A. J. Liehm

Tisíc let o komunismu

Ještě něco o exilových Listech: redigoval jste některá čísla sám?

Ano, ale v dohodě s Jiřím Pelikánem. Vždycky. Za celá ta leta jsme neměli jediný konflikt. Ne vždycky jsme byli téhož názoru, ale konflikt žádný. Pelikán byl jediný člověk, který to všecko dovedl udržet pohromadě, aniž by přitom dělal kompromisy, které by dělat neměl. Pelikán má obrovskou zásluhu, že v tom se lišila česká emigrace od všech ostatních emigrací, které měly obrovské vnitřní spory.

Obrat v roce 89 byl ale tak silný, že Pavel Tigrid a jeho formace jako by to spojenectví vypověděli, snad z pocitu lidsky pochopitelného triumfu...

Máte pravdu, když říkáte, že to bylo lidsky pochopitelné. Ale nebylo to pochopitelné politicky, to jsou dvě různé věci. Tigrid v politice trochu zklamal, zatímco Pelikán zůstal Pelikánem. Aby bylo jasno: zklamal jako politik, ne jako člověk. Tigrid zůstal dobrým člověkem, ale politicky nedosáhl, kam by byl mohl.

Ale ani Pelikánův politický talent nestačil, aby byl jeho hlas slyšet po Listopadu.

To víte, že jo. Někdy talent nestačí, důležité jsou i okolnosti.

Měl jste někdy z Listů autorské honoráře?

Každý jsme si museli vydělat na živobytí jinak. A každý jsme si taky vydělávali. Tak jsme si to řekli a vaše děti, vnukové jednou posoudí, jestli jsme pracovali dobře nebo špatně.

Předvídal jste v exilu, že komunistická strana je v háji, že už jde jen o moc a stabilitu v jednom ze sovětských satelitů; že ideologie nefunguje a čeká se, až to praskne?

Nešlo jenom o komunistickou stranu. Tušili jsme, že nevydrží ani to, co přišlo po roce 1989...

Teď už jsme moudří a víme, že posledních dvacet let komunismu byla jen záležitost moci, bez intelektuálního náboje. Ale jak jste to viděli v letech 1965, 1967? Když člověk přečetl Jeden den Ivana Děnisoviče nebo Žert, už přece věděl skoro všechno...

Vše je v historii osobních příběhů. Já jsem byl začátkem 50. let vyhozen z práce a poslali mě do Četky, protože jsem uměl jazyky. Dělal jsem, co se v tiskové kanceláři dělá. Míval jsem noční služby, chodily dálnopisy, jmenovalo se to hell. První věc, která přišla v deset večer, byl úvodník moskevské Pravdy, který se musel okamžitě přeložit a poslat dál do novin, aby mohl vyjít nebo se citovat. Byl rok padesát tři, Stalin umřel na začátku, tohle bylo o měsíc později. Duben, možná květen 1953... A úvodník Pravdy říká, že jedna z chyb byla, že jsme se domnívali, jako by třídní boj sílil po vítězství revoluce, přičemž to není pravda, protože třídní boj po vítězství revoluce evidentně slábne. V tu chvíli vám to vyrazí dech: české procesy, čistky, a najednou je to pryč! Měsíc po Stalinově smrti. Neříkám, že mně to v tu chvíli došlo, že jsem všecko pochopil, ale věděl jsem, že se stalo něco zásadního. A zavolal jsem starého kamaráda Stanislava Budína a řekl jsem mu: „Buňo, co se děje s třídním bojem po vítězství revoluce?“ A on říká: „No samozřejmě sílí!“ Já na to: „Vidíš, správně strana udělala, že tě vyloučila, protože ty jsi nepochopil; je to přesně naopak.“ Smál se. – Trvalo samozřejmě pár let, než jsme pochopili důsledky. Ale nezapomeňte – Moskva, měsíc po Stalinově smrti! To není náhoda. Tam se něco dělo, co se teprve pak rozjelo.

A druhá věc: Nechme komunismus komunismem. To je dneska sprosté slovo. Přičemž nikdo nechápe, že komunismus je víra, kdežto komunistická strana je její církev, a to jsou dvě trošku různé věci. Komunismus existuje na světě pár tisíc let a bude pravděpodobně ještě pár tisíc existovat. Záleží, co si pod tím představujete. To slovo má tolik interpretací, kolik do něj dáte.

Ze setkání v Olomouci 21. 5. 2014; s AJL hovořili Aleksander Kaczorowski, Petr Orság a Václav Burian.

Antonín J. Liehm

Obsah Listů 4/2014
Archiv Listů
Autoři Listů

A. J. Liehm

Tisíc let o komunismu

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu