Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
– Štefan Kuzma (1952) je autorom troch románov, no zdá sa, že ťažisko jeho tvorby predstavuje poézia. Jeho najnovšia zbierka formálne a obsahovo nadväzuje na predchádzajúcu knižku Blázniví anjeli. Tá, ilustrovaná fotografiami Ivana Čanigu a rozdelená do piatich kapitol (Obrus v duši, Vylúčenie ciest, Algoritmus vnímania, Presakovanie, Príťažlivosť noci), opäť potvrdzuje viac menej známe fakty: z hľadiska čitateľskej recepcie ide o menej prístupnú, občas až nepoddajnú lyriku, a to najmä pre vysokú mieru abstraktných spojení, rozvíjajúcich napríklad biblické motívy a témy. To, čo ju zároveň robí atraktívnou, je podmanivá obraznosť, prirodzená muzikalita a tvarová vyváženosť, pri ktorej sa autor už tradične spolieha na kaskádovito budovanú metaforu a dynamiku opakovaných adjektív i činných a trpných príčastí. Kuzmovo intenzívne písanie o živote a jeho intenzívne žitý život v písaní sú univerzálnymi posolstvami, v ktorých sústavne znejú existenciálne tóny v trojuholníku pojmov Pamäť, Čas a Priestor. Podľa básnika treba všetky tri jednostaj obnovovať zoči-voči zabúdaniu, ľahostajnosti a ľudskej deštrukcii. V záujme zmysluplnejšieho Života a navzdory čoraz častejšie sa pripomínajúcej Smrti. Úloha poézie či literatúry, vôbec – umeleckého aktu, je tu viac než zrejmá a mnoho ráz sprostredkúva skúsenosť, že naše poznanie sa rodí z bolesti, pochybností a zo smútkov. „Nezamlčať nič, čo sa vo mne stráca,“ píše Kuzma v jednom zo zdanlivých protirečení. „Zdanlivých“ aj preto, že práve on nielen posúva, ale predovšetkým trochu zjemňuje ľudské, nezmieriteľne hranaté bytie.
Štefan Kuzma: Posúvanie hrany,
Trio Publishing, Bratislava 2013, 94 s.
-mh-
– Sborník k osmdesátým narozeninám Karla Skalického obsahuje mnoho autorů (různých vyznání a přesvědčení), oborů a témat – teologických, filozofických, politických a hospodářských, literárních, historických, a to v črtách, studiích i osobních vyznáních. Jsou tu texty obecné či světové i příspěvky, které se věnují jubilantovu rodnému kraji; také ty však na jednotlivém případu ukazují něco obecnějšího. Snad chybí ne-li jubilantův životopis, tedy alespoň podrobnější kalendárium jeho života a díla. Jsou to však všechno pěkné narozeninové dary jednomu z největších a nejinspirativnějších současných českých myslitelů a duchovních. (Doufejme skromně, že třeba pracuje na svých memoárech.)
Církev a společnost. Karlovi Skalickému
k 80. narozeninám, uspořádali Pavel Štěch a Roman Míčka, JČU, Teologická fakulta, České Budějovice 2014, 300 výtisků.
-vb-
– Nyní sám sebe označuje za politického outsidera, zůstává však autoritou – pro kolegy historiky a zájemce o historii, pro část mládeže hledající své občanské místo v Polsku a ve světě; a ovšem trvá jeho mimořádné místo v poválečných dějinách středoevropských snah o svobodu. To, co znamenalo – i jako emblém, jako jedno jméno za všechny – u nás jméno Václava Havla, znamenala v Polsku jména Karola Modzelewského, Jacka Kuroně a Adama Michnika. Karol Modzelewski se narodil roku 1937 v Moskvě a vyrůstal v prostředí zasaženém stalinskými represemi; jeho nevlastní otec, který ho vychoval, byl na přelomu 40. a 50. let ministrem zahraničí „lidového“ Polska. V roce 1964 se stal Karol Modzelewski s J. Kuroněm autorem Otevřeného dopisu straně, zakládajícího dokumentu „revizionistického“ hnutí. Je také autorem názvu velkého odborového hnutí Solidarnośc a vlivným spolutvůrcem její organizační formy (r. 1980). Polský vlastenec vzpomíná: „Před odjezdem do dětského domova [1941] jsem nejen nevěděl o existenci jiných jazyků než ruštiny, ale ani o existenci nějakých jiných národů. A tak jsem si ovšem neuvědomoval ani to, že existuje ruský národ.“ Podobně – jako vynikající faktograf i analytik, navíc se smyslem pro humor, o sobě píše: „Podobně jako Jacek Kuroň jsem byl vychován v přesvědčení, že vězení nobilituje. Zdi a mříže byly důležité dekorace a pouta důležité rekvizity v divadélku mé mladické obraznosti.“ Dost důvodů číst tyto vynikající paměti. Navíc – nekončí spokojeností vítěze a obranou dosaženého, ale zpytováním vlastního života i otázkami po spravedlnosti v posledním čtvrtstoletí.
Karol Modzelewski: Zajedzimy kobyłę historii.
Wyznania poobijanego jedca,
Iskry, Varšava 2013, 440 s. (a obr. příloha).
-vb-
– Autor knihy, která vznikla z disertační práce, hned v předmluvě přiznává, že původní představu o zpracování syntézy dějin KSČ musel opustit, když poznal obtížnost takového úkolu. Místo toho se zaměřil na dějiny „zdola“, na budování stranické disciplíny v Jihomoravském kraji, zvláště na Znojemsku, v prvním poúnorovém období. Výsledek je objevný a užitečný. Stojí za to zopakovat stupnici tvrdosti trestů, jež k utužení kázně v KSČ sloužily: a) napomenutí, b) stranická důtka, c) stranická důtka s výstrahou, d) odvolání z veřejné funkce, e) zbavení stranické funkce, f) ztráta členství, g) vyloučení ze strany. V knize se dovíme o regionálním pozadí jevů obecnějších, procesu s Rudolfem Slánským a dalšími čelnými představiteli strany, mezi nimiž byl i vedoucí tajemník KV KSČ v Brně Otto Šling. (V jejich případě se bohužel ukázalo, že stupnice trestů sedmým stupněm nekončí.) Ústřední linii však představují v archivech nalezené příběhy dnes již neznámých členů strany a místních funcionářů. Vypovídají o lidských slabostech, které často nelze spoutat žádnou disciplínou a vůči nimž nebyli imunní ani ti, kteří měli disciplínu udržovat. Plyne z toho nejen to, že komunistická strana ani v nejtemnějších časech své vlády nebyla monolitem, ač se jím být snažila, ale že se dokonce, jak autor připouští, již v letech 1951 a 1952 začaly rýsovat počátky její eroze.
Václav Kaška: Neukáznění a neangažovaní.
Disciplinace členů Komunistické strany
Československa v letech 1948–1952,
Ústav pro studium totalitních režimů a Conditio Humana, o. s., Praha – Brno 2014. 292 s.
-tt-
– Něco, co u nás nemá obdoby: jednak začal psát v novinách a hovořit v televizi o vaření a kuchyni v 90. letech v čase, kdy se u nás ještě zdaleka na všech programech nejedlo, nevařilo, nehýkalo a nenadávalo k tomu, kdy ještě česká média vůbec netrklo, jaký to může být obchod. Dělal to ve svém, nikoliv koupeném „formátu“. K tomu je intelektuál. O kuchyni píše na pozadí historie a vlastní četby o ní i četby beletrie. Má rád krajinu formovanou dějinami a památky; sám jí poněkud je svou středoevropsko-posthabsburskou nostalgií, která myslím u nás poněkud přešla. Tedy přesněji: asi přešla zbytečná nostalgie po monarchii, a zvláštní zájem o Střední Evropu se ani nenarodil. I proto je dobře, že tato ukázka polské inteligentní populární kultury byla přeložena.
Robert Makłowicz: Café Museum, přeložil Pavel Weigel, Nakladatelství Dokořán, Praha 2014, 176 s.
-vb-
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
