Kurdské repete?

Šachovnice Spojených států vyhlíží nezřídka nepravidelně, neřkuli bezkoncepčně. Nejeden příslušník globální vesničky si původně sliboval zlepšení tohoto tristního stavu péčí Baracka Husseina Obamy. Ale byl to predikovatelný omyl. První Afroameričan v Bílém domě se zejména ve druhém funkčním období ukázal být „Bushem light“. Zas a znovu bije do očí, že význam „jestřábích“ zájmových skupin nedohledně přesahuje politické programy či manifesty předkládané stále stejně oblafnutelným davům nebo norským akademikům, kteří se s Nobelovou cenou za mír zjevně, zjevně unáhlili.

Dvojí metr lidských práv a hodnocení činů podle příhodnosti jejich původce zůstává okovaným bijákem v mezinárodních aktivitách USA („Mluv klidně, ale v ruce drž pořádný klacek.“), ba většiny Západu. Viz generálního tajemníka NATO Rasmussena, jenž dnes proti Moskvě na osm pádů skloňuje právo, ale přitom za bushovskou agresivitu jménem Dánska horoval.

Geopolitických paradoxů s úbytkem manévrovacího prostoru přibývá, zkracují se prodlevy mezi jednotlivými obraty o sto osmdesát stupňů a někdy se přímo zdá, že má Washington nejvíc co dělat, aby při jejich aplikaci nadobro neztratil svou naprosto poctivou tvář. Nejpádnějším dokladem řečeného je nejspíše causa Irák. Svržení režimu Saddáma Husajna bylo předkládáno takřka coby podmínka nápravy veškerých bolístek naší malé modré planety. Připomínalo se pojednou, že vícekrát napadl okolní země, že mučí a vraždí, v kyselině rozpouští své odpůrce či unikátně nasazuje chemické zbraně proti vlastnímu obyvatelstvu. Zejména Kurdům, o nichž ještě uslyšíme.

Dlouho nebylo žádoucí připomínat, s kým si baasistický systém navzdory všemu zadal, odkud měl ony takzvané zbraně hromadného ničení chudých a podobně. Výsledky jeho násilného svržení však všichni známe. Irácká republika postupně vplynula do úplné destrukce, načež vakuum v převážně šíitském celku vygradovalo v nedávné vyhlášení přeshraničního sunnitského Islámského státu (IS). Dopovaného peněžními injekcemi obojakých orientálních arabských despocií, toho času amerických spojenců.

Proti nevídanému celku, „pirátské republice“, jež systematicky těží „černé zlato“ a unáší pro peníze, se nyní horečně organizují konference a koalice. Leckdo se pojednou bojí, co z útvaru vyzbrojeného novosvětskými bojovými prostředky a nezřídka rovněž disponujícího vojáky západního výcviku bude.

A ejhle, v syrské odnoži nebezpečné konfrontace hodnot se zájmy Washingtonu vzácně prolínají se zájmy pojednou Ruska, nenáviděného extrémistického Hizballáhu, démonizovaného Íránu (za pomoc žádá rušení sankcí) a v neposlední řadě samozřejmě též sekulárního, baasistického Asada. Toho chtěl ještě před rokem – po podezřelém nasazení otravných plynů (jaká paralela!) – Bílý dům bombardovat kvůli vojenským neúspěchům islamistických bojovníků „za svobodu a demokracii“. Jen teď hlavně netvrdit, že dochází k nějaké koordinaci, že.

Zvláště v Mezopotámii byl omilostněn také íránský národ Kurdů, s čímž pojednou nemají problém ani nacionalističtí Turci, kteří stále víc preferují autoritářství. Byť je to může výhledově ohrožovat. Relevantní hráči si patrně uvědomili, jak nezastupitelnou roli v jistě dlouhém boji, při němž mimo jiné běží o bohatá naleziště ropy v Kirkuku, hrají kurdské milice. Pešmergové nesou na bedrech hlavní tíhu bojů, nahonem jsou tudíž vydatně podporováni letecky či zásobováni západními zbraněmi; přidá se též Česká republika.

Když se to všechno sečte, z tragikomického opakování „koalice ochotných“ může zřejmě nejvíce vytěžit Teherán, leč především Kurdové. Do různých stran rozptýlený národ s neklidnou minulostí plnou deportací. Kromě Iráku žijící právě v Íránu, Turecku a Sýrii, dále v Afghánistánu, Ázerbájdžánu, Libanonu, jakož i Německu, Francii nebo Švédsku. Po desetiletích násilné arabizace se jeho postavení zlepšilo, když vstoupil do celoirácké vlády. Vývoj pak dává vzniknout dost věrohodným názorům, že mnohokrát stran své státnosti oklamané etnikum stojí bezpříkladně blízko cíli. Jenže déja vu se meze nekladou.

Pavel Kopecký (1979) je politolog a publicista.

Obsah Listů 5/2014
Archiv Listů
Autoři Listů