Viktor Čížek, Zdeněk Víšek

Cesta za Františkem Gellnerem

Od zmizení českého básníka a karikaturisty Františka Gellnera, rodáka z Mladé Boleslavi, na haličské frontě uplynulo 13. září 2014 sto let. Záměrem následujících řádků je jen popis cesty, která vedla z Prahy do Gorodku u Lvova a jejíž hlavní motivací bylo předání pamětní desky věnované právě F. Gellnerovi, a to na radnici malého, patnáctitisícového městečka Gorodok u Lvova, kde se na počátku první světové války odehrávaly těžké boje mezi rakousko-uherskou a ruskou armádou a kde František Gellner měl – podle některých informací – navždy zmizet. Informace o jeho osudu jsou skoupé, někdy si i protiřečí, avšak haličská fronta byla nepochybně místem, kde byl hlasatel vzpoury, jenž se nakonec stal obětí odcizeného společenského systému, před kterým svým celým dílem i životem varoval, spatřen naposledy.

Nejasnému osudu básníka byl věnován článek Josefa Macha v Lidových novinách roku 1932 (č. 281) Z posledních dnů Fr. Gellnera; vznikl na základě výsledků pátrání Gellnerova mladoboleslavského přítele dr. Františka Kohna. Ocitujme alespoň závěrečné pasáže, jež se staly kompasem cesty:

A krátce nato, za několik dní, byl Gellner zařaděn do pochodové setniny a již 20. srpna poslán na haličskou frontu. Dr. Fr. Kohn přirozeně se zajímal o osud Gellnerův na frontě. Ale o Gellnerovi již nebylo slyšet. Jeho pochodová setnina dostala se záhy do ohně, prodělala boje v době pádu Lvova a rakouského ústupu a za nějaký čas se vrátila – to, co z ní zbylo – do Boleslavě.

Vojáci, kteří s Gellnerem vojákovali a dobře ho znali, vyprávěli po návratu, že kdesi v Haliči – dr. Fr. Kohn myslí, že to bylo někde v okolí Grodku – byl Gellner v malém oddílu, který byl jednoho dne, záhy potom, co se ocitli na frontě, vyslán proti ruským liniím. Bylo to v době, kdy Rusové postupovali. Oddíl se ubíral po nějaké silnici a pojednou, když po delším únavném pochodu odpočívali a vojáci si rozdělali oheň, ocitli se v ohni ruského dělostřelectva, jehož šrapnely začaly hustě a jistě dopadati v bezprostřední blízkosti. Velitel oddílu nařídil ústup, který se ovšem děl rychlejším tempem než postup.

Gellner byl již k smrti unaven dlouhým pochodem a sotva se držel na nohou. Ve chvíli, kdy byl nařízen pochod zpátky, nemohl již téměř z místa. Prohlásil, že dále nemůže a že zde zůstane. A zůstal. Lehl si vedle silnice, zabalil se do „celtbaltu“ a očekával svůj osud. Nikdo se o něho nestaral, vždyť to bylo na kvapném ústupu.

To je poslední zpráva o něm. Od té doby ho nikdo neviděl ani živého ani mrtvého, aspoň nikdo, kdo by věděl, že je to básník Gellner...

Na začátku cesty byla hospodská recese spolustolovníků na sklonku minulého roku: „Příští rok má Franta Gellner sto let od zmizení a dodnes je nezvěstný! Zmizel na východní frontě v prvních měsících první světový. Pojedeme tam a někam tam umístíme pamětní ceduli!“ Na konci bylo oficiální přijetí starostou města Gorodok u Lvova a deska nachystaná k umístění v jeho kanceláři.

V únoru 2014, kdy právě došlo k velkému krveprolití na kyjevském Majdanu a následnému útěku prezidenta Janukovyče ze země, došlo i k prvním jednáním o itineráři cesty na východ. Ta byla kompletně vytyčena po trase Slaný – Praha – Olomouc – Krakov – Přemyšl – Lvov – Gorodok v červnu. Poté byla objednána a vyrobena pamětní deska a cesta mohla – i přes obavy z pokračujících bojů na východě Ukrajiny – započít.

Podle staroslavného vzoru z roku 863 byla nakonec sestavena dvoučlenná posádka za účasti slánských cestovatelů Viktora Čížka a Zdeňka Víška. Pro úspěch akce bylo ovšem klíčové zapojení lvovského Čecha Jindřicha Klímy (příslušníka šestičlenné české menšiny ve Lvově), který za využití svých znalostí terénu i znalostí ukrajinského a ruského jazyka přispěl výrazně k úspěchu mise.

*

Ve čtvrtek 21. 8. – po šestidenním putování třemi zeměmi střední Evropy – nastala chvíle, kdy po přesunu ze Lvova místním autobusem (maršrutkou) do města Gorodok jsme navštívili radnici. Přátelsky, ale zkoumavě jsme byli nejprve přijati zástupcem starosty panem Jaroslavem Skobalou. Ten nám po kratším rozhovoru domluvil schůzku se samotným starostou panem Mykolou Savkou, který pamětní desku přijal a přislíbil umístění na důstojném místě v místním muzeu.

Gellnerovo jméno představitele gorodské radnice pochopitelně nemohlo oslovit, avšak velmi dobře jim bylo známo jméno a především dílo Jaroslava Haška – jiného českého anarchisty a bohéma, možná i Gellnerova kumpána. Starostou jsme byli rovněž upozorněni, že spisovateli podobného osudu, který se stal rovněž obětí první světové války (třebaže nepřímou), pamětní deska již zde byla odhalena. Tímto byl rakouský expresionistický básník Georg Trakl (1887–1914), který jako zdravotník pobýval roku 1914 v místním vojenském lazaretu – než v Krakově 3. 11. 1914 spáchal pod dojmem válečných hrůz sebevraždu. Vstřícnost vedení města a i vyjádření uznání naší misi bylo jejím nečekaně úspěšným završením. O naší návštěvě později informoval zdejší veřejnost i regionální tisk – radniční zpravodaj Golos ratuši.

Básník František Gellner, ve svých 33 letech povolán do války po letech prožitých ve spisovatelských a novinářských kruzích, často nad sklenkou vína i piva, je jedním z alternativních symbolů nesmyslnosti války. Osud člověka, který věren svým dekadentním veršům zmizel bez určení místa úmrtí, bez pohřbu, bez obřadu, beze všeho...

Viktor Čížek

Obsah Listů 5/2014
Archiv Listů
Autoři Listů

Viktor Čížek, Zdeněk Víšek

Cesta za Františkem Gellnerem

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu