Ondřej Hložek

Vítkův kámen

Básníci a jejich místa (34)

Odkud a z jakého času vychází to, nad čím se zastavuji v textech? Asi z prostředí, které mě jako téměř panelákové dítě fascinovalo a utvářelo.

Píšu záměrně „téměř panelákové dítě“, protože tři dny v týdnu jsem trávil s rodiči a sestrou v útočišti v lesích pod zříceninou Vítkova kamene, tedy hradu Vikštejna. Ten se nachází na Vítkovsku, oblasti jihovýchodní části Nízkého Jeseníku, která vznikala v období prvohor. Lesy, déšť, klid, ticho, nikde žádní lidé, až na občasné turisty. A chata bez elektřiny a stabilního přísunu pitné vody. Místo, kde se svítilo plynovou lampou a chodilo spát s ústupem slunce za lesy meandru řeky Moravice. Místo, kde bujela dětská fantazie, kde se proháněli loupežní rytíři, kde každá lesní cesta byla po dešti vhodným místem, kde stavět přehrady a říční města, která jsme s bratrancem Martinem nechávali pod pohrůžkou výkupného v nejistotě vytopení „přehradou“ nad dotyčným městem a kde jsme ze semen jírovce, písku a krabiček od sirek stavěli pohřební komory králů a vyhazovali je do vzduchu petardami.

A do toho všeho se mísil neklid rodičů, hlavně mámy, která v pátek zabalila celý cirkus do dvou brašen, sebrala dvě své děti a autobusem vyrazila do Radkova-Dubové, odtud pak pěšky několik kilometrů lesem až do místa azylu. A neklidu tady vzdoroval i táta, když si u řeky léčil nervy z práce chytáním ryb a později tady klidnil zjizvenou duši po mrtvici.

Bylo to jakési nevědomé hermetické uzavírání se před světem, ve kterém se na sídlištích žilo. Devadesátá léta ještě zpočátku přinášela i aktivity v podobě opékání makrel celého prefabrikovaného bloku nebo volejbalový turnaj, který trval až do nočních hodin. Ale já jako dítě jsem rodiče sledoval zpoza okna, jak se baví, žužlal jsem při tom šňůrku z erární rolety a ze strachu křičel z okna.

A raději se vracel tam, kde bylo dobře nejen jako dítěti, ale i v pozdější době. A jak by ne, když tu byl člověk doslova obklopen divočinou a zvuk civilizace se ohlašoval pouze v občasném záchvěvu motorových pil dřevařů. Záchvěvy se však v posledních letech staly prudšími. Až jsem jednoho dne vstal z molitanové matrace a šel se podívat, jak vlastně vypadá ten les, do kterého se zakusovaly pily. Po prohlédnutí krajiny se dech mé vlastní úzkosti rozeběhl na plné obrátky. Místo dětských her zmizelo nejen s věkem, ale i fyzicky. A všechny syrové konce krajiny i života zůstaly najednou nastřiženy a nesešity. Provždy?

-oh -

Každým ránem

Přečkáváme neustálá
setmění,
ale mlha uvnitř
přečkat nejde.
Zatmívá se obzor
a hvězdy jsou jen
rozlezlými ponravami.
V rozbřesku nečekají
ani spánek, ani tichý pláč.
Jen klidné nádechy
a den nakažený
vrzáním dřevěné podlahy.

Podhradí

tátovi

Káceli jsme zase stromy,
za půlnocí házeli vrbové vrše do řeky.
A kolem bylo takové ticho,
že jsme slyšeli ondatry bubnovat.

Na druhý den,
v siluetách opuštěných vsí,
tahali jsme svou marnost
zpod zpuchřelého stavidla.

V tom slyšení vlhkých stěn
dny dál plynou
v natržených úsměvech mračen.

Polehku

Radkovským sálem létá
pivo rum pivo.
Utahaní si budou dlouho zavdávat,
hostinský nestačí nosit.
Až vyjdou polehku,
jen odlesky z okapů
je budou provázet
a tvrdé ráno jim sváže
rodný jazyk.

***

Matka spí,
vysílená rozplétáním tvých spiknutí.
Ruce pokryté žilnatinou venkovanství.
Nastalo u ní vyvlastnění.
A událost polibku
vyvolává v jejích snech
tiché zavrčení.

***

Sloupané stíny topolů
kradou klid vesnicím.
Vyžďářená pole sténají.
Jen psi se rvou
o každé písknutí,
co se jim rozbíjí o slechy.

***

uplynulý čas
po sobě nechává jizvy.
slova se rozmazávají
s ubývajícím pitím.

lidé si staví archy
a válčí se bez hluku,
pro pokračování světa bez dětství.

jsme v přístavech.
lodě hoří a nechtějí si rozpomenout.

***

tiskneš se k piánu
ke všemu, co tluče
a vzpomínáš

na cesty,
po kterých už nechodíš,
na znepokojení,
která zprůsvitněla,
i na trhání vlasů
a sopel cintající na podlahu
ve snaze křikem dosáhnout proměny.

za tím vším sedí ticho
vyceněných dásní
a syrové konce.

všechny zůstaly
nastřižené a nesešité.

Ondřej Hložek (1986) se narodil v Opavě. Vystudoval českou literaturu na opavské Slezské univerzitě. Na Opavsku pořádá literární setkání s názvem Básnické hlasy, Open Air Happening Vikštejn a jiné. Vydal dvě sbírky básní: Tížiny (2011) a Domů (2013).

Obsah Listů 4/2014
Archiv Listů
Autoři Listů

Ondřej Hložek

Vítkův kámen

Každým ránem

Podhradí

Polehku

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu