, které odporuje nejen duchu, ale i liteře koncilových usnesení. Kdyby měl tento nový princip v církvi zdomácnět, pak by ústřední koncilová myšlenka dialogu byla jen trapným nedorozuměním. Pak ovšem by nebylo jasné, jak jinak než dialogem vést ,novou evangelizaci'. Snad přemlouváním a donucováním k pravdě? To by však byla přímá cesta ke klerikálnímu autoritarismu, který, nebyl-li by ničím brzděn, vyústil by nutně v klerikální totalitarismus.“ K. S. se ptá, zda se ho AD odváží otisknout a „Jaká bude reakce biskupů? Dostanu se zase chtě nechtě do postavení disidenta? Kvůli věrnosti vůči koncilu jsem ochoten podstoupit i to. Jenom je mi z toho smutno. Když jsem šel proti komunistům, tak jsem proti nim šel jako proti ,těm druhým'. Teď však jdu proti svým lidem. Nechápu, kde ztratili rozum“.

(Následující korespondence se týká prodloužení povolení k pobytu pro Moniku Schreier, které nakonec F. J. vyřeší intervencí u ministra Rumla, když nepomohla ani Rumlovým sekretářem vyžádaná žádost ministrovi. F. J. Jiřímu Rumlovi: „Karla Skalického zřejmě znáš, a pokud jeho lidské problémy nemůže (či nechce) řešit vyšší klérus, rád bych pomohl já. V exilu byl Karel vždy etalonem lidskosti, slušnosti a tolerance...“ a v oficiální žádosti ministrovi, tj. Janovi: „svým liberalismem, svou vzdělaností, svou tolerantností a publikací mnoha, ze striktně katolického pohledu kacířských publikací se stal velice uznávaným a váženým členem emigrantské komunity“.)

Dialog fyzika s teologem přináší Janouchův dopis z Björknäs 25. 6. 1996, začínající: „Milý Karle, je prudké (znáš-li jihočeský výraz prudké ráno?) a k tomu líbezné ráno, prošel jsem k moři, vykoupal a zacvičil si, radoval se z úplné exploze květů a svěží zeleně, které Švédsko kolem midsommaru tak štědře poskytuje. Nyní sedím na terase, snídám, piji dobrý čaj a přede mnou leží Tvá knížka. (...) Přemýšlel jsem, když jsem šel k zálivu, co je mi v Tvém přístupu nezvyklé. Při zdravé snídani (jahody, müsli, kefír) knížka ležela zadní stranou nahoru a já si četl Tvou positivistickou úvahu o vlivu pozorování na předmět samotný. To víš, koukám na to jako sprostý fyzik: pozorováním stěží ovlivníš procesy ve hvězdách, vzdálených miliony světelných let. Pozorováním atomu, elektronu či jádra se tohoto objektu přímo dotýkáš a můžeš jeho stav ovlivnit. V Tvém rozhovoru si ale dále čtu, že věříš, že ,způsob Tvého pozorování může další vývoj (společnosti) buď zhoršovat, nebo zlepšovat'. Najednou jsem si uvědomil, že právě zde někde leží hlavní rozdíl mezi námi. Ty pozoruješ a věříš, že způsob Tvého pozorování ovlivní další vývoj. Mé pozorování je východiskem pro činnost, zápas, nebo, ale to je zřídka, rezignaci“.

Skalický („studeného a deštivého rána na Huboké, 12. 8. 1996“) odpovídá: „Je-li Tvé pozorování východiskem pro činnost, musí už implikovat jakousi víru ve smysluplnost takové zaangažovanosti, jinak bys dal přednost tomu ležet na lehátku a škrábat se na břiše. A kdybych já jen pozoroval věci a spokojil se jen s tím, že pozorování s vírou už stačí na to, aby další vývoj byl strkán k dobrému, šel bych proti tomu, co píše svatý Jakub ve svém listě (následuje celý citát Jak 2, 14–17 a 24–26). Že mé pozorování nevyšine Slunce ze své dráhy, vím. Že však pozorování vyšine elektron, na tom, pamatuji-li si dobře na svá fysikální studia, se zakládá Heisenbergův princip neurčitosti. V etnologickém bádání pak pozorování ovlivňuje pozorovaný předmět ještě více. Člověk se totiž chová jinak, ví-li, že je pozorován. Je-li tedy mezi námi nějaký rozdíl, vězí někde jinde.“

V dopise ze Stockholmu 27. 5. 1996 F. J. píše, že z Karlovy knihy o Blochovi přeložil ústně do ruštiny několik citátů, když v rekonvalescenci v Kyjevě diskutoval s jednou věřící Italkou.

Závěr

Pokud bychom měli nějak shrnout „epilog dialogu“, pak asi nejspíše do formulace „od dialogu marxisticko-křesťanského k dialogu obecně“ – dialog mezi marxisty a křesťany v exilu postupně přerůstá ve společné úsilí o prosazení kultury dialogu jako formy života v postkomunistické společnosti. Tato nová situovanost ovšem vede ke změně front – protivníky se stávají protivníci dialogu ve vlastním táboře, naproti tomu bývalí názoroví protivníci jsou nyní spojenci v zápase o kulturu dialogu. Marxismus jako téma se postupně vytratil a zůstává to, co spojovalo už předtím, tedy společný sociální zájem, spíše probleskuje náboženská tematika, ale ani zde nedochází k hlubším disputacím. Spojujícím tématem se stává návrat do vlasti a problémy s tím spojené, v tomto smyslu je tu ještě jedna hranice, oddělující marxistické a křesťanské exulanty od těch, kdo zůstali doma a mají obdobnou nedialogickou mentalitu, komunisté i antikomunisté (viz vlnu opožděného antikomunismu poloviny 90. let). Dialog tedy nekončí, ale přenáší se do vlasti, a to jej proměňuje v mnoha ohledech. Více než o dialog o něčem jde nyní o dialog samotný jako hodnotu, kterou je třeba přinést do nového života ve vlasti.

Epilog dialogu. Korespondence Karla Skalického s některými marxisty; vybráno ze sborníku

Církev a společnost. Karlovi Skalickému k 80. narozeninám, uspořádali František Štěch a Roman Mička, Jihočeská univerzita, Teologická fakulta,

České Budějovice 2014, 302 s., 300 výtisků. V minulém čísle jsme přinesli přehled korespondence s Jiřím Pelikánem. Prof. J. Vokounovi děkujeme za laskavé poskytnutí textu.

Jaroslav Vokoun

Obsah Listů 5/2014
Archiv Listů
Autoři Listů

Jaroslav Vokoun

Epilog dialogu II.

Korespondence s Františkem Janouchem

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu