Jan Novotný

Sacharov, nebo Putin?

V Listech 2/2013 jsme vzpomněli stých narozenin Jiřího Krupičky. Profesor Krupička je oslavil v pohodě mezi svými přáteli a ctiteli v Edmontonu, ale dalších narozenin se již nedožil – zemřel pouhých jedenáct dní před nimi 24. dubna 2014. Připomněl jsem si Krupičkovu památku – kdysi jsme spolu nějaký čas písemně diskutovali o teorii relativity – přečtením jeho knihy Dopis z Ruska a shledal jsem ji neobyčejně aktuální.

Autorův první a poslední román je z literárního hlediska neobyčejně zralé dílo. Jeho děj je soustředěn do malé oblasti prostoru a času a vystupuje v něm jen několik dobře vykreslených charakterů. Tři Američané přijíždějí počátkem osmdesátých let do Prahy na konferenci přírodovědců, věnovanou snahám o odzbrojení. Jeden z nich je čelným činitelem mírového hnutí, z něhož si postupně udělal živnost. Doprovází ho zvídavá dcera a její otcem protežovaný nápadník, na něhož se dobře hodí dnes málo užívané slovo fachidiot. V Praze čeká na dceru vzplanutí opravdové lásky k nekonformnímu českému hudebníkovi. Dívka vymyslí rafinovaný plán, jak svého vyvoleného propašovat za hranice. Jak to dopadne, nebudu čtenáři prozrazovat – Krupičkova kniha sice vyšla pouze roku 1987 v zahraničí, je však v knihkupectvích a antikvariátech dobře dostupná.

Připomenu jen jednu z nejzábavnějších pasáží, jakou jsem kdy četl: pro zdar svého plánu musí dívka nežádoucího nápadníka nemilosrdně vyčerpat a „setřást“ – užívá k tomu fyzicky náročné vycházky, během níž z něho páčí poučení o singularitách a nelítostně je zpochybňuje. Upřímně jsem se chechtal a nijak mi nevadilo, že tu profesor Krupička projevil svou známou nedůvěru k moderní fyzice.

S osobním příběhem se prolíná příběh společenský. Pokojná atmosféra konference je narušena dopisem ruského disidenta Zachanova (již jméno naznačuje podobnost se Sacharovem, ale Krupička mu připsal i vlastní názory, jež ho kdysi přivedly do vězení), který upozorňuje kolegy na podstatnou asymetrii – účastníci ze Západu se bez obav kriticky vyjadřují k činnosti svých vlád, kdežto východní účastníci se toho odvážit nemohou. Někteří vědci se dožadují, aby byl dopis na kongresu přečten. To by mohlo vést západní pacifisty k podpoře ruských disidentů, která by je chránila a posilovala, což by těžce nesli moskevští sponzoři mírového hnutí a v důsledku by tím utrpěli jeho činitelé. Nyní vstupuje do hry další významná postava, ruský činitel policie Gorochov, který konferenci zpovzdálí sleduje. Vymyslí chytrý obranný manévr – sovětský účastník bude instruován, aby přednesl kritickou připomínku ke stanovisku vlastní vlády, čímž „usvědčí“ Zachanovův dopis z nepravdy a napomůže zamítnutí jeho přečtení. Jak tento manévr dopadne, opět nebudu prozrazovat.

Gorochov otvírá svou duši před vlastním synem, koketujícím s liberalismem západního střihu. Dávno se rozešel s marxismem a s komunismem, neočekává ani návrat k stalinským způsobům, třebaže jim přisuzuje kladnou historickou roli. Věří v budoucí silné Rusko, založené na národních idejích, které mu nahradí komunismus a umožní obstát před tlakem změkčilého Západu. Nachází u svého syna jisté porozumění – i on je ruský vlastenec a bezbřehému liberalismu instinktivně nedůvěřuje.

I když Gorochov jménem připomíná Gorbačova, má patrně blíže k Andropovovi, v době jehož „opatrné přestavby“ Krupička svůj román psal. Velmi dobře si ho dovedeme představit jako předobraz Putina. Jak prosvítá mezi řádky, budoucnost Ruska bude patřit spíše lidem, jako je Gorochov, než lidem, jako je Zachanov. Zdá se dnes, že je to příklad, jak spisovatel může projevit jasnozřivost překonávající politology.

Jan Novotný

Obsah Listů 5/2014
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Novotný

Sacharov, nebo Putin?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu