Michal Reiman

Ukrajinská krize a její důsledky

Je mi dost let a nechtěl jsem vstupovat do politické diskuze, která nebude krátká a která po svých účastnících bude vyžadovat značnou energii a osobní nasazení. Obsah a důsledky současné ukrajinské krize a také způsob, jakým se o ní referovalo a stále referuje v médiích, vedly mě však k tomu, abych do ní přesto vstoupil.

Patřím ke generaci, která si dobře pamatuje, že ve vzdáleném roce 1991 někdejší SSSR sehrál pozitivní roli ve změnách Střední Evropy a Balkánu: stáhl z nich svá vojska a zařízení a umožnil tím normalizaci a demokratizaci zdejších vztahů, které byly všestranně ovlivněny existencí „sovětského bloku“. Na oplátku země NATO, především USA, ústně, nicméně závazně přistoupily na dohodu, že hranice NATO nepřekročí čáru, na níž se nacházely před sjednocením Německa. Později, když se ukázalo, že Rusko i po „perestrojce“ zůstává samostatným faktorem mezinárodní politiky, tato hranice byla postupně řadou jednostranných aktů posunuta na východ. K dnešnímu dni všechny evropské země někdejšího východního bloku, jakož i řada států z území někdejšího SSSR jsou členy NATO. Nicméně ani tato skutečnost, ani pozdější vstup řady z nich do EU je neuklidnily; jsou i dnes konfrontovány se situací, v níž hospodářsky, kulturně i národnostně zůstaly v mnohém závislé na opětně sílícím Rusku. Nedůvěřují proto plně zárukám NATO a chtějí dosáhnout stavu, kdy se Rusko nebude konsolidovat a posilovat. V tomto bodě se jejich zájem dnes shoduje se zájmy USA, které s obavami sledují rostoucí vliv Ruska na Blízkém Východě, v Severní Africe, na Dálném Východě, v Latinské Americe a také v Evropě. Rusko je přitom dnes zemí, která se dynamicky vyvíjí; není sice v pohledu ze Západu demokratické, není však také zdaleka totalitní.

Zdánlivě nejschůdnější cestu jak zabránit růstu vlivu Ruska v posledním patnáctiletí nabídla metoda dvojice Clintonová-Albrightová: mobilizace radikálně nacionálních sil v národních útvarech někdejšího SSSR, umožňující těmto silám chopit se moci a nastolit v nich radikálně protiruské režimy. Tato metoda byla odzkoušena v Gruzii a za prvního „Majdanu“ v Kyjevě; v obou případech s velmi problematickými výsledky. Totéž platí i o zvláštním případu svržení komunistického režimu v Srbsku. Přesto od ní, jak ukazuje čerstvý příklad Ukrajiny, nebylo ani dnes upuštěno.

Na Ukrajině pokus o převrat tohoto druhu byl prvně odzkoušen před zhruba desítiletím, za první volby Janukovyče prezidentem. Tehdy se pomocí tvrdého nátlaku Západu a hrubého překročení volebního zákona podařilo dosáhnout zrušení výsledku voleb a dosadit do vrcholných státních funkcí dvojici Juščenko-Tymošenková. To ovšem poměr sil v zemi zásadně nezměnilo; v dalším volebním období byl prezidentem znovu zvolen Janukovyč, jehož moc jako prezidenta znatelně vzrostla. Řada hodnostářů předchozího režimu včetně Tymošenkové pro domnělé či skutečné přečiny majetkové a služební povahy putovala do vězení.

Janukovyč se ovšem projevil jako slabý prezident. Obával se konfliktu s oligarchy i západními partnery. Jeho kurs vyústil v posílení moci oligarchů a návrh asociační smlouvy EU a Ukrajiny. Ten zcela ignoroval kooperační vztahy Ukrajiny a Ruska a ohrozil Ukrajinu těžkými hospodářskými následky. Když se tato skutečnost stala zjevnou, ukrajinská vládní špička – Janukovyč a Azarov – nenašla jinou možnost než požádat EU o odklad podpisu smlouvy a o její úpravu za spoluúčasti Moskvy. Funkcionáři EU ovšem reagovali jako uražení mocipáni. A protože víme, kolik reálné moci mají, respektive měli Barroso i Ashtonová, lze předpokládat, že někomu ve Washingtonu či Bruselu se zazdálo, že již chycená ryba se chce utrhnout z udice. Je ovšem možné, že to vše bylo značně jednodušší: někdo měl smlouvu za nástroj povolaný zrušit dosavadní rozsáhlé vztahy Ukrajiny a Ruska. Nešlo přitom ovšem o zájem evropský, neboť bylo naprosto zřejmé, že o překonání pohromy na Ukrajině, která tím vznikne, se bude muset postarat hlavně Evropa. Ať je to však jakkoli, důvody pro odklad smlouvy byly reálné: dnes, teprve půl roku poté, co se zmíněný konflikt odehrál, je smlouva podepsána i s dodatkem, že se její působnost odkládá do začátku roku 2016 – což má umožnit úpravu složitých hospodářských vztahů Ukrajiny a Ruska.

Nechci se vracet k událostem druhého Majdanu, které se v Kyjevě jako důsledek odkladu podpisu této smlouvy odehrály. Několikaměsíční pobyt desetitisíců lidí v Kyjevě, mimo domov, stál majlant. Ten nebyl z ukrajinské státní pokladny. Na Západě, v USA a některých evropských zemích se zřejmě proto mělo za samozřejmé, že jejich státníci se smějí v ulicích Kyjeva angažovat proti právoplatné vládě a prezidentu Ukrajiny. Za jejich podpory se obsazovaly veřejné budovy, na bezpečnostní síly se vrhaly Molotovovy koktejly a posléze se objevili i neznámí střelci, jejichž národnost a státní příslušnost nebyla vyšetřena ani zjištěna. Obětmi se stalo několik desítek lidí z řad demonstrujících i bezpečnostních sil, které měly zákaz zbraní použít. Do čela Majdanu byli bez viditelného odporu dosazeni příslušníci Pravého sektoru a dalších pravicových sil, čímž byla zajištěna zásadní změna v zaměření demonstrací: od boje proti oligarchům a korupci se přešlo k boji proti „ruské nadvládě“.

„Vítězství Majdanu“ bylo rovněž zajištěno zvláštním způsobem: byly dohodnuty zásadní změny v čele státu a ve způsobu jeho správy. Měly být realizovány demokratickou cestou do konce roku a vyměnit dosavadní Janukovyčovu administraci za administraci jinou, nově zvolenou. Zástupci Německa, Francie, Polska a Ruska, kteří jednali s Janukovyčem, akceptovali plán a jménem svých vlád garantovali jeho uskutečnění. V souladu s dohodou Janukovyč pak zajistil stažení bezpečnostních sil ze středu Kyjeva, což mělo přispět k normalizaci situace v městě i na Majdanu.

Představitelé garantujících stran však nestačili ani dorazit ke schůdkům svých letadel v Borispolu, a všechno bylo jinak. V Kyjevě za vedení Pravého sektoru byl silami Majdanu uskutečněn státní převrat a dohody letěly pod stůl. Protivníci převratu byli v dalších dnech v ulicích napadáni i zabíjeni, vyřvávalo se „Rusové a Židé na šibenici“. Odporné divadlo ústilo později v zapálení odborového domu v Oděse, kde bylo zaživa upáleno na padesát odpůrců převratu; ti, co vyskočili z oken, byli utlučeni pálkami. Žádná z vlád, která předchozí dohodu garantovala, proti převratu a porušení dohod neprotestovala. Kyjev však navštívil ředitel bezpečnostní služby USA a později i americký viceprezident Biden, který zde projevil představitelům nově ustavené vlády podporu.

To celé ovšem bylo pouze předehrou. V deníku nejisté barevnosti jsem si – je to již delší řada dnů – přečetl článek renomovaného politika, že „Ukrajinci mají právo rozhodnout“, a též článek renomovaného historika o tom, že „Novorossije“, jehož se dovolávají představitelé republik Luganska a Doněcka, je imperiální vynález carevny Kateřiny II; s jeho pomocí zcizila Ukrajincům území. To celé povídání ve skutečnosti slouží pouze jedinému: upřít Rusům postavení jednoho ze státních národů Ukrajiny a označit je za „národnostní menšinu“, která by měla mlčet a poslouchat. Počet Rusů na Ukrajině je ve skutečnosti nezjistitelný, největší část obyvatelstva na jihu a na východě Ukrajiny včetně Kyjeva a Záporoží v běžném životě používá ruštinu. Vlastní hranice „ruské Ukrajiny“ nebyly dosud vymezeny, nebylo to potřebné. Neoficiálně se jako převážně ruské uvádějí oblasti a města Charkov, Lugansk, Doněck, Záporoží, Oděsa, Nikolajev, často Dněpropetrovsk a dříve Krym. Ruština převažuje také v hlavním městě Ukrajiny – Kyjevě. To vše jsou hospodářsky a kulturně nejvyspělejší části země. Prohlášení nové administrativy Ukrajiny, že nepřipustí uznání ruštiny jako druhého státního jazyka a neuzná ani autonomní práva ruských regionů nelze proto hodnotit než jako výslovnou provokaci národnostního konfliktu a občanské války. To ostatně není žádné dodatečné zjištění. Každému odpovědnému evropskému státníkovi bylo již dlouho předtím známo, že nešetrné zacházení s Rusy na Ukrajině může snadno přivodit občanskou válku. Lze také s jistou mírou pravděpodobnosti tvrdit, že autoři zmíněných prohlášení k nim sáhli se záměrem vytvořit stav konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou – vědělo se, že Rusko nemůže mlčky přihlížet násilnému potlačení ruského obyvatelstva Ukrajiny. Nejsou přitom pravdivá tvrzení, že obyvatelé Doněcka, Luganska, případně dalších regionů Ukrajiny se požadavky jazyka a autonomie dožadují zvláštních nebezpečných výsad. Jsou dnes zajištěny nejen obyvatelům Švýcarska, Belgie, Španělska, Británie, ale i řady dalších zemí, kde jsou respektována nejen práva „státních národů“, ale i národnostních menšin.

Je třeba se zmínit i o ruské „anexi Krymu“, který byl do roku 1954, nikoli do roku 1866, jak se domnívají poradci amerického prezidenta B. Obamy, součásti Ruska. Teprve po uzurpaci moci v SSSR se roku 1953 N. S. Chruščov, který ze Stalinovy vůle po čtrnáct let Ukrajině vládl, rozhodl připojit Krym k Ukrajině. Nepředcházel tomu plebiscit ani veřejné jednání zákonodárných orgánů Ruska či SSSR, bylo to rozhodnutí samovládce v totalitním státě. Putin nastolil otázku Krymu až ve chvíli, kdy vzniklo reálné nebezpečí vytlačení Ruska z akvatoria – vodního prostoru – Černého moře. Výsledky krymského referenda, které v souvislosti s vývojem na Ukrajině proběhlo, jsou ještě v čerstvé paměti, stejně tak jsou v čerstvé paměti i nedávné volby na Krymu, které výsledky referenda plně potvrdily. Žádný útěk obyvatelstva se nekonal, za připojení k Rusku byla zaznamenána jediná oběť na životě, způsobena neznámým střelcem. Ve větším počtu z Krymu odešli pouze příslušníci ukrajinských ozbrojených sil, odešli se zbraněmi a vojenskou technikou včetně námořních lodí, aniž jim v tom kdokoli bránil. K dnešnímu dni ruské občanství na Krymu nepřijalo či nežádalo pouze 33 tisíc lidí.

Občanskou válku na Ukrajině nevyvolali obyvatelé Donbasu, ale vláda Ukrajiny, která odmítla jednat o otázkách jazyka a autonomie ruského obyvatelstva. Nasadila proti Donbasu ozbrojené síly, do nichž zapojila extrémně nacionalistická a fašizoidní seskupení a strany, ochotné páchat zločiny na civilistech, dětech, ženách a starcích, na lékařích a jejich pacientech. Počet utečenců z Donbasu do Ruska činí 850 tisíc lidí, neoficiálně – 1 milion a více. Na Ukrajině a v Bělorusku je jich na 250 tisíc. Nepochybují přitom nikterak, že značná část obyvatelstva Ukrajiny, i ta, co mluví převážně rusky, dnes podporuje nově nastolenou vládu. Válka a válečné ztráty na lidech, obydlí a majetku jsou tvrdé argumenty a nacionalismus a dezinformace jsou jedovaté býlí. Pořádat za těchto podmínek volby a prezentovat je jako projev demokracie a svobodné vůle lidu je absurdní. Měla by jim předcházet dohoda politiků, která by zastavila boje, poslala vojáky zpět do kasáren, znemožnila nekontrolovatelnou činnost bezpečnostních sborů. Teprve tato opatření by mohla zklidnit situaci a umožnit po určité době demokratické rozhodování.

K tomu, aby se to stalo zřejmým, vraťme se do našeho roku 1992 a představme si, že by československá vláda na požadavky slovenských národních orgánů vytvořit vlastní slovenský stát odpověděla tím, že by poslala na Slovensko jednotky Československé armády. Ty by zde podrobily leteckému bombardování Bratislavu, Košice, Banskou Bystrici, Žilinu, použily přitom i zakázané kasetové a fosforové bomby a ostřelovaly těžkým dělostřelectvem obytné čtvrti měst, školy, školky, nemocnice, autobusy s utečenci a dětmi, veřejná prostranství a parky, obchody a tržiště, vodovod a elektrárny a zamezily by dovoz potravin, vody a léků do měst. Vláda by zastavila vyplácení důchodů a obstavila bankovní účty občanů atd. To vše se stalo na Ukrajině a pokračovalo den co den po dobu čtyř měsíců. Po celou tu dobu vláda ČR, orgány EU a NATO ukrajinskou vládu plně podporovaly, aniž se od zmíněných zločinů distancovaly a žádaly jejich neprodlené zastavení. Máme to vědět a nezapomínat: jsme za to jako občané spoluzodpovědní.

Nezabývám se zde postupem Ruska v této krizi; jistě není bez vážných chyb ani provinění. Nesouhlasím s politikou Ruska a jeho vlády v četných bodech, avšak abychom byli oprávněni mluvit o chybách jiných, musíme si udělat pořádek ve vlastním domě. Je přitom třeba se vážně zamyslet i nad dlouhodobými mezinárodními důsledky současné krize. Byla zpochybněna existence OSN jako organizace zajišťující mír a pokojné řešení konfliktů mezi státy; byla rovněž zpochybněna další existence její Rady bezpečnosti, vytvořené také proto, aby se předešlo konfliktům a srážkám velmocí. Četné jejich funkce si osobily USA a seskupení států, které je podporuje. Platí to nejen o ukládání hospodářských či jiných sankcí, ale i o vojenských operacích (Blízký Východ, Severní Afrika apod.). Metoda jednání a dohod byla tak v četných případech nahrazena metodou vojenského násilí. Nejde přitom pouze o vyřazování z rozhodování Ruska nebo Číny – byl výrazně podpořen opětný rozkol světa na dva hospodářskopolitické bloky, Západ a země Šanghajské smlouvy, k nimž se nově chystají přistoupit Indie, Pákistán i Írán. Nelze se upínat pouze na problémy Východu Evropy, do popředí se již dnes tlačí Blízký Východ, Severní Afrika, Dálný Východ a podobně. Co udělá dnešní politika s naší bezpečností za deset let?

Pokud jde o NATO a jeho efektivitu, zaměřenou na „protiruskou prevenci“: dnešní Rusko není bývalý SSSR, opřený o velký a lidnatý blok států. Následkem současné krize NATO přenáší vojenská zařízení do míst bezprostředního doteku Ruska a států EU, kde se Rusko cítí zájmově vážně ohroženo. Snaha zrušit mimoblokové postavení Ukrajiny, tím spíše pořádat vojenské manévry NATO na Západní Ukrajině a v akvatoriu Černého moře jsou krajně nebezpečné. Rusko a ruská vláda nemohou nechat bez efektivní podpory miliony Rusů na Ukrajině, stejně jako USA a EU nemohou nechat bez záštity své občany na Blízkém Východě či v Severní Africe. Nezbývá než připomenout, že války většinou nevznikají proto, že by si je politici nebo vojáci přáli. Měli bychom to vážit a nevytvářet situace, které mohou snadno ve válku ústit: v případné válce, i kdyby nebyla nukleární, ze Střední Evropy nezbude moc. Posouvání hranic NATO na východ a vojenské manévry nás před tím nechrání, spíše nás vážně ohrožují.

Projekt EU, který původně měl etablovat Evropu jako nový faktor světové politiky, schopný uplatnit její hospodářský, kulturní a lidský potenciál, se stále více mění v projekt Evropy jako mocenského a hospodářského přídavku USA. V Evropě nevznikla kombinace států, která by jí dovedla stmelit: Německo je zatíženo svou minulostí, Francie tradičně nedisponuje dostatečným mocenským potenciálem, aby trvale ovlivnila vztahy v Evropě; imperiální Velká Británie je i dnes pouze podmíněně státem evropským. O to více EU potřebuje dobré, stabilní a vstřícné vztahy s Ruskem, schopné korigovat a vyvážit vztahy v Evropě samé. Po této cestě Evropa i Rusko se pohybovaly, byť se zádrhely, posledních pětadvacet let. EU i NATO trpí tím, že do jejich čela jsou dosazováni představitelé malých států, které často postrádají předpoklady samostatného rozhodování. Vyvážená rozhodnutí jsou tak nahrazována nadvládou byrokratické mašinérie a rozhodování evropských zemí lze nejednou sotva označit jako svobodné. Je na čase to zásadně změnit.

Michal Reiman (1930) je historik.

Obsah Listů 5/2014
Archiv Listů
Autoři Listů

Michal Reiman

Ukrajinská krize a její důsledky

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu