Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné

• Hlavní stránka
• Aktuální číslo
• Archiv
• Autoři
• Fotografie
• Pelikán
• Česko-slovenské Mosty
• Předplatné
• Prodejci
• Ohlasy
• Odkazy
• O Listech / O Listach / Über Listy
• Tiráž a kontakty

Jste zde: Listy > Archiv > 2014 > Číslo 4 > Václav Burian: Dvě bilance a jedna inventura

Václav Burian

Dvě bilance a jedna inventura

Je to furiantské gesto, rozhodl-li se A. J. Liehm (1924) zveřejnit téměř vše, co napsal pro exilové Listy od rané československé „normalizace“ roku 1971 až po nadějná léta „perestrojky“, po léta 1988 a 1989, kdy se v ČSSR po dlouhé době zas konaly demonstrace, kdy se Alexander Dubček vracel do veřejného života. A kdy ožila otázka po dědictví Pražského jara i budoucí roli jeho činitelů, tedy roli Dubčekově, ale i Liehmově.

Antonín Jaroslav Liehm – čtenářům po desetiletí stačí značka AJL – byl novinářskou hvězdou první velikosti. Po válce mladý prominent, jemuž mimořádný intelekt i tvrdohlavá povaha znemožnily udělat hladkou kariéru, v šedesátých letech nejvlivnější kritický průvodce československé filmové „nové vlny“; a lepší období zdejší kinematografie dosud neměla. Populární byl i jinde a jinak. Brožura K událostem v Československu, zvaná tehdy obvykle „Bílá kniha“, kterou šířili okupační vojáci v ČSSR, cituje Liehma několikrát – jako toho, kdo spolupřipravoval převzetí moci v ČSSR kontrarevolucí. V kanonickém výkladu Pražského jara Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ (1970) byl – jak jinak, k tomu nebyl potřebný „původ“, stačil vzdorovitý intelekt, německy znějící jméno vítáno – zařazen mezi „síly, které se angažovaly z pozic sionismu, jednoho z nástrojů mezinárodního imperialismu a antikomunismu“ – vedle Františka Kriegla, Jiřího Pelikána, Eduarda Goldstückera aj.

Bez AJL by v dnešní české kultuře a politice hodně chybělo. Když se krátce před devadesátými narozeninami vrátil z Paříže do rodné Prahy, zaznamenaly to české sdělovací prostředky vlídně a se zájmem, „posametová“ nálada, již stále zosobňuje nejlépe Václav Klaus, však trvá. Stále se sluší říkat „osmašedesátník, ale jinak zajímavý (slušný, chytrý, zkušený) člověk“... „Osmašedesátník“ není v českém veřejném jazyce po roce 1989 pochvala.

AJL Pražské jaro hájí, není však vůbec nostalgik. V exilu psal nejednou takto: „v osmašedesátém roce bylo po světě, a jmenovitě po Evropě, spousta lidí, co věřili na demokratizaci a polidštění toho, co v Moskvě nazývali socialismus, a Pražské jaro se zdálo ukazovat jakousi zajímavou možnost. (...) Dnes, po dvaceti letech, je situace zásadně jiná v tom, že na něco takového už nikdo nevěří. Včetně Čechů a Slováků, kteří samozřejmě jsou a budou pro každé polepšení onoho nesmyslu, ve kterém žijí, ale se socialismem s lidskou či jakoukoli tváří ať jim každý vleze na záda.“ (1988, s. 411)

Měl i jiná tušení. Když psal v roce 1984 o prominentní vrstvě husákovského konzumního reálného socialismu, postřehl něco, co podstatně poznamenává český svět dodnes: „Především, jak se na buržoazii sluší, je protisocialistická a tvrdě antikomunistická. Pochopila podstatu našeho systému a rychle se jí přizpůsobila.“ Do komunistické strany a jiných oficiálních organizací, „protože členství v nich je podmínkou společenského vzestupu“, „vstupují (...) bez zábran, často se o členství přímo derou, aniž to cokoli mění na jejich antisocialismu či antikomunismu“. (ss. 335–336) Ano, právě tento typ „antisocialismu či antikomunismu“ se podílel na paušalizujícím odsudku „osmašedesátníků“ po roce 1989 zásadně; proti „pragmatickým“ někdejším členům KSČ se obvykle nic nenamítá.

Co ocenit z esejů, komentářů, recenzí a rozhovorů z osmnácti let? Nutně namátkou: Je nápadnější až po letech (v oněch dobách čtenáře zajímala asi nejvíc kritika domácích poměrů), že tehdejší Listy – s podtitulem Časopis československé socialistické opozice – i jejich komentátor AJL byly svobodnější (či prostě uvolněnější), když psaly o Spojených státech, než byly jiné důležité exilové časopisy a – pochopitelně – než Svobodná Evropa. Český angažovaný intelektuál nemohl nebýt nejpozději od roku 1956 zaujat Polskem; a tak je zde nejeden komentář, který se věnuje Janu Pavlu II., Solidaritě, výjimečnému stavu, rozhovor s Tadeuszem Konwickým a zvláště zajímavý s Janem Kottem.

AJL je člověk vrcholně politický, od uměleckého díla však potvrzování vlastního mínění nečeká. Estetickou a intelektuální úroveň skvěle postihl v dílech třeba svého vrstevníka Josefa Škvoreckého; jeho obraz Pražského jara je přitom značně jízlivý a Liehmovi-občanu nemusel být příjemný. Krásnou poklonou přes generace a osudy je rozloučení s Ferdinandem Peroutkou (1978, s. 650), který musel uprchnout z vlasti tehdy, když profesní dráha AJL začínala!

Málokdo je před očima budoucích tak bezbranný jako ten, kdo se tiskem vyjadřuje k veřejným záležitostem. Projevy loajality vůči diktatuře i prosté omyly a hlouposti jiných budou zapomenuty. Ovšem čtenářova povýšenost je laciná a snadná: on už obvykle ví, „jak to dopadlo“.

AJL věděl, „jak to dopadne“, často už tehdy. Je to furiantské, že se rozhodl zveřejnit knižně téměř vše, co pro jeden ze dvou tří nejvýznamnějších československých exilových časopisů druhého dvacetiletí komunistické vlády napsal. Ale mohl si to dovolit.

Václava Havla viděl takto: „Havel vyjadřuje pocity své generace (...) velice přesně, napříč politickou či jinou příslušností. Ba dokonce i té generace za ním. Kdo to nepochopí, prohrál v této zemi všechno a jednou provždycky.“

Postřeh AJL je z roku 1968. Slibnému dramatikovi bylo dvaatřicet.

*

Vzpomínky Milana Uhdeho začínají jako drama, jemuž tehdejší účastník nemohl rozumět: do dětství hocha ze „smíšeného manželství“ zasáhla německá okupace a začínají se odehrávat nepochopitelné věci: „Naši vzdorovali vynalézavě. Podařilo se jim například dosáhnout toho, že jsem si nevšiml, jak z mého života zmizeli dědeček s babičkou z maminčiny strany.“ (s. 16) Strašné věty; ani konfesní, ani „rasové“ otázky dosud nehrály v chlapcově světě roli. Tak to dlouho v právnické, středostavovské rodině v tehdy již převážně českém Brně s dosud značnou rolí němčiny a německé kultury chodilo.

Malý hoch bral vážně slova, někdy i slova nacistické propagandy. Bral zpočátku vážně i poválečná slova o budování nového řádu. Přece však zapadá do zjednodušeného, ale obecně přijímaného obrazu: náruživé komunistické víře podléhali v českém prostředí spíše intelektuálové narození ve dvacátých letech – jako Uhdeho univerzitní učitel marxismu Jaroslav Šabata, po roce 1968 mnohaletý politický vězeň, kterého spisovatel nikoliv poprvé v pamětech s úctou portrétuje; Milan Uhde je „šestatřicátník“. Ne že by alespoň někteří nebývali socialisty, ba že by vždy odmítali možnou lidskou tvář socialistického zřízení, od Komunistické strany Československa si však zachovávali přinejmenším odstup; na rozdíl od Šabaty či Liehma byl pro ně rozchod s „reálným socialismem“ dramatem spíše existenčním (byť těžkým) než bytostným, existenciálním. To pro Uhdeho nastalo po roce 1968. Jak upřímně líčí, neměl chuť se po srpnové okupaci veřejně kát a konformovat, přece však zpočátku doufal, že zůstane alespoň autorem trpěným. Přelom nastal, když se odhodlal publikovat na Západě a poté když podepsal Chartu 77. Stal se pak jednou z jejích nejvýraznějších postav mimo prostředí pražské, přirozeně nejsilnější.

I v tom je velká hodnota jeho vzpomínek, zde možná větší pro českého čtenáře než zahraničního. Je osudem českých zemí, že mají jediné velkoměsto s jeho atributy; před válkou se – nikoliv pejorativně – mluvilo o nepražských novinách či divadlech jako o „venkovských“ (dnes je korektní termín „regionální“). Jen Brno je někde mezi těmito kategoriemi a neplatí to jen pro oficiální instituce; pouze v souvislosti s Brnem lze ještě hovořit o „prostředí Charty 77“, jinde už víceméně jen o odvážných jednotlivcích. Obraz poválečného Brna, po roce 1948 s jediným systemizovaným „krajským“ nakladatelstvím a jediným – v 60. letech stále lepším – literárním časopisem „Host do domu“, je sám o sobě v memoárové literatuře vzácný. Ovšem ani obraz Brna „normalizačního“ není v Uhdeho vzpomínkách jen černý či šedý (této barvy se přece užívá k charakterizaci husákovského dvacetiletí). Díky solidaritě několika lidí se Uhde tehdy – byť nikoliv pod svým jménem – stal jedním z nejúspěšnějších českých dramatiků.

Jako „šestatřicátník“ je Milan Uhde v lecčem typický, jako občan po roce 1989 je však – ač byl i ministrem, i předsedou dolní komory parlamentu, téměř unikát. Jako jeden z mála starších představitelů dosavadní demokratické opozice (disentu) se stal stoupencem pravice a co možná svobodného trhu – i s dlouholetými přáteli se dostal do konfliktu, když byl pro privatizaci velkých filmových ateliérů na pražském Barrandově. Hovoří jako stoupenec demokratického systému s (konzervativním) důrazem na roli politických stran; Václav Havel projevoval ke stranictví nedůvěru. Tím se Uhde vzdálil mnoha přátelům z Charty 77, jako podezřelý humanitní intelektuál však nikdy plnou důvěru konstituující se pravice v čele s Václavem Klausem nezískal a získat nemohl.

*

Jen zdánlivě paradoxně měl s minulým zřízením duchovně nejméně společného nejlevicovější z hrdinů Petr Uhl, novinář, znalec práva-samouk z dob obhajoby politických vězňů (školním vzděláním inženýr), sám dlouholetý politický vězeň (devět let). Vliv Moskvy už nebyl významný, je ročník 1941, to spíše nezávislé, nemoskevské levice Francie, Německa a Polska šedesátých let: „Taky jsem si přivezl do Prahy z Paříže ve francouzštině a v polštině otevřený dopis Jacka Kuroně a Karla Modzelewského Polské sjednocené dělnické straně.“ (s. 74)

Připomíná to i tato kniha: zájem polského nekonformního prostředí o české věci je přinejmenším od sedmdesátých let mnohem větší, než je to naopak, a přece je polský vliv těžko odmyslitelný – dejme tomu od prvního českého ne zcela konformního literárního časopisu po roce 1948 Květen (1955–1959) až třeba po vliv Oranžové alternativy na – mnohem méně vtipné – české uskupení Společnost za veselejší současnost.

Petr Uhl patřil v roce 1968 k prostředí mladých, které inspirovala západoevropská levice polské studentské a rodící se disidentské hnutí. Pak bylo třeba hájit aspoň něco z odkazu Pražského jara, Uhl však „disidentem“ v užším slova smyslu nebyl – k tomu, co s přáteli kritizovali nikoliv jako režim komunistický, ale jako byrokratickou diktaturu, srdcem nelnul, nemohl „odpadnout“. I proto pohlížel skepticky na návrat Alexandra Dubčeka do politiky na přelomu 80. a 90. let. I proto se s Dubčekem sblížil, když oba odporovali lustračnímu zákonu: „On byl člověk dobrého srdce a trochu jiné politické kultury, než mám já, ale ne mně nepřátelské. Měl jsem k němu celou řadu výhrad, ale poznal jsem, že ty věci, co se dají v jeho životě označit za selhání, nebyly způsobeny jeho strachem. Příčinou toho, že podepsal jak Moskevský protokol, tak v srpnu 1969 ta mimořádná opatření předsednictva Federálního shromáždění, nebyla zbabělost, ale úvaha, že je to bohužel nutné.“ (s. 106) To Uhlův přístup k politice i k lidem charakterizuje: s oním „byrokratickým“ pojetím politiky nesouhlasí, ale osobní slušnost neupírá; i otevřené spojenectví tam, kde panuje shoda, je možné. Tak to bylo v Chartě 77 a Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných i s Václavem Bendou, konzervativním katolíkem, obhájcem, ba snad ctitelem A. Pinocheta: byl dobrým spojencem v dobré věci, rozumným a statečným člověkem.

O lidech, jejichž vinu považuje za prokázanou a neodčiněnou, Uhl dokáže mluvit tvrdě a otevřeně, ne však na základě položky v seznamu nebo na základě kolektivní viny; odmítá kolektivní vinu sudetských Němců, tvrdě kritizuje poválečnou roli Edvarda Beneše, odmítá kolektivní vinu členů Komunistické strany Československa.

Uhl působívá kantorsky; hledáme-li humor, nadhled, ale taky srdečnou osobní blízkost, je třeba číst pozorně, ale vyplatí se to: S čerstvým tchánem a čerstvým dědečkem svého syna Jaroslavem Šabatou poprvé mluvil koncem roku 1976, kdy Šabatu propustili po pěti letech z vězení: „Oba jsme cítili, že rozhodně musíme probrat průběh a důsledky VII. kongresu Komunistické internacionály a další záležitosti, například zda bylo správné zakládat lidové fronty. (...) Tchán byl u nás asi hodinu a pak jel do Brna. Já ho doprovodil na metro k Muzeu, ale cestou jsme se stále nějak nemohli od té zásadní debaty o Komunistické internacionále odtrhnout.“ Zde je čtenář dojat a zároveň se směje...

Za necelý měsíc byla vydána Charta 77 a oba patřili mezi její největší postavy.

*

Pokušení radit, jak měl autor prožít život lépe a co si měl myslet, je tak velké, jak je nesmyslné. Ale jak podal o svém životě svědectví? Taková otázka smysl má. Uhdeho i Uhlova bilance patří k nejlepším a nejdůkladnějším českým memoárům posledních let. AJL vydal paměti Minulost v přítomnosti (Host, Brno) již před dvanácti lety, dávno před inventurou nynější. Je dobře, že mu byl poté dán čas na další práci. Bylo by dobře, aby ani bilance Milana Uhdeho a Petra Uhla ještě dlouho nebyly definitivní.

*

Jednoho dubnového podvečera vystupoval letos Milan Uhde v aule olomoucké Filozofické fakulty. Byl okouzlující, a jak je jeho zvykem, sarkastický – vůči sobě. Čeho dosáhl jako ministr kultury české vlády (ještě před rozdělením Československa)? Úspěch měl patrně jen jediný: pomohl přežít výbornému vojenskému orchestru, jemuž po pádu minulého režimu hrozil zánik. Díky jeho pomoci měl orchestr čas přizpůsobit se novým podmínkám svobody umění a trhu. I o tom, o čem vyprávěl už mnohokrát, dokázal mluvit jinými slovy. Výkon to byl skvělý, nejen na těch osmasedmdesát let! Ve velké aule nás bylo tolik, že by nám stačily čtyři kavárenské stolky.

Večer jsem se stavil na pivo ve studentské hospodě. Píseň z Balady pro banditu s Uhdeho textem jsem vyslechl několikrát, mladí protahovali a pořád opakovali refrén. Ta pseudofolklorní píseň patří k základnímu repertoáru do hospody i k táborovému ohni už v třetí generaci: Zabili, zabili / chlapa z Koločavy. / Řekněte, hrobaři, / kde je pochovaný... Zná to skoro každý Čech a možná skoro stejně hodně Slováků. Internetový vyhledávač mi pak nabídl text Zabili, zabili... mnohokrát, až u sedmé položky v pořadí však byl uveden autor. Píseň zlidověla: téměř všichni ji znají a autora zná málokdo.

Studenty zpívající Zabili, zabili... ani nenapadlo, že by kousek od hospody mohli získat autogram spoluautora milované písně. Že by vysoký starý muž, politik, předseda Rady České televize, šarmantní, živý, teatrální, kantorský i veselý, mohl kdysi v jiném věku napsat píseň o zabitém loupežníkovi?

Není víceméně takový osud všech tří českých autorů (přesněji: dvou autorů a jednoho dotazovaného) významných bilančních knih, které nedávno vyšly? Slavného neslavného dramatika? Devadesátiletého novináře, jehož ctil národ a nenáviděl Brežněvův Kreml? Jedné z hlavních osobností Charty 77, nad níž dnes recenzenti, intelektuálně nenároční, jako je nenáročné prostředí, v němž působí, žasnou: jak může někdo, kdo „za komunistů“ strávil devět let v kriminále, rázně odmítat – antikomunismus? Ostatně užitečné zmatení mohou způsobit všechny tři ty knihy – v hlavách až příliš mnoha těch, kteří se domnívají, že mají jasno.

Jako hosté by dnes sledovanost žádné z televizních talk show nezvedli. Ale bez nich bychom byli jiní, podstatně chudší; Střední Evropa taky.

A. J. Liehm: Názory tak řečeného Dalimila, Dokořán, Praha 2014, 680 s.; Milan Uhde: Co na sebe vím, Torst/Host, Praha/Brno 2013, 648 s.; Petr Uhl (a Zdenko Pavelka): Dělal jsem, co jsem považoval za správné, Torst, Praha 2013, 600 s.