Josef Šmajs

Jsou přírodní a společenské vědy vědecké?

Přírodní vědy jsou považovány za vědecké nikoli proto, že by plně odpovídaly svému předmětu, nebo proto, že by jim lidé rozuměli. Jejich objektivitu nepřímo potvrzuje rozmach dnešní protipřírodní kultury. Poznávají sice přírodu, ale ta jejich poznání nepotřebuje. Jejich poznání využívá jen vůči přírodě opoziční kultura. Již filozofické, matematické a geometrické abstrakce starověkých Řeků znamenaly geniální intelektuální redukci přírodní reality vůbec. Myslitelé tu odhlédli od neprůhledného přírodního dění, uvěřili identitě myšlení a bytí, hypostazovali obecné pojmy, které nadřadili realitě. Na mnoho staletí tak „zbavili“ přírodu její přirozené uspořádanosti, kreativity a skrytého významu pro člověka.

Vědeckost společenských věd je zatím problematická. Z povahy jejich předmětu musí být na ně kladena vyšší teoretická i morální odpovědnost. Tyto vědy by měly zkoumat kulturu jako umělý systém uvnitř přirozeného systému přírody. Kulturní systém, jehož svébytnost narůstá, poškozuje nejen přírodu, ale i zdraví lidí a tradiční průběh jejich ontogeneze. Dnes ale nezkoumají ani širší hostitelský systém kultury, ani funkce vědy, techniky a ekonomiky v kultuře. Důrazem na analýzu aktuálních lidských zájmů se zaplétají do svého předmětu. Vzbuzují zdání vědeckosti, ale pro stromy nevidí les: nechtěně podporují konflikt kultury s přírodou. Mají-li však stranit člověku, musí studovat směřování, pravidla utváření a vnitřní informaci na přírodě závislého kulturního systému. Dokud se tak nestane, budou se utápět v empirii, svůj předmět budou chápat ekonomicky, sociologicky a politologicky. Budou se zabývat lidskými vlastnostmi, svobodou, myšlením, lidskými právy a demokracií. Omezí se na sociální vztahy a instituce, na růst hospodářství, produktivity práce a životní úrovně.

V této souvislosti připomínám výrok Clauda Lévi-Strausse o tom, že „nebude-li 21. století stoletím společenských věd, nebude vůbec“. Vzhledem k potenciální síle a světonázorové roli těchto věd, tj. s ohledem na jejich možné propojení s politikou, jde o tezi hluboce pravdivou. Nad fyzikou, parciální vědou o přírodě, musí perspektivně zvítězit komplexní vědy o kultuře.

O teoretické podstatě vědy

Vědou rozumím explicitně formulované pochopení určité části (úrovně) skutečnosti. Jde o intelektuální poznání, které se může uplatnit světonázorově i technologicky, přestože je obvykle vyjádřené jen běžným etnickým jazykem. Věda totiž není literaturou, není jen estetizující intelektuální kreativitou na bázi známých faktů. Je obtížným objevováním neznámého, skrytých nepojmenovaných struktur a vztahů, je originálním využíváním termínů běžného jazyka novým způsobem. Jde o vysoce náročnou „četbu“ zpředmětněného (a v živých systémech i z části zapsaného) „textu“, jímž jsou produkty přirozené kreativity přírody. Jde o zprávu o světě, jíž ani vědecká komunita občas nerozumí.

Problém vědeckosti vědy na straně jejího subjektu, tj. pocitu aktivních vědců, souvisí s tím, zda se považují za nezávislé pozorovatele, za objektivní interprety skutečnosti z božského hlediska („god like position“). Takovou přírodní vědou byla například Newtonova fyzika. Isaac Newton, který věřil ve stvořený svět, v objektivně existující mechanismus věčně se pohybujícího vesmíru, nemohl ještě vědět, že svět musí být výtvorem téže přirozené evoluce, která zcela nedávno vytvořila také jejího teoretického „čtenáře“ – člověka.

Problém vědeckosti z hlediska předmětu vědy souvisí s tím, jak vědci (přírodní i společenští) předmět vědy chápou, zda skutečnost, kterou zkoumají, považují za sourodou s lidským myšlením. Nejde přitom o jednoduchou otázku. Lidské tělo, včetně genetické paměti, je s přírodou nepochybně sourodé. Lidské myšlení, pokud spontánně respektovalo přírodní souvislosti a vztahy, bylo s přírodou do jisté míry rovněž slučitelné. Jakmile se však v řecké duchovní kultuře prosadí hypostáze obecných pojmů – a dobrým příkladem je dosud vlivná Platonova koncepce idejí –, objeví se zárodek druhého ontického řádu jsoucna. Řekové však problém dvou ontických řádů v jeho plném významu ještě znát nemohli.

I když vědy o přírodě zkoumají od počátku předmět, který je onticky jednotný a jehož existence na člověku a kultuře nezávisí, jejich poznání nemusí být objektivní. V různé míře je zkreslované biologicky i sociokulturně. Biologicky tím, že i aktivní vědci zkoumají přírodu smyslově neuronálním aparátem, který u našeho biologického druhu vytvořila přirozená evoluce. Sociokulturně však nejen tím, že užívají ten který etnický jazyk, který vznikal mnohem dřív než filozofie a teoretická věda. Domnívám se, že objektivita vědeckého poznání přírody je zásadním způsobem zkreslována skrytým nastavením – duchovním paradigmatem kultury. Toto skryté nastavení dnes předchází lidskému poznání, hodnotám i praxi.

Dosud existující lovecko-sběračské kultury, které jsou v biologickém smyslu skutečně predátorské, paradoxně vyznávají duchovní paradigma biofilní. Uctívají přírodu, přinášejí oběti jejím bohům, cítí se součástí přírodního celku. Predátorské duchovní paradigma, které podobně jako paradigma biofilní koření rovněž v lidském genomu, vznikalo ovšem až v pozdější kultuře. Formovalo se podvržením ideálního světa za svět reálný, neúměrně posílilo vrozenou tendenci k útočné adaptivní strategii u našeho biologického druhu. Celé evropské kultuře, která proto nese největší díl odpovědnosti za dnešní krizi, nasadilo falešné brýle zdánlivé objektivity jejího postoje k přírodní skutečnosti.

Fyzikální vědy jako iluze objektivního poznání přírody

Je nepochybné, že lidstvo například fyziku a matematiku potřebuje k tomu, aby mohlo některé přírodní procesy kontrolovat, aby mohlo přírodní síly a struktury technologicky obelstívat. S jejich pomocí totiž vytváří stále složitější a rozsáhlejší materiální kulturu.

Vývoj techniky, který se v novověku stále těsněji propojoval s teoretickým poznáním přírody, s přírodní vědou, upevňoval a šířil falešnou představu, že dostatečným důkazem pravdivosti přírodovědeckých poznatků je fungující technika. Povrchnost tohoto názoru však nejlépe vyvrací realita sama. Technika dnes funguje spolehlivě, ale přirozenou uspořádanost Země, na které člověk i kultura existenčně závisejí, nebezpečně rozbíjí.

Protože přírodní vědy studují přírodu (lidmi nevytvořený systém), skutečným potvrzením objektivní pravdivosti jejich poznání by mohly být pouze příslušné, na základě tohoto poznání uměle vytvářené, „přírodní“ struktury. A to se dosud nedaří ani v případě jednodušších struktur neživých. Z kyslíku a vodíku zdravou pitnou vodu vytvářet neumíme. Věda, která studuje přírodu, dnes proto paradoxně formuje protipřírodní kulturu. Naštěstí se již technice jako důkazu adekvátního přírodovědeckého poznání – i když bez důkladného teoretického vysvětlení – tak silně nevěří.

Řadu let zastávám názor, že vědecké poznání přírody v predátorském duchovním paradigmatu musí být druhově sobecké, účelové a redukcionistické, a že již proto nemůže zajistit dlouhodobou slučitelnost (kompatibilitu) umělé technologické konstrukce s přírodou.

Důležitým znakem teoretického poznání přírody není jen jeho mnohostranná závislost na přírodě a člověku, ale také absolutní existenciální nezávislost přírody na obsahu lidského poznání vůbec. O této nezávislosti se kupodivu nemluví. Příroda, spontánní produkt dlouhé přirozené evoluce, přírodovědecké poznání k ničemu nepotřebuje. Toto poznání, jakkoli sofistikované, nemůže přirozeně vzniklé struktury ani vytvářet, ani je výrazněji zdokonalovat. Stále přesnější přírodovědecké poznání slouží tedy nikoli přírodě, ale výlučně kultuře. Dnes toto poznání odhaluje především přírodní zákonitosti, tj. pravidla, podle nichž příroda funguje a podle nichž se člověk (kultura) může přírodních struktur a sil technologicky zmocňovat. Známe-li však některá pravidla, neznáme ještě povahu přírodních dějů, neznáme průběh ani okolnosti tajemné přirozené kreativity. Známe-li pravidla, umíme některé přírodní struktury modifikovat, rozbíjet a vytvářet z nich vysoce sofistikovanou materiální kulturu, ale neumíme umělé struktury tvořit tak uvážlivě a důmyslně, abychom je mohli alespoň nekonfliktně začleňovat do jedinečné dynamické rovnováhy neživých a živých systémů planetárního ekosystému Země.

Vědy společenské

Již jsem uvedl, že jednou z příčin nízké teoretické úrovně společenských věd je zúžené pojetí jejich předmětu. Tyto vědy by se i v rámci predátorského duchovního paradigmatu kultury měly zabývat procesem i výsledkem vytváření kultury lidskou aktivitou.

Kultura však není plně svébytným systémem, je závislá na člověku i přírodě, a dnes – jak se ukazuje – stále více i na své nedávné minulosti, tj. na dříve přijatých duchovních a zpředmětněných formách svého systému. I když je umělým a pouze dočasně existujícím subsystémem širšího planetárního ekosystému Země, závisí také sama na sobě. Její dnes neadekvátní formu by tedy společenské vědy měly zkoumat přísně teoreticky, tj. způsobem srovnatelným s přístupem přírodních věd. Nemohou se již spoléhat na to, že to, co vzniká účelově a v souladu s přírodní vědou, přírodě a člověku odpovídá.

Znovu proto připomínám, že společenské vědy, pro které doporučuji používat souhrnný název kulturologie, by měly zkoumat lidskou aktivitu, artefakty i zvláštní formy reprodukce a rychlé evoluce kultury. Nejde jen o instituce, politické systémy, mocenské vztahy, lidské hodnoty a motivy. Jde zejména o zamlčovanou existenciální závislost kultury na přírodě, o přehlíženou ontickou opozici kulturních a přírodních struktur. Vzhledem k tomu, že kultura vzniká ontickou transformací části starší a širší přírody, že je umělým subsystémem přírodního systému, jde o požadavek, který dnešní úzce pojaté společenské vědy nesplňují.

Vědeckost společenských věd

Je nepochybné, že předmět společenských věd – kultura – vzniká rychlou kulturní evolucí. Tuto evoluci, která zahrnuje záměrnou i spontánní schopnost ontické kreativity lidí a která může probíhat jen uvnitř širší a starší evoluce přirozené, v rozporu s tradicí pokládám za objektivní onticky tvořivý proces. Jde o synergický nadosobní proces, který produkuje všechny věcné i organizační formy pozemského bytí, jež nejsou výtvorem evoluce přirozené.

Přitom je třeba vědět, že kulturní evoluční proces organizuje pozemské bytí nejen podle jiných pravidel, ale také jen omezeně a dočasně. Základní důvod spočívá v tom, že generátorem kulturní evoluce je pouze jeden biologický druh, jehož doba existence je biologicky omezená. A má vůbec jeden biologický druh právo – z hlediska nepsané ústavy Země či z hlediska vyššího principu mravního – hubit jiné formy života jen proto, že mu dočasně překážejí?

Kulturní evoluce – na rozdíl od evoluce přirozené – sleduje jen náš krátkodobý druhový prospěch. Souhrnná lidská aktivita, která je motorem této evoluce, proto pohrdá přirozenou uspořádaností a preferuje rozmach účelového uspořádání kultury. Směřuje jiným směrem, využívá jiné postupy, jiné stavební prvky, jinou energii a jinou onticky konstitutivní informaci. A protože kulturní konstruologie je otevřená pro své vlastní teoretické poznání i pro tzv. dodatkovou energii, nové ontické struktury vytváří nepoměrně snadněji. Částečně se totiž osvobodila jak od přímé závislosti na přirozené ekosystémové energii (například technické civilizace objevily způsob, jak čerpat koncentrované zdroje fosilních paliv), tak od závislosti na několika málo prvcích chemické periodické soustavy, z nichž své struktury počal kdysi konstruovat pozemský život. Zdánlivě (tj. pouze na omezený čas) se tak osvobodila i od nezbytnosti vlastními silami (procesy umělé recyklace) znovu konzumovat, či s ohledem na zdraví živých systémů alespoň neutralizovat, své odpady a amortizované struktury.

Domnívám se, že mají-li společenské vědy správně pochopit podstatu a průběh kulturní evoluce, musí věnovat pozornost nedostatečně objasněnému problému dvou rozdílných typů kulturní uspořádanosti: informačně předepsané a vznikající sukcesí.

Výsledek kulturní evoluce je totiž předem nepředpověditelný ze dvou důvodů: Zaprvé proto, že sukcesí samovolně vzniká informace, která se sice v systému pohotově zpředmětňuje, ale do žádné jeho paměťové struktury se nezapisuje. Zadruhé proto, že ani formování přísně informačně předepsaných konstrukcí (např. výrobní či spotřební techniky) se neodehrává jen jako pouhá mechanická realizace předem napsaného scénáře (výrobní dokumentace).

Dva způsoby formování kultury

Nepřímý způsob vzniku kulturních struktur, který v utváření kultury dominoval před průmyslovou revolucí a který odpovídá „opatrnému“ růstu kultury jako dílčího parazitického systému uvnitř širšího systému přirozeného, vzdáleně připomíná vznik ostatních přirozených ekosystémů v pozemské abiotické přírodě kolonizací území a sukcesí (přirůstáním v časové následnosti). Umělá systémová podoba kultury (včetně její organizační struktury) tu vzniká jako předem informačně nepředepsaná. Tato struktura vzniká tedy nezáměrně, jako apriorní vůči pomalému aposteriornímu poznávání kulturní reality aktuálně žijícími lidmi. Tak například vznikaly organizované tlupy lovců a sběračů, etnická společenství a etnický jazyk, neolitické vesnice, města, trh, peníze a nakonec instituce liberální společnosti.

Přímý způsob naproti tomu produkuje abiotické kulturní struktury na základě racionálního předjímání (anticipace, plánu, projektu), tj. jako informačně instruované – předepsané (například nástroje, mechanická i automatizovaná technika, spotřební předměty a stavby). I když i tento způsob vzdáleně připomíná spontánní realizaci genetické informace živým systémem v průběhu ontogeneze, výrazně se od ní odlišuje.

V záměrném technickém konstruování totiž nejde jen o to, že informačně předepsané prvky kulturního systému (věci, stavby, technika) zůstávají – na rozdíl od organismů – pro novou informaci otevřené. Jde také o to, že v těchto strukturách se v predátorském duchovním paradigmatu stále rychleji zpředmětňuje stále menší část společenské duchovní kultury – úzce orientované, a proto zneužívané parciální vědění. A protože jde o vědění oproštěné od hodnot, vzniká možnost, která se plně prosadí až v liberálně tržní společnosti, aby dílčí poznání a dílčí ekonomický zájem (zisk) určovaly podobu kultury jako celku, aby kulturu sociálně i ekologicky deformovaly.

Vyjádřeno jen schematicky, první způsob nepřímé ontické aktivity kultury dominoval v lovecko-sběračských a zemědělských kulturách, tj. v podstatě až do průmyslové revoluce. Druhý způsob přímé ontické tvořivosti kultury, charakteristický záměrnou aplikací produktivně orientované vědy jako dílčí strukturní informace (který současně vyvolává ekologické ohrožení kultury ze strany destabilizované biosféry), se plně rozvíjí až v tzv. kulturách technického typu.

Ontologie a kulturologie

Připomeňme si, že vznikem kultury došlo poprvé v dějinách Země k rozštěpení přírodního bytí na kulturu a přírodu. V ontologii a ve vědách o kultuře již proto nejde jen o tradiční otázku, co je bytí, nýbrž o mnohem komplikovanější problém, jaké bytí vzniká a zaniká kulturním evolučním procesem. Jde o antropologicky existenciální otázku, v jakém bytí může člověk, produkt přirozené evoluce s konzervativní přirozeností, zdravě a šťastně žít.

Společenské vědy (kulturologie) již nemohou obcházet problém, v jakém vztahu je přírodní a kulturní bytí a co je podstatou nynější ekologické krize. V souladu se skutečností budou nuceny uznat, že tato krize je sice vyvolána člověkem jako jediným uměle onticky aktivním druhem, ale že její podstatou nemůže být rozpor člověka a přírody. Člověk totiž do přírody patří, je s ní informačně i somaticky sourodý. Ale to na druhé straně neznamená, že nemůže vytvářet umělou kulturu, systém s odlišnou vnitřní informací (pojmovou kulturou duchovní). Kultura tak vzdáleně připomíná tumor v těle biologicky integrovaného organismu. Od celku organismu izolované studium tumoru, které vyléčení nemocného systému zajistit nemůže, proto dobře ilustruje úzce pojatý předmět moha dnešních společenských věd.

Přirozená i kulturní evoluce, byť každá jiným způsobem, směrem i tempem, jsou v plném slova smyslu onticky konstitutivními procesy. Probíhají nejen na téže Zemi, ale také – obrazně řečeno – pečou z téže mouky, z prachu dávných hvězd. Z toho totiž kdysi vznikla naše planeta. Problém však spočívá v tom, že veškerá tato pomyslná mouka, která je tvořena chemickými prvky periodické soustavy, byla už před vznikem kultury „vpečená“ ve vysoce uspořádaných neživých a živých strukturách Země. Bez jejich rozbití, bez průběžného boření přírodní katedrály, nelze dočasnou chatrč kultury stavět a rozšiřovat.

Z poznatků biologických věd, z nichž by se nově koncipované společenské vědy měly poučit, přitom vyplývá, že přirozená aktivita musí být nejen „altruistická“, ale i orientovaná biofilně, na rozvoj celku pozemského života. A pouze celek života je také nejmenším možným systémem schopným dlouhodobé existence a evoluce v čase. Slunce na Zemi totiž oživuje jen takovou část abiotických struktur, jakou stačí přirozená ekosystémová energie (sluneční záření) do živých systémů vestavět a informačně integrovat. Oživuje jen tolik biomasy, kolik mohou přirozené rozkladné procesy (přirozená entropie) současně amortizovat. A právě o analogické vřazování kultury do jedinečné dynamické rovnováhy mezi neživými a živými strukturami, jíž se reprodukuje život a obyvatelnost Země, by společenské vědy měly svým teoretickým poznáním usilovat. Už proto jim z hlediska praktické síly a kompetence v biofilní kultuře musí být podřízeny parciální přírodní vědy.

Nové vědy o kultuře, které mohou převzít někdejší dominantní roli fyziky, a stát se tak fundamentálními vědami biofilní kultury, čeká tedy velký úkol: zkoumat nejen nevyčerpatelné jemnosti a motivy lidské aktivity, ale především odhalit – jako kdysi fyzika v případě přírody – pravidla formování dlouhodobě možné kultury lidskou aktivitou. Jde o pokus srovnatelný s racionálním vstupem lékaře do dysfunkčního organismu vážně nemocného člověka. Nejde o sociální revoluci, ale o duchovní obrodu kultury. Pravidla formování kultury uvnitř vysoce uspořádaného přírodního systému, tj. například fakt, že všechny umělé kulturní struktury mohou vznikat jen předchozím rozbitím struktur přirozených, byla totiž z pozice moci záměrně zastírána lidskými zájmy, právy a soutěžením. Nikdy nebyla ani předmětem teoretického zkoumání, ani veřejné demokratické volby. Zakrývalo je zejména predátorské duchovní paradigma. Dnes pouze tušíme, že by mělo jít o historicky bezprecedentní, a ne zcela demokratický vstup do dysfunkčního organismu globální kultury. Mělo by jít nejen o stimulaci lidské aktivity, ale také o její výrazné usměrnění a omezení. I kulturologie by dnes měla bránit expanzi protipřírodní kultury, a proto i zbytečně předčasnému zániku člověka jako druhu. Rizika takového vstupu mohou být vyvážena jen vysokou ušlechtilostí jeho záměru.

Poprvé v dějinách by tedy nemělo jít ani jen o sociální spravedlnost, svobodu a lidská práva, o moc, majetek a prospěch kohokoli. Smyslem biofilní transformace predátorské kultury je udržení cizorodého systému – neživého kulturního implantátu – v živém, člověka zahrnujícím těle přírody.

Protože přetížené tělo přírody pozitivně ovlivnit neumíme, protože neumíme a nesmíme změnit lidskou přirozenost, pro své druhové zachování se musíme vzdát kdysi užitečného duchovního paradigmatu, které nás dnes strhává do záhuby. Společenské vědy by měly najít klíč k biofilní proměně kultury.

Josef Šmajs (1938) je profesorem filozofie na Masarykově univerzitě v Brně.

Obsah Listů 4/2014
Archiv Listů
Autoři Listů

Josef Šmajs

Jsou přírodní a společenské vědy vědecké?

O teoretické podstatě vědy

Fyzikální vědy jako iluze objektivního poznání přírody

Vědy společenské

Vědeckost společenských věd

Dva způsoby formování kultury

Ontologie a kulturologie

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu