Vít Bartoš

Karel Kosík a Dialektika konkrétního

Ve dnech 4.–6. června 2014 se v pražské vile Lanna konala mezinárodní konference věnovaná dnes již klasické práci českého marxistického filozofa Karla Kosíka, knize Dialektika konkrétního. Organizovalo ji Oddělení pro studium moderní české filosofie Filosofického ústavu AV ČR; za úspěšný průběh lze poděkovat mj. Ivanu Landovi, Janu Mervartovi a Josephu Grimovi Feinbergovi.

Konference Karel Kosík a Dialektika konkrétního (Karel Kosík and Dialectics of the Concrete) se nikoli shodou okolností konala takřka přesně půl století od prvního vydání knihy Dialektika konkrétního v češtině (1963) a přesvědčivě ukázala na mezinárodní vliv a dodnes přítomnou intelektuální přitažlivost Kosíkovy práce, která byla přeložena do mnoha světových jazyků včetně japonštiny nebo čínštiny. Všeobecné proslulosti knihy odpovídalo mezinárodní složení aktivních účastníků, kteří dorazili ze všech koutů světa – od Japonska a Číny přes Turecko po USA a Brazílii. Přibližně čtyřicítka aktivních domácích a zahraničních účastníků během tří konferenčních dní přednesla tematicky diferencované referáty, po nichž vždy následovala systematická diskuse. Konference pokrývala velmi širokou paletu témat. Dialektika konkrétního představuje vícevrstevný text, ze kterého lze čerpat v závislosti na perspektivě, již její čtenář zaujímá. Proto je třeba následující zprávu chápat jen jako neúplné shrnutí.

Chceme-li přistoupit k hodnocení Kosíkova nejčtenějšího díla nepředpojatě, může být poučné vzpomenout slov Jana Patočky, která pronesl v bezprostřední reakci na Kosíkovu knihu: „Vyrovnat se s Kosíkovou filozofií znamená postavit se na úroveň problémů traktovaných předními mysliteli posledních dvou set let.“ Kosíkova práce přichází s inovativním řešením základního filozofického problému vztahu člověka a světa (jak ostatně zní podtitul knihy). Přitom se projevuje autorova naléhavá potřeba kriticky se vyrovnat s hlavními myšlenkovými proudy filozofie 20. století, jako jsou marxismus, hegelianismus, fenomenologie, existencialismus či strukturalismus. Značná část příspěvků na konferenci v souladu s naznačenou intencí směřovala k zodpovězení otázky, zda vskutku existují vzájemné průniky mezi pojmovým rámcem marxistické filozofie praxe a existencialistické (heideggerovské) nebo strukturalistické filozofie. Ontologická tematika a problematika dialektické metody, jež jsou z hlediska hegelovské filozofie nerozlučně spjaty, tak zcela v souhlase s Kosíkovým vlastním přesvědčením tvořily námět celé řady referátů.

Bertell Ollman, jeden z předních světových znalců marxistické filozofie, autor dosud diskutované monografie o odcizení, řešil otázku výstavby marxistické ontologie u Kosíka, a to v souvislosti s původními Marxovými návrhy, jak marxistickou ontologii explicite formulovat (a jak odhalit její implicitní předpoklady). Ollman ukázal, že ryze marxistická metoda, usilující o vzájemnou provázanost postupů zkoumání (Forschung) a výkladu (Darstellung), jež provádějí dějinně podmíněné subjekty, vyžaduje hlubší ontologické založení. Tuto myšlenku prvenství ontologie před epistemologií lze podle něj připsat Marxovi i Kosíkovi. Pro oba je otázka poznatelnosti reality sekundární vzhledem k otázce, co je realita. Tvrzení, že u obou myslitelů prvenství ontologie zahrnuje předpoklad, že součástí reality je prvek, který je s to realitu vytvářet, rozvinul Tom Rockmore. Ten vyšel z tradičního, Kantem formulovaného problému věci o sobě, jež se vymyká lidskému poznání. Rockmore následně doložil, že György Lukács přišel s řešením problému věci o sobě, které spatřuje právě v důrazu na lidskou praxi, tj. na proces zpředmětnění, v němž člověk vytváří realitu. Uvedl, že Lukácsovo řešení mělo ozvuk u Kosíka. Čínští badatelé Yuan Junya, Zhang Xinruo a Huang Xiaohan se soustředili na centrální kategorie marxistické metody, rozpracované Kosíkem: dialektiku sociálního procesu a kategorii konkrétní totality. Mehmet Tabak a zejména Feng-Yu Zang se zaměřili na zkoumání rozdílů v chápání dialektiky u Marxe a Engelse, respektive na srovnání koncepcí dialektiky obou těchto myslitelů a Kosíkovy myšlenky „konkrétní totality“. Tato myšlenka, jež ve zhuštěné podobě shrnuje základní ontologickou a metodologickou tezi marxismu, se stala předmětem zájmu celé řady dalších badatelů. Huang Jifeng, Li Baowen, Denko Skalovski a Vít Bartoš se zabývali otázkou, jaká je explanační hodnota pojmu konkrétní totality a v jakém ohledu ji lze stavět do protikladu k pojmu struktury, který patří k centrálním pojmům marxistického i genetického strukturalismu (L. Althusser, J. Piaget); v neposlední řadě řešili otázku rozdílu abstraktní („špatné“) a konkrétní totality, jež hraje důležitou roli v rámci diagnózy a následné kritiky fetišismu a zvěcnění, což jsou fenomény příznačné pro moderní společnosti.

Vedle kategorie „konkrétní totality“ byla pozornost věnována také další významné kategorii marxistické ontologie, totiž pojmu „praxe“. Ivan Landa zkoumal Kosíkovo pojetí praxe v konfrontaci s dialektikou pána a raba, které nastínil Hegel ve Fenomenologii ducha, a pokusil se rozvinout existenciální moment pojmu praxe v souvislosti s jeho „pracovním“ momentem. Anita Lunić srovnávala Kosíkovo pojetí praxe s pojetím Antonia Gramciho a rovněž naznačila souvislost Kosíkova přístupu s jugoslávskou školou Praxis. Řada zejména zahraničních přednášejících pak zmapovala intelektuální vliv Kosíkovy práce v jejich domovském prostředí (Laura Boella a Francesco Tava v Itálii, Diana Fuentes, Peter Hudis a Newton Duarte v USA, Mexiku a Brazílii).

Několik příspěvků zejména domácí provenience základní kosíkovská témata úžeji konfrontovalo s etablovanými mysliteli 20. století. Petr Kužel poukázal na spřízněnost mezi Althusserovým pojmem „ideologie“ a Kosíkovým pojmem „pseudokonkrétního“. Michael Hauser pro změnu vidí jistou paralelu mezi Kosíkovým konceptem praxe (práce) a Žižekovými a Badiouovými koncepty jednání a tzv. „generické procedury“. Jan Černý postihl vnitřní vývoj Kosíkova intelektuálního střetávání s Martinem Heideggerem, přičemž dospěl k závěru, že Kosík – obzvláště ten pozdní – se stále více identifikoval s heideggerovskou kritikou civilizace, technologie apod.

Kromě systematicky laděných příspěvků na konferenci zazněly také příspěvky, které se pokoušely Kosíkovo dílo kontextualizovat, případně je vykládat jako specifický výraz ducha 60. let 20. století. Johan Pál Arnason připomněl obecnou působnost Dialektiky konkrétního na československé intelektuální scéně stejně jako širší myšlenkový kontext práce i její limity. Tereza Kunešová a Jan Mervart představili Karla Kosíka a jeho práci v konkrétním politickém, kulturním či historickém kontextu a také v souvislosti s událostmi Pražského jara. Tomáš Hermann na příkladu jiné, méně známé Kosíkovy knihy s názvem Česká radikální demokracie poukázal na to, že Kosík postupně opustil a překonal schematický přístup v historiografii, který byl příznačný pro marxistickou metodologii v dobách stalinismu. Toto vypořádání se s dogmatickou historiografií obsahovalo náznaky myšlenek, jež měly být detailněji rozpracovány právě v pozdější Dialektice konkrétního.

Připomeňme jednu na první pohled možná nedůležitou věc, která však vypovídá velmi mnoho o rozdílu mezi sebehodnocením malého národa uprostřed Evropy a jeho hodnotou, jak může být příležitostně vnímána zvnějšku (což je opět povýtce kosíkovské téma). Jeden z řečníků – Michael Löwy – začíná příspěvek větou, že „Kosík nebyl jen jedním z nejdůležitějších filozofů druhé poloviny 20. století...“. To by nás mělo přimět k poctivějšímu zamyšlení nad vlastní kulturní a civilizační identitou a obecně nad hodnotou jazykově marginalizovaného národa. Jestli něco ukázala kosíkovská konference bezpečně, pak to, že diskuse o smyslu českých dějin i právě díky Kosíkově Dialektice konkrétního nemusí končit tradičním defétismem.

Vít Bartoš

Obsah Listů 4/2014
Archiv Listů
Autoři Listů

Vít Bartoš

Karel Kosík a Dialektika konkrétního

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu