Aleksander Kaczorowski

Václav Havel se profesionalizuje

Také v Polsku vychází kniha o Václavu Havlovi. Jmenuje se Havel. Pomsta bezmocných a je jisté, že bude brzy zařazena mezi nejdůležitější tituly havlovské literatury. Živým esejistickým jazykem seznamuje zkušený autor čtenáře s hlavním hrdinou od rodinného zázemí po smutnou poslední dobu jeho života. Životopis je psán s úctou, šetří s city a neopomíjí ani méně imponující okamžiky politické či docela soukromé životní dráhy posledního československého prezidenta. Na druhé straně nenechává čtenáře na pochybách: k Václavu Havlovi je proč se vracet a vracet se k němu budeme. A jeho živý odkaz nezachová ani hagiografie, ani zhrzené snášení polistopadových proher na hlavu jednoho člověka. V Polsku je Havel obecně ctěn, a tak možná leckterý polský čtenář narazí na některé trpčí stránky jeho života a odkazu poprvé (a nerad); český čtenář knihu přijme z jiného úhlu – uvidí, že mimořádnost Havlova místa v dějinách politiky i literatury je patrná i jinde, dokonce i v zemi, jejíž elity (intelektuální, dělnické aj.) udělaly pro pád minulého režimu v 70. a 80. letech zajisté mnohem víc než československé. Životopis vychází v jednom z nejváženějších polských nakladatelství, jež vede Monika Sznajdermanová s manželem, také u nás oblíbeným prozaikem Andrzejem Stasiukem.

-vb-

Třebaže to působí paradoxně, rozpad Československa prodloužil Havlovu politickou kariéru o dalších deset let. Nejen Bohumil Hrabal v něm viděl symbol Sametové revoluce – tak se jevil celému světu. Zmizení autora Moci bezmocných z české politiky bylo naprosto nepředstavitelné; takové píárové harakiri si určitě nemohly dovolit elity nevelkého desetimilionového státu, který vznikl v důsledku rozpadu Československa. Havel se stále těšil důvěře šedesáti pěti procent občanů, zvláště mezi voliči stran, které tvořily středopravicovou koalici. Když premiér Klaus na setkání s obyvateli Plzně v polovině ledna 1993 prozradil, že Václav Havel má v úmyslu kandidovat na prezidenta, přerušily ho bouřlivé ovace. Premiér zuřil, pochopil však, že se svého nejnebezpečnějšího soupeře nezbaví.

Havel se vrátil na Hrad s novým kolektivem poradců a s jejich pomocí vypracoval jasnou strategii na nejbližší roky. Od té doby se soustředil na zahraniční politiku.

Toto rozhodnutí mělo hluboký smysl. Havel byl největším trumfem České republiky, její – ošklivě řečeno – nejzřetelnější značkou. Byl dokonce slavnější než Škoda, tehdy ještě stále postsocialistický moloch s vyčpělou slávou, který za pakatel převzal mocný německý koncern. S Havlem na Hradě měl nový stát od začátku nesrovnatelně větší (a ne vždy zaslouženou) náklonnost tisku než sousední Slovensko. Stát, jemuž vládl Vladimír Mečiar, který nedokázal vzdorovat autoritativnímu pokušení, brzy získal nepříliš lichotivou pověst středoevropské „černé díry“. Tím jasněji zářila hvězda regionálního premianta čili České republiky.

Na jaře 1993 se Havlovým prioritním cílem stalo přesvědčit předáky západních států o nutnosti rozšíření Severoatlantického paktu na východ. Rozhodující hlas v této věci náležel prezidentu Spojených států Billu Clintonovi. Předák jediné supervelmoci nebyl tímto nápadem vůbec nadšen. Chápal však, že musí nabídnout nějaké řešení otázky bezpečnosti té části světadílu, kde již vypukly dvě světové války.

Američané se od začátku demokratických změn „snažili vynutit jakési sblížení mezi státy Střední Evropy“ (Aleksander Smolar). „Bylo třeba taky Západu ukázat, že tady nevládne banda náhodných výtržníků, ale lidé, kteří si uvědomují váhu dobré sousedské spolupráce,“ vzpomínal Havel (v rozhovoru s Adamem Michnikem a Andrzejem Jagodzińským). „Bylo tedy dost důvodů, abychom manifestačně zdůrazňovali naše vazby a dokonce je nějak institucionalizovali.“ V únoru 1991 byla v maďarském Visegrádu vytvořena Visegrádská skupina za účasti Polska, Československa a Maďarska. Moc z toho neplynulo; naprostá většina obyvatel těchto zemí ani o existenci takové iniciativy nevěděla, ale i značná část politického prostředí, zvláště v nejzámožnějším Česku, byla rozhodně proti politické spolupráci států regionu: jedněm se to spojovalo se sovětskými časy, jiní spoléhali na zvláštní bilaterální vztahy s mocnostmi Západu.

Na rozdíl od Klause byl Havel v mezinárodních otázkách realistou. Uvědomoval si, že z perspektivy USA je Střední Evropa prostě několik postkomunistických států, které se v roce 1989 vytrhly z područí Moskvy. Ocitly se v šedé neutrální zóně mezi SSSR a Západem – a v ní by zůstaly, kdyby se SSSR v prosinci 1991 nerozpadl. Se zánikem sovětského impéria se hranice Ruska posunula o několik set kilometrů na východ, čímž odkryla nové, Evropanům dosud neznámé pevninské prostory, obývané tajemnými kmeny na způsob Ukrajinců. Na jaře 1992 vypukla krvavá válka v Bosně, která měla za další tři roky pohltit přes sto tisíc obětí. Rozpadlo se Československo. Neutrální země nikoho nyní zahrnovala téměř polovinu Evropy a hrozila destabilizací celého kontinentu. Co nejrychlejší integrace alespoň části tohoto prostoru s vojenskými, politickými a hospodářskými strukturami Západu začala působit jako docela dobrý nápad.

Nový vůdce Ruska Boris Jelcin byl s takovouto vyhlídkou zpočátku smířen a při návštěvách ve Varšavě a v Praze roku 1993 prohlásil, že jeho země nemá nic proti přesunutí hranic NATO k Bugu. Nyní bylo ještě třeba o tomto nápadu přesvědčit Američany. Věc působila dosti beznadějně, neboť nový prezident se zajímal výhradně o hospodářské záležitosti a jeho poradci pro zahraniční politiku byli ctiteli klasické ruské literatury a vyznavači pro demokraty typické, totiž smířlivé politiky vůči Rusku. V této situaci uslyšeli prezidenti Česka, Slovenska, Polska a Maďarska, kteří se v lednu 1994 v Praze sešli s Billem Clintonem, od něj jen nabídku účasti v tzv. programu Partnerství pro mír.

Návštěva amerického prezidenta v českém hlavním městě představovala olbřímí propagační, politický a také osobní úspěch Václava Havla. Třebaže byl o deset let starší než Clinton, jako jediný mezi omšelými předáky čtyř postkomunistických států uměl navázat živý kontakt s politikem z generace květinových dětí, jazzovým a rockovým fanouškem, který se ve volební kampani přiznal, že za studentských dob kouřil marihuanu. Havel ho vzal na pivo do slavné hospody U zlatého tygra, kde zasedli k jednomu stolu se štamgastem lokálu Bohumilem Hrabalem. Clinton, truchlící po smrti matky, která zemřela před sotva několika dny, nikdy nezapomněl na vlídnost a srdečné vcítění, s jakými byl v Praze hoštěn. Vrcholným bodem jeho pobytu v Česku byl večer v populárním jazzovém klubu Reduta. Havel, který věděl, že americký prezident je amatérský hudebník, daroval Clintonovi saxofon a přemluvil ho, aby zahrál s českými jazzmany. Snímky prezidenta foukajícího do saxofonu oblétly celý svět.

Havel a Clinton byli podobně stavění, poslouchali podobnou hudbu a měli taky společné známé. Dylan Thomas řekl, že kdo nemiluje Ameriku, ten nemá rád lidi – český prezident zbožňoval Ameriku a souhlasil s Madeleine Albrightovou, že je to „nenahraditelný národ“. Měli také podobný vztah ke globalizaci, jedné ze dvou „vizí budoucnosti, které ovládly názor Američanů na svět“ (Zbigniew Brzeziński) po roce 1989 (druhou byl neokonzervativismus). Jestliže Clinton byl praktik, Havel by si brzy zasloužil označení východoevropského herolda globalizace, vystupujícího v souladu s takovými opěvovateli celosvětového rozvoje techniky, komunikace a obchodu – včetně volného toku peněz – jako Thomas Friedman, Benjamin Barber nebo Josef Stiglitz.

Havlovo nadšení z doktríny, která v zásadě slouží maximalizaci zisků globálních korporací – doktríny, která není ničím jiným než apologií téhož „technologického samopohybu“, před kterým kdysi bil na poplach – by mohlo poněkud překvapovat, v zásadě však překvapující není. Havel nebyl ostatně nekritickým oslavovatelem globalizace, uvědomoval si, že přes všechny přednosti „je s ní cosi v nepořádku“. „Celý svět je pokryt sítí milionů informačních či telekomunikačních nití, jakýmisi kapilárami, jimiž proudí bleskovou rychlostí nejen nejrůznější informace, ale i integrované modely sociálního, politického a hospodářského chování, právní normy, ba i miliardy dolarů, elektronicky bloudících světem, aniž kdokoli, kdo má s nimi co do činění, je kdykoli spatří v jejich fyzické podobě,“ říkal v proslovu u příležitosti převzetí doktorátu honoris causa Harvardské univerzity v červnu 1995. Díky vymoženostem globální civilizace, která „se zrodila v novověku v prostoru evropské a posléze euroamerické kultury vyrostlé historicky především z kombinace tradice antické, židovské a křesťanské [...], dnes prakticky všichni víme, co je to šek, obligace, směnka či akcie, kdo či co je to CNN, Černobyl, Rolling Stones, Nelson Mandela či Salman Rushdie“. Ovšem: „Mnohé národy či aspoň jejich části přitom bojují za právo na uctívání svých prastarých bohů a na dodržování jejich prastarých příkazů proti dnešní civilizaci či jejím hlavním nositelům zbraněmi, které jim právě tato civilizace dala. Radary, počítače, lasery, nervové plyny a možná v budoucnu i nukleární zbraně mají pomoci zachránit dědictví či hodnoty dávných dob před zkázou, kterou jim připravuje dnešní svět, týž svět, který jejich obránce těmito vymoženostmi vybavil. Ostatní dimenze této civilizace, jako je například demokracie či idea lidských práv, nejsou – na rozdíl od zmíněných technických vynálezů – na mnoha místech světa přijímány, neboť jde údajně o principy cizí místním tradicím.

Jinými slovy: euroamerický svět vybavil jiné části zeměkoule nástroji, které mohou v celosvětovém měřítku účinně rozbíjet nejen ty osvícenské hodnoty, které umožnily – mimo jiné – vznik právě těchto nástrojů, ale které mohou zničit samo lidské soužití na Zemi.“

Co z toho všeho vyplývá? klade řečnickou otázku Havel. Načež poskytuje odpověď, jež svědčí o tom, že se již stal opravdu plně profesionálním politikem. Stojí za to uvést delší úryvek tohoto vyjádření:

„Ocitám se na půdě možná nejznámější univerzity nejmocnějšího státu světa. Dovolte mi proto několik slov na téma politiky velmocí.

Zdá se mi být zřejmé, že ti, kteří mají největší moc a vliv, nesou i největší odpovědnost. Spojené státy americké, ať se jim to líbí nebo nelíbí, jsou dnes asi nejvíc odpovědny za směr, kterým se bude náš svět vyvíjet. Proto by to měly být především ony, které tuto odpovědnost v celé její hloubce zreflektují.

Izolacionismus se Spojeným státům nikdy nevyplatil. Kdyby bývaly dříve vstoupily do první světové války, zdaleka by za ni nemusely zaplatit tolika oběťmi. Totéž platí o druhé světové válce: vzpomínám si, že když se Hitler chystal přepadnout tehdejší Československo a provést tím poslední zkoušku nestatečnosti západních demokracií, psal váš prezident našemu prezidentovi apelativní dopis, v němž ho žádal, aby se, proboha, nějak s Hitlerem domluvil. Kdyby býval tehdy nešálil sám sebe i celý svět iluzí, že se s tímto šílencem lze domluvit, a trochu vycenil zuby, možná nemusela být druhá světová válka a nemusely v ní padnout desítky tisíc mladých Američanů. Kdyby býval týž váš prezident, jinak vynikající muž, řekl před koncem druhé světové války jasné ,ne' Stalinovi rozhodnutému dělit svět, možná se nemusela odehrát studená válka, která stála Spojené státy stovky miliard dolarů. Prosím vás, neopakujte už tyto chyby! Vždycky jste na ně doplatili i vy sami! Ze své odpovědnosti, kterou máte jako nejmocnější stát světa, se prostě nevymaníte. A zdaleka přitom nejde jen o to čelit těm, kteří by chtěli opět dělit svět na sféry zájmů nebo kteří by si chtěli podřizovat jiné a slabší. Jde o nepoměrně víc: jde o záchranu lidského rodu. Jde tedy o to, o čem jsem už hovořil: pochopit dnešní civilizaci jako civilizaci multikulturní a multipolární, obrátit pohled k původním duchovním zdrojům lidských kultur a především kultury vlastní a z těchto zdrojů čerpat sílu k odvážnému a velkorysému budování nového světového pořádku.

Byl jsem nedávno na jedné slavnostní večeři, pořádané u příležitosti významného výročí. Bylo na ní přítomno možná padesát, možná více hlav států. Nešlo o žádné politické jednání, ale o událost veskrze společenskou, totiž o protokolárně obvyklý projev pohostinné úcty k přítomným hostům, kteří se přijeli poklonit památce hrdinů a obětí největší války lidských dějin. Byl nám rozdán zasedací pořádek. A já s překvapením zjistil, že u stolu sousedícího s tím, k němuž byla usazena má česká maličkost, nesedí jen ti a ti jmenovaní představitelé těch a těch států, jako u stolů ostatních, ale že tam kaviár a šampaňské bude konzumovat navíc komunita, označená na zasedacím pořádku jako „stálí členové Rady bezpečnosti OSN a členové G 7“. Měl jsem z toho smíšené pocity. Na jedné straně jsem si říkal, jak je to skvělé, že se ti nejmocnější a nejbohatší tohoto světa často vidí a že i při této večeři mají možnost se lépe poznávat a neformálně si spolu povídat, na druhé straně mi šel trochu mráz po zádech. Nemohlo mne totiž nenapadnout, že mezi všemi stoly tu je jeden stůl velmi zvláštní a obzvlášť důležitý, totiž stůl velmocenský. A nemohl jsem se ubránit poněkud zvrhlé myšlence, že nás ostatní – sedící u jiných stolů – si u tohoto zvláštního stolu budou opět nějak mezi sebe dělit či krájet spolu s ruskými rybičkami, aniž se nás zeptají na naše mínění. Možná to celé je bláznivý projev imaginace bývalého a snad i budoucího dramatika, ale chtěl jsem to tady říct. A to z jednoho prostého důvodu: abych zdůraznil strašlivý rozdíl, který je mezi odpovědností velmocí a jejich pýchou. Tvůrce onoho zasedacího pořádku, kterým asi nebyl žádný z přítomných prezidentů, nebyl totiž veden pocitem odpovědnosti za svět, ale obyčejnou pýchou silného.

Pýcha je ale přesně tím, co vede svět do pekel. Navrhuji jinou alternativu: pokornou odpovědnost za svět.

Koexistence národů a civilizačních, kulturních a náboženských okruhů má dnes jednu velikou šanci, která by měla být maximálně využita. Je jí vznik, tvorba a rozvoj nadnárodních či regionálních společenství. Takových společenství je dnes ve světě hodně a vyznačují se různým charakterem či různým stupněm integrace. Věřím v tuto cestu. Věřím ve význam organismů, které jsou kdesi na půli cesty mezi národním státem a světovým společenstvím a které mohou být významným prostředníkem celosvětové komunikace a kooperace. Domnívám se, že tento integrační trend je v dnešním světě, v němž – jak řečeno – každé údolí touží po samostatnosti, třeba maximálně podporovat. Nesmí to však být integrace samoúčelná, integrace pro integraci. Musí to být jeden z mnoha nástrojů umožňujících, aby každý byl sám sebou a zároveň všichni byli schopni vzájemné spolupráce. Tedy jeden z nástrojů umožňujících státům a národům, které si jsou geograficky, civilizačně, národnostně, kulturně či hospodářsky blízké a které mají společné bezpečnostní zájmy, aby se sdružovaly a lépe komunikovaly jak mezi sebou, tak s ostatním světem. Všechna takováto regionální společenství se přitom musí zbavit obavy z toho, že jiná podobná společenství jsou namířena proti nim. Regionální uskupení v prostoru podobných tradic a podobné politické kultury by měla být přirozenou součástí komplikované politické architektury dnešního světa a jejich vzájemná spolupráce přirozenou komponentou spolupráce celosvětové. Dokud si bude například Rusko myslet, že rozšiřování NATO o země, které se cítí patřit ke kulturně politickému prostoru, jehož obrana je cílem této aliance, je namířeno proti němu, je to známkou, že nepochopilo výzvu této doby.“

Havlův harvardský projev představuje mistrovský kousek politické propagandy. Celý jeho oslnivý výklad vede právě k této pointě a jeho cílem je přesvědčit americké posluchače, že rozšíření NATO na východ je také v jejich nejlepším zájmu. Český prezident to učinil v jazyce jeho posluchačům srozumitelném – čili v jazyce globalizace, té mezinárodní novořeči devadesátých let; využil argumentů z jejich ideologického arzenálu, přičemž nezneužíval historických argumentů a zdržel se teskného moralizování či martyrologie. Nezávislý intelektuál se proměnil v profesionálního politika.

(Titul ukázky a výběr redakce Listů)

Aleksander Kaczorowski: Havel. Zemsta bezsilnych,

Wydawnictwo Czarne, Wołowiec 2014, 464 s.

Aleksander Kaczorowski (1969) je novinář, prozaik, esejista a překladatel české literatury.

Obsah Listů 5/2014
Archiv Listů
Autoři Listů

Aleksander Kaczorowski

Václav Havel se profesionalizuje

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu