Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2014 > Číslo 4 > Tomáš Tichák: Odbočkami k mrakodrapu

Tomáš Tichák

Odbočkami k mrakodrapu

„Původně jsem chtěl zpívat o fialovým hrníčku,“ začínala písnička Petra Lutky. A já jsem chtěl původně psát o tom, jak se syn vypravil pro zmrzlinu a místo ní si za veškeré svěřené peníze koupil digitální kuchyňskou váhu. Jak píše Emanuel Frynta: „Znám muže, jenž nevěděl přesně, / zda koupí si višně či třešně. / I uviděl krám / a zaběhl tam / a koupil si patentní zouvák.“ Rozhodli jsme se tu hned věc vrátit nebo vyměnit za něco užitečného – blahoslavený svobodný trh! –, leč marné hledání. Až se našla pevně zaklesnuta v ostrém mléčném chrupu labradorského štěněte.

Pak to ve mně ale začalo kypět a začal jsem psát o Okamurovi a jemu podobných. A v té souvislosti jsem si vzpomněl na výrok filmové publicistky Mirky Spáčilové o sporné hollywoodské hvězdě Melu Gibsonovi na letošním karlovarském filmovém festivalu: „Zopakujme si tedy, co strašlivého Gibson provedl. V nadávkách se trefoval do ,židů a negrů'. Na to samozřejmě nemůže být nikdo pyšný, ale kdo si ve vzteku či po pár sklenkách nikdy neulevil způsobem, jenž by se třeba romským aktivistům nelíbil?“ (iDnes, 26. 6.)

Ale zaťal jsem zuby – obrazně – a přešel k úvaze o politické kultuře a občanském dialogu, které nesly Listy v názvu předtím, než je pro zobecnění zbavily přívlastků. A sáhl jsem po komentáři Ondřeje Neffa v Lidových novinách (26. 7.). Podtitulek zní Vzpouru v sociálně demokratickém opičinci je třeba zanalyzovat a píše se: „To, co se stalo ve středu a pátek v klubu strany sociální demokracie, připomíná tak trochu poměry v opičí tlupě. Vzpurní samci se vzepřeli vůli svého vedoucího alfa samce a vystrčili na něho své červené zadky (a proč ne oranžové? – pozn. aut.). Bylo nutno jim pocuchat chlupy a zklidnit je...“

Načež jsem se také skoro zklidnil a řekl si, že bych se měl držet místních témat a začetl se na iDnes do článku o připravované výškové budově v Olomouci. Má se jmenovat hezky Šantovka Tower. Na vysvětlenou – Josef Šanta (1883), v r. 1944 zatčen za účast v odboji, zemřel 9. května 1945 v Terezíně. Tower – věž.

Část veřejnosti a památkáři mrakodrap odmítají, protože by údajně rušil panorama historického středu města. Na iDnes se však 4. srpna píše: „Objektivní fakta a věcné argumenty už nejsou jedinou municí, která létá v přestřelce kvůli plánu na výstavbu kontroverzního olomouckého mrakodrapu Šantovka Tower. V boji už padají i domněnky a nepodložená tvrzení. Naposledy jimi vypálil šéf olomouckého Národního památkového ústavu. Mířil však špatně...“

Opět na vysvětlenou – ředitel olomouckého NPÚ obvinil radnici, že stavbu podporuje nejen tím, že jí neklade odpor, ale ani ji neprojednává a dokonce spolupodepsala jednu z žádostí o stavební povolení. To prý ale podle zákona musí, ať chce či nechce – hájí se radnice.

O to mi však teď nejde, vlastně ani o žádný mrakodrap, udivuje mne způsob, jakým je tato napohled zpráva zformulována: „Proti věžáku, který má stát v ochranném pásmu městské památkové rezervace, se olomoucký NPÚ ve svém odborném vyjádření jednoznačně postavil už dvakrát. Bližší pohled však ukazuje, že se zde ne vždy objevují jen objektivní vědecké argumenty... Do Šantovky a magistrátu v tomto případě střílel naslepo.“ V závěru článku pouští novinář ke slovu olomouckého primátora, který vysvětluje, proč se městští radní mrakodrapem nezabývají: prý proto, „aby úředníci, kteří nyní plány na třetí věžák pro Olomouc posuzují, rozhodli naprosto objektivně“. Zvláštní pojetí výkonu moci, svěřené voliči, ale o tom, jak už řečeno, nepíšu. Píšu o tom, že autor článku objektivitu ani nepředstírá. Přikládá cihlu k mrakodrapu, který povážlivě roste a postupně zastiňuje naivní představu žurnalistiky jako služby, pomáhající dohlédnout čtenářům k pravdě.

Abych nezapomněl, Lutkův Zmařený song o fialovém hrníčku pokračuje: „když jsem se chystal začít, spatřil jsem, ó běda, / po louce k sobě kvačit brtníka medvěda.“

Tomáš Tichák

Obsah Listů 4/2014
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříšeného Ducha

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

Ondřej Vaculík

Alena Wagnerová

Jan Novotný

Tomáš horvath

Tomáš Tichák

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.