Jak se dostala faleš do Ruska
A nepustí mě to a nepustí. (Proč, je jiná věc.) Nakonec přeci nezáleí na tom, e ruský tank překročil ukrajinskou hranici, e luhanští teroristé sestřelili ukrajinský bojový letoun (jakkoli je to tragické!), nezáleí na tom, co si myslí Kreml, co si myslí Brusel a co cítí Washington. Záleí naopak na věcech, jako je odezva na hostování známého ruského dirigenta Valerije Gergijeva v Rudolfinu.
Podle titulků v médiích sklidil tento ji na pohled podivín, přezdívaný dle dostupných zdrojů Ivan Hrozný, 14. června 2014 v Rudolfinu bouřlivé ovace. Obavy z protestů se nenaplnily, protestů proti hrdinovi práce, který dlouhodobě podporuje agresivní carskou politiku Vladimira Putina. Ale e se před stánkem našeho prvního hudebního tělesa (tělesa jako z dob páně Nejedlého) přece jenom něco dělo, na to média tak trochu zapomněla. Dělo se ale jen před budovou, v jejích útrobách byl klid, jako kdy se poije digestiv. Ještě před sto lety se při hudebních a divadelních představeních bučelo a lítaly idle, dnes jsme pravda – alespoň ve střední Evropě – civilizovanější. Mnou osobně ovšem často cloumá touha při nějakém tom představení vstát a vydat ze sebe hlasitý táhlý tón, jeden a druhý a znovu a zas, rozbučet se na plné kolo. Kdo se ale dostane na Českou filharmonii, zvláště kdy hostuje pan Gergijev!?
Program byl – nic jiného se nedalo očekávat (naplánovaný byl zajisté dlouho před anexí Krymu, stejně jako existovaly hranice Sovětského svazu dlouho před vznikem Velké Rusi) – arciruský: Čajkovský, Rachmaninov, Musorgskij. Nebyla to ale brutálně přepjatá čtvrtá symfonie útěku či tklivě tragická šestá symfonie loučícího se homosexuála Petra Iljiče, kterou jeho krajan Gergijev, zastánce protihomosexuálních zákonů, dirigoval, ale suita z baletu Labutí jezero. (Snad bylo pořádně zamrzlé, aby se pod labutěnkou neprolomil led!) A co onen nesrozumitelný postromantický avantgardista (skloňuj dle vzoru bandita!), odrodilec a sentimentální brach Rachmaninov? Druhý klavírní koncert? (Na krásném modrém Dunaji?) Proč ne! Ale toto podezřelé intermezzo z Beverly Hills (zvící tři čtvrtě hodiny) vyváila po přestávce opravdová ruská hudba, vycházející z kořenů ruské duše oehnuté vodkou, Musorgského Obrázky z výstavy (v instrumentaci dekadentního západníka Ravela).
Pan Gergijev prý nepřilétl do Prahy jako hlasatel politických názorů, ale jako umělec. Karel Gott tento občanský postoj shrnul v jednom ze svých kniních titulů: Říkám to písní!
Rainer Maria Rilke, jak byl měkký, tak nebyl naivní: Kdy se táe jedna postava jeho Příběhů o milém Pánu Bohu, s jakými zeměmi sousedí Rusko, druhá postava jí odpovídá, e nesejde na tom, s jakými zeměmi sousedí tato říše na severu, jihu, západu či východu – sejde jen na tom, s čím sousedí nahoře a dole. Povídka nese titul Jak přišla zrada do Ruska a jejím smutným hrdinou je podvodník, car Ivan Hrozný.
Co dodat závěrem k onomu nešťastnému dirigentovi, jeho interpretaci Šostakovičovy 13. symfonie Babi Jar s basistou Michailem Petrenkem tak miluji, dirigentovi, který nediriguje, ale zmateně mává paemi, který uívá místo taktovky párátka!? Zbrocená krví je zem, smrdí vodka s česnekem! A byly tam ruce nečisté, je zneuily tvého dobrého jména ... Já miluji a netřeba mi slov... Humoru nikdy neporučíš!!! Všiml by si vůbec někdo, kdyby pan Gergijev přijel na lafetě děla? Aneb o nepoučitelnosti některých národů... Nebo je lepší se v těchto souvislostech nezabývat obsoletním pojmem národa, ale spíš nesmrtelností šosáckého intelektuála?
Zapomenuv se při listování Slovníkem spisovné češtiny nad heslem párat se v něčem a párat se s něčím, zcela opit jazykem a hudbou se ještě stačím optat, jak e to tedy s těmi (ne)politicky (ne)politickými umělci a vědci vlastně je!? Překvapí někoho, e jsem při psaní těchto řádků poslouchal Wagnera? Ale jen ouvertúry, jen ouvertúry!!!
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.