Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
Psát o krizi v jejím průběhu je riskantní a u dvouměsíčníku násobně. Za tu dobu se může udát i něco převratného. Přesto je to nutné, ukrajinská krize bude trvat dlouho a vyplatí se ji sledovat, jakkoli se autor může mýlit. Ale i z toho se dá vyvodit poučení...
Jaká je nynější ukrajinská vláda? Na prvém místě bude rozhodující, jak začne zvládat těžko představitelnou vnitropolitickou a ekonomickou situaci. Zatím je de facto v občanské válce. Jak se vypořádá s ní?
Kdysi po válce mě zaujal kreslený vtip. Hrdiny si nepamatuji, ale varovné vyznění ano: včela bodne psa, ten kousne včelaře, včelař napadne majitele psa... a končí to válečným střetnutím dvou armád. Nikitovi Chruščovovi přejme za odhalení kultu Stalinovy osobnosti na Novoděvičím hřbitově klidné spočinutí. Ukrajincům však způsobil mnohá utrpení. Když jim ale – možná z výčitek svědomí – daroval Krym, určitě netušil, že za šedesát let, nebudou-li západní spojenci uvážliví, to může vést na pokraj války.
Krym patřil před Rusy i Bulharům, Řekům, Scythům, Gothům, Hunům, Chazarům, Kyjevské Rusi, byzantským císařům, Tatarům ze Zlaté hordy a Mongolům. Změny měly jedno společné: na mínění obyvatel se nikdo nikdy moc neptal. Politici by měli vážit nejen bezprostřední, ale hlavně budoucí důsledky svých rozhodnutí.
Evropská unie, zejména činitelé odpovídající za rozšíření, by se měli i do budoucnosti zamyslet, zda nabídnout Ukrajině asociační dohodu bylo nejrozumnější. Nejen kvůli Rusku. Dobře věděli, že Ukrajinu do EU v reálném čase nepřijmou. Čára pobaltské republiky – Polsko – Slovensko – Maďarsko – Rumunsko je v reálném čase konečná. Navíc podpis nabízeli prezidentu Janukovyčovi, kterého zároveň činili odpovědným za katastrofální situaci v zemi. Někteří Ukrajinci přijetí očekávali a s touto ideou spolu s odporem k Janukovyčovi a oligarchům na Majdan šli. Byla to bohužel příležitost i pro jiné aktéry: o jejich úloze se dlouho moc přesnějšího nedozvíme. O pravdivé vyšetření událostí není zjevně zájem.
Pouhá představa, že by Rusko s pádem Janukovyče mohlo přijít o přístup k teplým mořím, byla pro vojáky, a tím i pro Putina fantastická. Odvolání jazykového zákona se pro něho stalo dostatečným argumentem k jednání. A nejspíš četl Lenina, který napsal, že vojenské technologie dosáhnou takové ničivosti, že válka s jejím použitím bude nemožná. Analytici Putina jistě ubezpečili, pokud na to nepřišel sám, že pro Krym spojenci do války nepůjdou, zvláště vlastní-li možní aktéři jaderné zbraně. Pro Rusko to byla příležitost. Na další šanci získat Krym zpět by si muselo počkat léta.
Byla však anexe pro Rusko vítězstvím, když mělo Krym i tak k dispozici? Možná Putin jen potřeboval pochlubit se nějakým úspěchem. Stejně tak se můžeme setkat s názorem, že Rusko by s prohlubující se orientací Ukrajiny na Západ mohlo o poloostrov přijít. Nepůsobí to ale příliš přesvědčivě.
Většina Rusů, zvláště vojáků, spojuje ztrátu Ukrajiny s přiblížením Severoatlantické aliance. Rovinatá krajina bez výrazných terénních překážek je tu těžko ubránitelná.
Na jednom se shodnou všichni: ukrajinská krize je vážná bezpečnostní hrozba. O Krymu sílí přesvědčení, že jde o fait accompli. Můžeme zásadně nesouhlasit, ale nemůžeme nic dělat. Putin postavil svět před hotovou věc. Jde teď o to, aby se Ukrajina nestala novou Severní Koreou, Vietnamem, Kubou, Afghánistánem, Sýrií nebo Íránem – dalším světovým neuralgickým bodem. Pokud se tak už nestalo. Po sestřelení malajsijského letadla tím spíš...
Zvláště znepokojuje, že se v souvislosti s ukrajinskou krizí objevují obavy, že by mohla přerůst ve válku, dokonce třetí světovou. Nedomyšlená jsou už konstatování (i našich) představitelů, že se nacházíme v nové studené válce, případně že dosud neskončila. Takové tendence a z nich vyrůstající válečnou psychózu je nutné primárně diplomatickými prostředky co nejrychleji zastavit, znepokojují a mohou přerůst v horečné zbrojení bez smysluplného určení. (Po návštěvě generálního tajemníka NATO Rasmussena v českých médiích převažoval jako reakce na jeho jednání s našimi představiteli požadavek zvýšení vojenského rozpočtu – aniž by byl spojen s aktuální a reálnou obrannou strategií.)
Vyloučení nebo alespoň snížení negativních důsledků ukrajinské krize politicky a diplomaticky závisí na odstranění příčin, které k ní vedly. Znamená to na prvém místě účinně pomoci ukrajinské vládě po skončení občanské války stabilizovat vnitropolitickou situaci, která je a dlouho ještě bude chaotická až nebezpečná. A není možné hlavní příčinu hledat jinde, když ji způsobily – nebo ji při existenci vnějších vlivů připustily – ukrajinské politické elity samy a ony také musí hledat východiska. Není možné nepřivítat, že nová vláda projevila snahu potlačit radikální složky a navázat kontakt s ruskou menšinou na východě – ten by měl přerůst i v komunikaci s ruskou vládou. Ta by měla pomoci zklidnit situaci na východě, jinak se nemůže zbavit jisté odpovědnosti za ni; po letecké katastrofě to však bude nesnadnější.
Ať už to bylo jakkoli, představitelé Evropské unie podcenili, že geostrategický význam Ukrajiny významně vzrostl s přípravou Eurasijského svazu. Měl by být založen v příštím roce a mít podobu EU. A právě to se stalo jablkem sváru, protože představitelé EU, především José Manuel Barroso, se postavili proti tomu, aby Ukrajina při posilování kontaktů s EU mohla zároveň vstoupit i do konkurenční organizace. Dilema Ukrajinu rozštěpilo: západ tíhne k EU, východ k Eurasijskému svazu. Rusové ustavení Eurasijského svazu nakonec urychlili.
Situace se bez Ruska nevyřeší. Obamovo tvrzení, že Krym Rusko izoloval, je zvláště perspektivně problematické. O to víc, že je vyslovil politik, který přišel s „resetem“, kladným obratem ve vztahu k Rusku.
O koho se vlastně euroatlantické společenství může opřít? Latinská Amerika, Austrálie a Nový Zéland jsou stále mimo okruh rozhodujícího světového dění. Afrika, Blízký a Střední východ jsou v nebezpečném nacionálním, náboženském, politickém a sociálním pohybu, který ohrožuje Evropu a zčásti i Spojené státy. Nelze se divit, že se objevují koncepce uzavřít Evropu do kruhové obrany.
Ve srovnání s tím má Rusko možnost posílit své vztahy nejen s Čínou, ale s celým uskupením BRICS, Šanghajskou organizací pro spolupráci a se zamýšleným Eurasijským svazem. K tomu je nutné přičíst, že Čína buduje ekonomické zázemí v podstatě po celém světě; to dosud není dostatečně popsáno, analyzováno a není jasné, jaké to může mít pro světový vývoj důsledky. A dohodnou-li se tyto země postavit proti dolaru vlastní měnu? Kdo se vlastně dostává do izolace? Není prozíravější se znovu nad resetem zamyslet?
Jenže kdo se odváží jít proti proudu? Stačí si však připomenout někdejší napětí mezi západními mocnostmi a Sovětským svazem, které se rychle přeměnilo ve spojenectví proti Hitlerovi.
Bylo psáno, že historie je střetem nejrůznějších i protichůdných zájmů a sil, jejímž výsledkem je cosi, co si nikdo nepřál. Ukrajinská krize to potvrzuje. Když se země vymaňovala ze sovětského svazku, přála si jako vícekrát v minulosti svobodu a nezávislost, nyní demokracii a prosperitu. Měla k tomu úrodnou černozem a solidní průmyslovou základnu, i když převážně se zbrojní výrobou. Paradoxní ovšem je, že na Ukrajině se snížil HDP na polovinu, kdežto v kritizovaném Bělorusku se zvýšil dvaapůlkrát. Na Ukrajině na revolučních procesech zbohatli oligarchové a politici rekrutující se převážně z krajských komsomolských tajemníků. Euforie Majdanu vyprchává, bez zahraniční pomoci bude země před bankrotem. A málokdo věří, že nová vláda bude lepší. Tohle si určitě nikdo nepřál.
Objevuje se názor, že Rusko pod Putinovým vedením nakročuje zpět do role supervelmoci. Nenakročuje. Ani by mu v tom nepomohlo pokračování ukrajinského dobrodružství. V moderní době se to děje jinak, nejen mocenskými strategiemi. Zčásti to dokazuje Čína. Rusko dlouho nemůže vystačit s tím, že má jaderné zbraně a kosmický výzkum, žije však z rozprodávání přírodního bohatství.
Situace nutí přinejmenším ke dvěma úvahám. Evropská unie si konečně musí vyjasnit vztahy se Severoatlantickou aliancí a rozdělit odpovědnost. Možná NATO za vojenskou obranu a EU za bezpečnost vnitřní, zvláště proti kybernetickým útokům a nelegální migraci. Spolu s tím je logicky nutné vyjasnit transatlantické vztahy. Nebude to lehké. Nedávno se na Karlově univerzitě setkali bývalí diplomaté z Aliance. K perspektivě spolupráce EU – NATO byli na základě osobních zkušeností skeptičtí. Jenže Evropa a její transatlantičtí spojenci jinou možnost nemají.
Když se něco děje, jako záložní argumentační vojsko nastupují historické analogie. V ukrajinské krizi jich byla a možná ještě bude spousta. Vždycky na nich byl kus pravdy, což zároveň znamená, že pokulhávají na jednu nohu, ne-li na obě. (Třebaže má pravdu W. Faulkner tvrdící, že „minulost není nikdy mrtvá. Ani to není minulost“.
Srovnávalo se i s našimi dějinami. Jiří Pehe: „Ve skutečnosti nová ukrajinská vláda není o nic méně legitimní, než byla kupříkladu ta československá mezi prosincem 1989 a červnem 1990.“ Podobně při poslední návštěvě Madeleine Albrightová. Nevím, lze-li Husákovo prezidentství srovnávat s Janukovyčovým; ten byl zvolen dvě desítky let po rozpadu SSSR ve svobodných volbách, třebaže snad zčásti manipulovaných. Podobně je problematické srovnávání s osmatřicátým, (Zbigniew Brzeziński): hitlerovské Německo bylo přece jiné než putinovské Rusko. (Přitažené za vlasy bylo ovšem porovnávání tzv. arabského jara s pražským jarem osmašedesátého, nebo dokonce s rokem 1848.)
Připomíná se Kosovo. To se od Srbska odtrhlo jako samostatný stát, kdežto Krym byl připojen k Rusku. Neméně problematické je rovnítko mezi připojením Krymu k Rusku a navrácením českého pohraničí po porážce nacistického Německa.
Chceme-li tedy ocenit hodnotu analogií, nejde o nic než podobnost, přiměřenost, srovnání vztahu dvou různých věcí, které se v něčem podobají, a dají se tedy srovnávat. Nelze z toho vyvozovat paralelu. Má-li analogie sloužit lepšímu pochopení, nyní se to nedaří.
Málokdo zapochybuje, že o osudu světa rozhodují velmoci. A zároveň je patrné zrychlování: na začátku 20. století byla Trojdohoda (Velká Británie, Rusko, Francie) a Trojspolek (Německo, Rakousko-Uhersko, Itálie), za druhé světové války Spojenci (Spojené státy, Sovětský svaz, Velká Británie, Francie) a Osa Berlín – Řím – Tokio. Válka uspořádáním zásadně zamávala, začaly dominovat dvě supervelmoci – USA a SSSR. Konec studené války vedl k dalšímu novému uspořádání: Spojené státy se staly jedinou supervelmocí, začaly se rychle vzmáhat Čína a Evropská unie a oslabilo postavení Ruska.
Vytrácející se americké světové vůdcovství, oslabené sérií ozbrojených konfliktů a nepříliš zvládnutou finanční krizí, zrodilo řadu předpovědí. Shodovaly se, že úspěšný ekonomický vývoj v Číně z ní vytvoří supervelmoc. To bylo nejspíš i hlavní příčinou, proč Spojené státy přenesly centrum strategické pozornosti tam. Země v této oblasti začaly navíc výrazně zbrojit, jde sem už téměř polovina exportu zbraní. Co je příčinou a co následkem tohoto vývoje?
Změna americké strategické pozornosti, posílená Obamovým „resetem“, vedla i k úvaze, zda by nebylo výhodné a prospěšné i pro světový vývoj spojení Evropské unie s moderními technologiemi a ruského přírodního bohatství. Ukrajinská krize tuto variantu nadlouho znemožnila. A je otázka, kdo na tom mohl mít zájem.
Evropská unie a Rusko jako by se ukrajinskou krizí ocitly v negližé. USA nabídly EU transatlantickou zónu volného obchodu. Zatím o ní převládají pochybnosti, zda by byla stejně prospěšná pro obě strany. Rusko počítalo s Eurasijským svazem, ten je však bez stabilizované Ukrajiny těžko myslitelný; zbývá mu užší spojení s Čínou, která však Putina v souvislosti s anexí Krymu příliš nepodpořila. Situace se může změnit, zvláště nastoupí-li do Bílého domu republikán. Tváří v tvář mohutnící Číně se můžeme dočkat i nového sblížení USA a Ruska.
O těchto vztazích si ale nemůžeme dělat iluze. Stačí prosté srovnání: Čína má již nyní největší ekonomický potenciál a s výhledem do příštích dvaceti let bude mít i armádu srovnatelnou se Spojenými státy; v tu dobu bude mít Čína 1,5 miliardy obyvatel, Rusko bude rádo, když mu zůstane 150 milionů – ale s obrovským nerostným bohatstvím na prostoru téměř dvojnásobně větším než Čína.
Po květnové Putinově návštěvě v Číně a podepsání smlouvy o dodávkách plynu za 40 miliard dolarů je zřejmé, že sbližovací proces pokračuje. Rusko zároveň dává Evropě na vědomí, že nemusí vyvážet energetické zdroje jenom na západ. Čína je možná potřebuje naléhavěji než evropské země. Přesto dává najevo sílu, velmi tvrdě jedná o cenách.
Ukrajinská krize tedy dezintegruje. Mohla by sehrát roli velkého třesku? Supervelmoci a velmoci se od sebe začínají vzdalovat. Společné globální zájmy jako by začaly ustupovat zájmům národním nebo zájmům společenství. To není nadějná vyhlídka.
Antonín Rašek (1935) je sociolog, generálmajor v záloze.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
