Václav Burian

Nedůvěra. A nezodpovědnost

„Jeden z mých přátel řekl, že problémy Ukrajiny, kde naštěstí občanská válka skončila, jsou něco jako chřipka. Je tu ale nemoc – rakovina, o níž téměř nemluvíme a před kterou zavíráme oči a myslíme si, že je to jen věc novinářů, propagandy a nic víc. Toto nebezpečí se nazývá Islámský stát,“ řekl Miloš Zeman na Rhodu a dodal: „Je třeba bojovat s mezinárodním terorismem, jehož základny se nacházejí v takzvaných ,failed countries (zhroucené státy)'“ – přičemž mezi ně přibude „možná v budoucnosti i Ukrajina,“ dodal před ruskými hostiteli. (Novinky.cz)

Jeden z příležitostných, ale nikoliv zcela nevlivných komentátorů Martin J. Stránský – při jiné příležitosti – napíše: „Je to jediná čára, kterou Rusové znají a které rozumí – čára moci.“ Jiný, vlivnější, Martin Bursík vyzývá: „Zostřeme sankce. Vzkažme ruské elitě, že jejich byznys na Západě, kam cestují, kde nakupují, studují, mají účty, skončí. Zaveďme na evropské (a tedy i domácí) úrovni tvrdé politické a ekonomické sankce, sami Rusové pochopí, že je Putin žene do izolace. Evropa musí přijmout Evropský plán energetické soběstačnosti a odpoutat se zcela na energetické závislosti na Rusku. Tím se Rusko ekonomicky zhroutí, protože 2/3 příjmů rozpočtu Ruské federace tvoří výnosy z prodeje plynu a ropy.“

Je to skličující. Nezodpovědnější slova a frivolnějšího prezidenta si snad nelze představit. Jak si troufá diagnostikovat, co je chřipka a co rakovina? A věštit zhroucení Ukrajiny? Kde už prý – občanská válka skončila? Nikoliv jako provokativní publicista z radikálního okraje, ale prezident země, jež chce být civilizovaná? Nejsou ostatně jeho varování před islámským fanatismem cynicky adresována rostoucí domácí islamofobní poptávce, tedy českým voličům? Zas trochu jiným, než kterým byla určena dříve při jiné příležitosti užitá germanofobie?

A druhá strana, pracující roky s rusofobií, v českém prostředí pochopitelnou a také nebezpečnou podobně jako ta germanofobie? Nezdá se, že by Rusko nebylo schopno odolat síle; historie 20. století to nepotvrzuje. A opravdu sankce povedou k tomu, že „Rusové sami pochopí...“? To je smělá psychologie! A přát si ekonomické zhroucení Ruska? Poté bude dobře a bezpečno?

Vždyť oni se se Zemanem v nezodpovědnosti trumfují!

Vzpomínáte?

Na Slovensku prostě prohrálo vše, co jenom trochu zavánělo Západem. Neuspěla žádná strana, která by chtěla Slovensko k západním trendům orientovat nebo je s nimi nějak spojovat, kupóny a nekupóny. – Svou podporou zachování společného státu prokazuje demokratický Západ demokracii vskutku medvědí službu. Tvrdohlavý odpor k rozdělení Československa, hrozící západní prst, může nakonec české demokratické síly dohnat k nebezpečnému, v podstatě sebevražednému „kompromisu“ se slovenskými neobolševiky. Šance na záchranu demokracie alespoň v České republice tak bude vážně ohrožena. – HZDS chce hovořit jen o otázkách týkajících se moci. Celý jeho dosavadní postup pak nenechává pochybnosti o tom, že má promyšlený plán jako vystřižený z marxistických učebnic. – Ale nejzdatnější jsou jako obvykle ti, kteří oč jsou méně vidět, o to se více činí a hodlají činit. Ti z levých, kteří zasednou do parlamentních lavic a budou se snažit zvrátit čerstvě utvořený jednotný přístup ke slovenským požadavkům ze strany LSU a ČSSD. Mít převahu ve Federálním shromáždění, všechno oddalovat, protahovat, blokovat... až k Vítěznému únoru. – Zatímco česká společnost ve své většině pochopila, že socialistickou minulost musí odpykat prací a potem, Slovensko chce dále snít na socialistickém polštáři. – Naštěstí je zde zákon o referendu, naštěstí je zde těsná pravicová většina v ČNR, která referendum o vyhlášení samostatnosti České republiky může vyhlásit. Druhého příchodu socialismu z východu bych se nechtěl dožít. (Citováno z Českého deníku dle Anny Šabatové, Slovensko v českém tisku před patnácti lety, Listy 5 a 6/2007.)

Takhle se psalo a mluvilo v českých zemích v roce 1992, a nejen v Českém deníku. Není divu, že podobná schemata, vysvětlující běh dějin jednoduchou západo-východní škálou, už dnes nejsou tak působivá.

Nemylme se. Zemanův bezprostřední předchůdce na Hradě je stále vlivný. Možná se i na Hrad vrátí, i to nebezpečí je značné. Jeho dnešní nejpůsobivější odkaz je však asi jeden: cynický vztah k Evropské unii, kterému z vlivnějších stran čelí nerozpačitě patrně jen TOP 09 a s trochou rozpaků ČSSD (tedy: je prounijní, ale obává se to říkat příliš často a hlasitě). Václav Klaus byl úspěšný natolik, že o EU se sluší mluvit hanlivě či aspoň přezíravě, ač málokdo dovede formulovat konkrétní výtky. Občan navíc za poslední čtvrtstoletí žádný tlak z Ruska nepocítil, zatímco sleduje třeba hrůzné důsledky invaze do Iráku, jejímiž drobnými účastníky buď jak buď jsme, a tak vlažný vztah k politickému Západu je nebezpečný, ale vysvětlitelný.

Ano, tápeme. I politikové. Jak se chovat vůči Rusku? V srpnu 1968 nám Západ nepomohl, a proto bychom nyní měli jednat? Co vlastně měl a mohl onen Západ dělat?

Proti ekonomickým sankcím se často, ba zejména argumentuje poklesle. Vzpomeňme však. I když jsme žili pod vládou, která v očích většiny ztratila snad nejpozději v roce 1969 legitimitu, toužili jsme, aby byla ČSSR bojkotována? Nikoliv, toužili jsme po západním zboží; obdivovali jsme, když obchodní dům Máj v centru Prahy – v 70. letech – stavěly švédské firmy, a stěží někomu přišlo na mysl, že tím legitimizují Gustáva Husáka. Proslavovaly tím, třebaže jim to patrně bylo lhostejné – Západ, prosperitu, demokracii. A vznešenější událost: Willy Brandt poklekl před pomníkem povstání varšavského ghetta 7. prosince 1970. Jak gesto zůstalo v paměti? Snad jako legitimizace Gomułkova režimu, po roce 1968 zkompromitovaného také antisemitismem? Myslím, že ne; a to se odehrálo krátce před masakrem na baltském pobřeží, kde „lidová“ policie a armáda zabily desítky lidí.

Jsou jiné argumenty pro hrdé a důstojné chování i pro snahy jednat až do konce než sny o ekonomickém zhroucení Ruska. Nebo naopak než obavy o mírné zhoršení vlastní materiální životní úrovně.

Nic jsem tehdy na podzim 1990 o tom nenapsal, snad jsem se jen svěřil někomu blízkému, ale nedokázal jsem se společně radovat. Bylo první výročí Sametové revoluce. Z té ano, ale na oslavě na Václavském náměstí promlouval Václav Havel a jeho jediným hostem byl George Bush st. Václav Havel kromě jiného konstatoval „radostný fakt, že nás právě dnes poctívá svou návštěvou představitel jedné z nejstarších demokracií světa, nejvyšší představitel velkého a svobodomyslného národa, prezident Spojených států amerických George Bush“. Neměl jsem nic proti těmto slovům; i dnes myslím, že transatlantické spojenectví je životně důležité. Někdo mi však na pódiu chyběl, aby se dějiny nezkreslovaly: Michail Gorbačov. Neměl tam být, protože představoval velmoc, jež měla být – v našich snech – poražena? A také Lech Wałęsa chyběl, zas z trochu jiných důvodů.

Měl jsem příliš velkou radost z nově nabyté svobody a byl jsem hrdý na svého prezidenta. Nic jsem nenapsal. Měl bych dnes trochu čistší svědomí. Onen triumfalismus bych ale stejně nezchladil.

Ti, kteří zahájili demonstrace na Majdanu pod vlajkami Evropské unie, měli velmi dobré a rozumné důvody. Doufejme, že neztratí naději. Stejně jako účastníci protiválečné demonstrace v Moskvě, kteří pochodovali pod hesly „Odpusť, Ukrajino“ nebo „Válce ne!“

Václav Burian

Archiv Listů
Autoři Listů

Václav Burian

Nedůvěra. A nezodpovědnost

Vzpomínáte?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu