Alena Zemančíková

Autentická Praha

Provázela jsem po Praze příbuznou z Ameriky. Chovala se jako typický turista, neustále fotografovala a posílala fotky mobilem přes facebook přátelům. Procházely jsme spolu Starým Městem, zastavovala se u jednotlivých obchodů a chtěla nakupovat. České sklo? okamžitě jsem jí to rozmluvila, na Starém Městě nic autentického nedostane, sklo je z Číny a obchod patří Rusům. České granáty? – no to už vůbec ne, ty jsou z Jižní Afriky (pokud to vůbec jsou granáty) a obchod patří Rusům. Kožešinu? – ne, tenhle krám už je ruský rovnou. Porcelán? – žádný porcelán se v Česku už nevyrábí, obchod patří Rusům, porcelán je z Vietnamu. Tak pojďme aspoň na oběd – tady? Přece nebudeme za tvoje peníze sedět u zdi Klementina a jíst sushi mezi samými Rusy? V tu chvíli jsme uviděly, jak po Královské cestě Karlovou ulicí jede velikánský off-road, z okýnek na obou stranách vystrkují ruce dva, jimž nevidíme do tváře skrze černá skla, a prodavači (včetně těch, kteří prodávají loutky a pizzu a suvenýry, jakož i recepční penzionů a hotýlků) jim do těch natažených rukou vkládají obálky. Vidíš, mafie.

Na Pražském hradě byla zrovna nějaká politická sešlost, u Plečnikova Býčího schodiště stál ozbrojenec, a jak jsme za chvíli zjistily, zakázaný byl i průchod Matyášovou bránou. Než jsme opustily Hrad, řekla Američanka Let's have some drink a já jsem jí to musela rozmluvit, přece ji nenechám platit předražené pití někde, odkud nás vykazují. Uviděly jsme konvoj černých limuzín, jak se šinou po prvním nádvoří.

Na Strahově nás zastihl déšť a všechny restaurace byly okamžitě plné. Byla jsem ráda, už bych nevěděla, jak zase říct, že ani tady to jídlo a pití nebude stát za ty peníze, které si za ně vezmou. A tak jsme déšť přečkaly v průjezdu u Památníku písemnictví a vydaly se na Petřín. A tam byla moje neústupnost odměněna – u cesty, po níž drandily děti na tříkolkách a rodiče s kočárky, kde lidé venčili psy a na invalidních vozících po ní jeli usměvaví lidé všeho věku, stál kiosk, takové okénko s malou ohřívací kuchyní vzadu a sezením venku pod slunečníky. Na ceduli nápis: káva, pivo, bramboračka. Posadila jsem návštěvu pod slunečník do společnosti jednoho anglicky hovořícího invalidy a stoupla si do fronty u okénka. Přede mnou stála maminka se dvěma malými dětmi. Obsluhující chlapík žoviálně tlachal: „Jestlipak víš, chlapečku, jak dělá kravička?“ zeptal se malého v kočárku. „Kravička přece dělá búúú,“ nečeká prodavač na odpověď a široce se usměje na maminku, která objedná dvě limonády, klukům po nožičce párku a sobě kapučíno, na které tu mají stroj. „A ty jsi starší, jakpak se jmenuješ? – ty určitě víš, jak dělá třeba dikobraz?“ obrátí se prodavač na kluka s tříkolkou a ten se zasměje vtipu toho milého pána. „Šikovné děti máte, mladá paní,“ rozzáří se prodavač a skořicuje mamince kapučíno. „A jestlipak, děti, když jste tak šikovné, víte, jak dělá cikán? Maminka to určitě neví, žejo, mladá paní?“ Mladá paní odvrátí zrak a snaží se co nejrychleji od pultu odejít, ale s kočárkem, tříkolkou, kapučínem, dvěma polovičními párky, chleby a limonádami to nejde naráz. Prodavač na ni vesele volá: „Mladá paní! Cikán přece nedělá, hahaha!“

Mám Američance, která se s pomocí muže na vozíku fotí na Petříně s Prahou v pozadí a těší se z pohody, o níž bude doma vyprávět, říct, že bramboračka ani pivo nebude a jdeme, protože tady to patří rasistům? To už si bude myslet, že jsem blázen! A tak všechno s kamennou tváří objednám, odnesu ke stolu, zaplatím, vypiju a sním a musím říct, že polévka, pivo i chleba jsou výborné. Nakonec jsme tu pravou, autentickou Prahu našly.

Alena Zemančíková

Obsah Listů 4/2014
Archiv Listů
Autoři Listů

Alena Zemančíková

Autentická Praha

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu