Jaroslav Bican

Práce, kam se podíváš

Neexistuje pravděpodobně činnost, která by hrála v životě takovou roli jako práce. Nejen že člověk prací tráví velkou část času a že umožňuje jeho přežití, také veškerý civilizační vývoj, technologický pokrok, kultura, umění a všechny hmotné i nehmotné hodnoty by bez ní nevznikly. Před časem se na Deníku Referendum (nejenom) kolem tohoto fenoménu rozpoutala bouřlivá diskuse. Když si ji člověk zpětně pročítá, nutně nabude dojmu, že ač je význam práce nezastupitelný, panuje kolem ní mnohem více nejasností a sporů než shody.

Otázek, na něž musíme hledat odpověď, je řada. Můžeme práci nějak definovat? Liší se od zaměstnání? A pokud ano, nakolik je tento rozdíl významný? Lze najít objektivně dané a spolehlivé kritérium, pomocí kterého by se dalo určit, co práce je a co ne? Anebo takové neexistuje a to, co se v dané době na určitém místě za práci považuje, se stanovuje vždy na základě právě platného – dobrovolného, či více méně vynuceného – společenského konsensu?

Jiří Dolejš ve svém textu Vykašlat se na Bullshitt Jobs? v Deníku Referendum píše: „V složité společenské dělbě práce všichni pracují na druhé a výsledky jejich činnosti jsou zprostředkovány směnou, trhem. Teprve tak se ověřuje společenské uznání práce. To je realita... Lidé chodící do práce nejsou pracující blbci. Práce je především objektivní zdroj obživy v různých výrobních podmínkách. S civilizačním rozvojem se rozšiřuje produktivní charakter práce na uspokojování dalších společensky uznaných potřeb. Ale i neziskový sektor může prostě žít jen z toho, že jinde pracující produkují zisk.“

Jiří Dolejš mezi prací a zaměstnáním nerozlišuje. Ve chvíli, kdy za práci považuje pouze to, za co se dostává mzda, pro něho ostatně toto dělení ztrácí význam. Tím, co danou činnost oceňuje a rozhoduje o tom, čemu se může říkat práce, je trh. Co se na něm neuplatní a nenajde si někoho, kdo by za to byl ochoten zaplatit, do této kategorie nepatří. Společnost danou činnost uznává jako práci prostřednictvím trhu.

Toto pojetí se v mnoha ohledech ukazuje jako nedostatečné. Především je z něho patrná příliš velká snaha najít objektivní kritérium, které by práci jasně určilo a oddělilo od všeho ostatního. Výsledkem je ale absurdní situace: tatáž činnost prací někdy je a někdy není. Záleží jen na tom, jestli se podaří za ni dostat zaplaceno. Prací se tak může stát prakticky cokoli. Od malování, povídání si s lidmi, chození na výlety přes hraní na housle až po psaní básní. Stačí, najde-li se někdo, kdo za to bude dávat peníze. A řada lidí se tak opravdu živí. Pozoruhodné na tom je, že ve chvíli, kdy píšete knihu a ještě nevíte, jestli se vám ji podaří udat nakladatelství a něco na ní vydělat, nedokážete říct, zda pracujete, nebo ne. A může nastat situace, kdy se vám dílo podaří vydat až po několika letech – a teprve tehdy se ukáže, že když jste knihu psali, ve skutečnosti se jednalo o práci.

Přesto je Dolejšova touha po objektivním kritériu, které by oddělilo práci od „nepráce“, více než pochopitelná. Když si odmyslíme trh, skrze který se odehrává společenské uznání práce, dojdeme k tomu, že hranice mezi prací a volným časem – nebo lépe řečeno zábavou – je dosti mlhavá. Pomoci by nám mohlo snad jen to, zda má daná činnost účel, jestli směřuje k nějakému výsledku a zda od nás vyžaduje aktivní přístup. U luxování, praní či mytí nádobí to tolik nepřekvapí, ale může například v případě čtení novin, kvalitní literatury či hraní na housle opravdu jít o práci? I dnes najdeme leckoho, jehož zaměstnání obsahuje také tyto činnosti. Proč tedy nepřipustit, že hraje-li někdo sám pro sebe doma na kytaru, pracuje stejně jako umělec, který cvičí a připravuje se na koncert?

S Jiřím Dolejšem by se na to pravděpodobně dalo odpovědět: když někdo hraje jen tak na hudební nástroj, nenaplňuje společensky uznanou potřebu, kdežto jestliže druhý trénuje a poté bude mít vystoupení pro veřejnost, která je ochotná mu za poslech hudby zaplatit, už se o takovouto potřebu jedná. Problém je, že nevíme, jak dotyčný, který rád ve volných chvílích provozuje hraní, se svojí dovedností naloží. A nejde jen o to, že by mohl začít koncertovat za peníze, může hudbou těšit přátele a jejich známé nebo třeba zadarmo vystupovat na charitativních akcích. Aby naplnil společensky uznanou potřebu, přece nemusí dostávat zaplaceno. Kdyby však hodnota naplnění této potřeby nebyla určována trhem, ale obecně tím, že službu někdo využívá nebo má z díla radost, přišli bychom o nesporné a objektivní kritérium vyjádřené penězi. Měřte užitečnost nebo potěšení z něčeho, nemáte-li čím.

Jiří Dolejš se brání relativizaci hodnoty práce jako práva a povinnosti tím, že každé zaměstnání je podle něj založené právě na společensky uznané potřebě. Z toho plyne, že všechna placená zaměstnání jsou dnes objektivně považovaná za práci, protože vedou k naplnění společensky uznaných potřeb – trh je přece ocenil, je po nich poptávka. Je to opravdu tak? Připomíná to trochu definici kruhem – exekutor za práci dostává zaplaceno, protože jeho práce vede k naplnění společensky uznané potřeby a on tuto potřebu opravdu realizuje, protože jinak by za svou práci nezískával plat. Není tvrzení, že mzda odpovídá společenské potřebě, spíše víra než realita? Jedná se o předpoklad, který je nakonec asi stejně měřitelný, jako když uvařím oběd a chci určit, kterému členu rodiny nejvíce chutnal. Opravdu tomu, kdo ho bude nejhlasitěji chválit? Stejné je to s objektivností Dolejšova kritéria. To, že trh činnost velmi dobře oceňuje a jinou ne, vypovídá spíše o trhu než o dané činnosti. Navíc u mnoha zaměstnání je rozhodující, že trh je nějak nastaven zákony. Což je i případ exekutorů.

Vedle toho: současné společenské uznání potřeb je v mnoha případech umělé. Více než na čemkoli jiném často záleží na šikovně vymyšlených marketingových strategiích a reklamních kampaních. Přistupovat k tomu, co je jejich výsledkem, jako k něčemu objektivně danému, je trochu pošetilé. Mnohem významnější kategorií je nakonec, jak své zaměstnání, za které pobírá plat, vnímá sám dotyčný. Právě k tomu směřuje pojem Bullshitt Jobs, který se objevil v titulku Dolejšova článku. Co si ale počít, když jsou lidé, kteří velmi silně pociťují, že sice mají zaměstnání, kde pobírají plat, ve skutečnosti však to, co dělají, nemá žádný smysl?

Zpochybňovat práci jako takovou je hloupost a lidé, kteří pracují, rozhodně nejsou blbci. Naopak, práce je něco, co člověk životně potřebuje – a vůbec ne jen jako zdroj obživy, ale jako způsob, jak uchopit svůj život a odpovědět si na otázku, proč tady vůbec jsem. Práci je nutné hájit, ale zároveň je třeba hledat její novou definici. Jak už bylo řečeno, současná, které se snaží držet, možná trochu paradoxně, právě místopředseda KSČM Jiří Dolejš, není dostatečná. O tom, zda činnost je, či není práce, často vůbec nerozhoduje ona sama, její povaha a kvalita, ale to, jak dobře se umíte prodat, zvládáte-li marketing nebo máte známé, kteří vám pomohou se prosadit a zprostředkují vám první zakázky. Na tom ale rozhodně není nic objektivního. Kritérium výdělku se pouze jako objektivní (uměle) stanovilo.

Hlavní charakteristikou práce stejně tak není, že je nepříjemná a člověk ji dělá nerad. Důležité je přestat cenu člověka odvozovat od vykonávaného zaměstnání, a pokud ho nemá, mluvit o něm jako o parazitovi. Mnohem větší význam má, zda pracuje v širokém slova smyslu.

Ono nakonec není tak snadné vůbec nepracovat. Pokud to nastává, většinou tento stav doprovázejí silné deprese; rozhodně si tuto situaci lidé nepochvalují a s radostí si ji neužívají.

Jaroslav Bican (1987) je politolog, působí v Deníku Referendum.

Obsah Listů 5/2014
Archiv Listů
Autoři Listů

Jaroslav Bican

Práce, kam se podíváš

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu