Jan Novotný

Mé Polsko

V létě 2010 jsem se zúčastnil štafetové pouti Od moře k moři a putoval týden z Toruně do Lodže. Do deníku jsem si zaznamenal: „Zobecňující poznámka o polských městech. Na náměstí či v okolí je řada připomínek hrdinů z různých období, pro což polské dějiny skýtají více příležitostí než naše.“

Myslím na to letos ve Varšavě před mohutným pomníkem staršího muže masarykovsky impozantní postavy. Připomíná mi mou první cestu do Polska. Nejprve však musím vzpomenout předcházející cestu necestu. V době výjimečného stavu jsme se s maminkou rozhodli vzdát soukromý hold statečné zemi návštěvou, kterou bylo možno vykonat bez povolení úřadů – z Krnova do Jeseníka jezdil (a dosud jezdí) vláček přes Hlucholazy. Stálí čtenáři Listů si možná vzpomenou na mou dokumentaci cenzurních zásahů v knize Madame Curie (Listy 2/2003). Normalizačním cenzorům vadila i věta „Maňa poprvé dýchá vzduch svobodné země“, vztahující se k příjezdu později proslavené vědkyně na studia do Paříže. Měli jsme pocit, že takový vzduch vdechujeme i ve vlaku – z mnoha informací jsme soudili, že výjimečný stav občany nezlomil.

Že to byl pocit oprávněný, potvrdil jsem si o něco později, když se mi podařilo získat pozvání na seminář na univerzitě ve Vratislavi. Hned za hranicí se kupé zaplnilo Poláky a jeden z nich se mnou začal bez zábran rozprávět o politice. Právě od něho jsem poprvé slyšel o muži, jehož pomník nyní vidím ve Varšavě – Wincenty Witos byl podle mého spolucestujícího jeden z mála opravdu demokratických polských předválečných politiků. Stojí za zmínku, že za vlády Piłsudského pobýval u nás v emigraci a napsal o tom knihu Má potulka Československem.

Na univerzitě jsem neviděl jediné servilní heslo – my jsme měli nad vchodem do fyzikálního pavilonu napsáno „Učme se komunismu – učme se od Lenina“. V obchodech byl snad jen chléb a máslo, ale v domě profesora Oziewicze, který k sobě pozval zahraniční hosty na večeři, bylo všechno. Kolega byl hrdý na to, že ho za vojenského stavu na rok internovali, a když chtěl v internaci pokračovat v práci, musel si při nedostatku literatury sám odvozovat Racahovy koeficienty (co to znamená, pochopí jen fyzik). Po amnestii internovaných odhalil, demontoval a fotograficky zdokumentoval odposlouchávací zařízení, které mu mezitím v bytě zřídili. Vesele to vykládal a ukazoval i sovětským účastníkům.

Ve Vratislavi jsem pak byl na semináři ještě dvakrát a sledoval jsem, jak se země postupně osvobozuje i zcela navenek. Kolega Oziewicz nám doporučoval zajímavé filmy a knihy. Jednou mne a hosta z Moskvy pozval do kavárny, odkud jsme měli v bezpečí z okna sledovat demonstraci na náměstí. Viděli jsme však jen velkou koncentraci policistů. Kolega řekl, že podzemní hnutí si někdy z policie takto vystřelí.

V novém Polsku jsem pak byl několikrát. Co doporučit z nynější návštěvy? V Krakově určitě výstup na Kościuszkovu mohylu. Kościuszko je nejuctívanější z polských hrdinů, asi jako v Itálii Garibaldi. Třicet metrů vysoký pahorek byl navršen v krátkém období existence Svobodného města Krakova v 19. století – jeden z důvodů pro neobvyklou stavbu byl, že ji nepřátelé nezlikvidují tak lehce jako pouhý pomník. A vskutku ani nacisté na to nenašli dost času a prostředků. V Krakově mají také malou, ale půvabnou zoologickou zahradu.

Ve Varšavě se těší velkému zájmu (od rána je před vchodem fronta) Centrum Nauki Kopernik. Návštěvníci si tu mohou ozkoušet nesčetné důmyslné pokusy. Koncem roku by se mělo podobné, i když skromnější centrum otvírat i v Brně. A také jsme tu šťastně narazili na dům-muzeum, v němž bydlela v dětství a v mládí Maňa Skłodowská.

Jan Novotný

Obsah Listů 4/2014
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Novotný

Mé Polsko

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu