Martin Potůček, Antonín Rašek

Na nezaměstnanost s novým lékem

Práce není jen zdrojem obživy, ale i základním kamenem sociálního statusu člověka. Formuje životní styl a je zdrojem sebeúcty. Ztrátu zaměstnání lidé vnímají jako životní prohru. Hrozba nezaměstnanosti nad nimi visí, i když zrovna práci mají. A skutečně nezaměstnaných máme přes půl milionu, z toho sto tisíc mladších 25 let. Většina receptů, které strany na léčbu předepisují, nepřináší nic nového. Zaměřuje se na podporu výroby, lákání zahraničních investorů daňovými prázdninami a na výzvy, že musíme víc investovat. To znamená zároveň lít víc a víc peněz z veřejných rozpočtů do budování dálnic, koridorů, skladů na zemědělské půdě, nových tunelů. Nebo lít z evropských projektů miliony do špatně připravených programů podpory zaměstnanosti, které mnohdy pomáhají prosperovat spíše šikovným privátním agenturám. Nemluvě o neřesti svádět vinu za nezaměstnanost na oběti, na nezaměstnané samotné, že se nedokázali přizpůsobit trhu, nebo jim nelogicky vyčítat, že po absolvování škol nemají praxi, určitě by jim onemocněly děti, je jim přes padesát, jsou opálení a tak jako tak jim vyhovuje nepracovat a žít životem dávkových příživníků.

Touto cestou pokračovat není možné; je spojena s ekonomistním pohledem na svět, který se nejen vyčerpal, ale nikdy smysl života nenaplňoval. A tak současné slušně situované rodiny mají dva tři televizory, mohou televizi sledovat na internetu, poslouchat rozhlas na deseti nejrůznějších přijímačích, ale to ještě neznamená, že jsou šťastné. A statisíce lidí navštěvují exekutoři, desetitisíce jsou na ulici. Nejsme ani tak společnost chudá, jako spíš nespravedlivě sociálně diferencovaná. Dosavadní model je nutno nahradit modelem orientovaným na zlepšování životních podmínek, na kvalitu života. Této jiné představě by měla odpovídat i politika zaměstnanosti. (Smysluplná cesta, jak léčit nezaměstnanost ve stárnoucí Evropě, se u nás zatím ujala jen na papíře v programovém dokumentu Politika zaměstnanosti. Bílá kniha ČSSD. Veřejnosti byla představena loni v červnu.)

Populace stárnout bude a nároky na zdravotní a sociální zabezpečení se budou zvyšovat. V evropských zemích jsou hrazeny převážně z veřejných rozpočtů. Sociální a zdravotní služby, kterých bude potřeba stále více, mají ale specifika. Jsou náročné na práci. Mnohé z nich nejsou naopak příliš náročné na kvalifikaci. Jsou jen málo nahraditelné stroji. Více se v nich uplatňují ženy, které bývají nezaměstnaností ohroženy první. A poptávka po těchto službách je rozložena rovnoměrně po celém území. Tedy i v těch regionech, kde pro kolaps mnoha podniků výrazně klesla poptávka po práci. Podobné příležitosti jsou i v jiných veřejných služebách, v kultuře, ekologii, tělovýchově a sportu.

Chce to jediné: zbavit se stereotypu uvažování uvězněného v klinči maskulinního industriálního modelu růstu. Provést strategický manévr, který by ve státním rozpočtu přesunul několik málo tak jako tak mnohdy rozhazovaných miliard do rozvoje veřejných služeb zkvalitňujících život – do zdravotních a sociálních služeb, do kultury a ekologie. Myšlenka ostatně není nová. Poprvé ji zformuloval už koncem 80. let dánsky sociolog a teoretik sociálního státu Gosta Esping-Andersen.

Martin Potůček

Antonín Rašek

Obsah Listů 4/2014
Archiv Listů
Autoři Listů

Martin Potůček, Antonín Rašek

Na nezaměstnanost s novým lékem

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu