Zdeněk Víšek

Ochranov v Horní Lužici a Jednota bratrská

Po porážce protestantských stavů v bitvě na Bílé hoře 8. 11. 1620 se stala Horní Lužice, do roku 1635 součást zemí Koruny české, dnes na jihovýchodě SRN, jedním z přirozených cílů českých a moravských nekatolíků, kteří v osudové volbě mezi vlastí a vírou volili to druhé a časem získali – spíše však jejich potomci než oni sami – snad i to první.

V sedmnáctém století v Horní Lužici existovaly nejrůznější nekatolické sbory pobělohorských exulantů. Nejvýznamnější český evangelický sbor v Lužici vznikl tehdy v Žitavě (Zittau) a zde se udržel překvapivě až do roku 1846. Čeština byla v Žitavě v polovině 17. století, kde roku 1641 bylo evidováno 113 českých domácností, běžně používaným jazykem každodenní komunikace. Česká menšina v Žitavě, byť početně asi velmi omezená, zde ostatně žila až do konce druhé světové války.

Jednota v 17. a 18. století

Pobělohorská emigrace z Čech a Moravy nebyla ale nábožensky ani národnostně jednolitá. Vedle Čechů do exilu odcházeli rovněž Němci. Exulanti se hlásili vedle luteránského vyznání též ke kalvinismu a bylo mezi nimi i mnoho stoupenců Jednoty bratrské. V luteránském prostředí, které převažovalo v Horní Lužici, však nebyli stoupenci kalvínské víry příliš vítáni a na příslušníky Jednoty bratrské bylo často nahlíženo jako na podezřelé sektáře.

V době pobělohorské Jednotu bratrskou, jejíž kořeny vzniku sahají do přelomu let 1457 a 1458, reprezentoval v exilu především Jan Amos Komenský (1592–1670), poslední biskup české Jednoty bratrské. Pro rozptýlené skupiny českých bratří se snažil zajistit politickou, hmotnou a především duchovní pomoc a podporu. Když však v závěru svého života viděl postupující jazykovou i náboženskou asimilaci členů Jednoty bratrské, odevzdaně konstatoval, že Jednota poslouživši za svého věku vůli Boží, usnouti má.

Zatímco v exilu jednotlivé skupiny Jednoty bratrské postupně zanikaly a začleňovaly se do jiných evangelických církví, v Komenského vlasti, zvláště pak na severní Moravě a ve Slezsku, i přes násilnou rekatolizaci stále zůstávalo – často i po dobu několika generací – mnoho stoupenců Jednoty, většinou německé národnosti. Tito tajní stoupenci bratrské církve pod vlivem kazatele Kristiána Davida (1692–1751), jenž pocházel ze smíšené česko-německé rodiny ze Ženklavy u Nového Jičína, na počátku dvacátých let 18. století opouštěli své domovy a hledali v Sasku, především pak v Lužici, příznivější podmínky pro svůj náboženský život.

Nejznámějším místem, které je v Horní Lužici spjato s existencí Jednoty bratrské, je nepochybně město Ochranov (Herrnhut, hornolužickosrbsky Ochranow), které leží necelých dvacet kilometrů severně od Varnsdorfu.

Ochranov – místo zaslíbené

Ochranov byl založen roku 1722 již zmíněným Kristiánem Davidem na statcích říšského hraběte Ludvíka Mikuláše Zinzendorfa (1700–1760). Prvotními osadníky byli členové dvou exulantských rodin z Moravy. Hrabě Zinzendorf chtěl původně vytvořit z Ochranova vzornou náboženskou obec v rámci luteránské církve, avšak moravští přistěhovalci zůstávali věrni bratrské víře svých otců a dědů. Až po pětiletém údobí plném sporů dochází 13. 7. 1727 v Ochranově vydáním tzv. herrnhutského statutu k usmíření stoupenců zdejších evangelických náboženských směrů. Tento akt je považován za den obnovy Jednoty bratrské.

Za duchovní potomky české Jednoty bratrské uznával ochranovské bratry i vnuk Jana Amose Komenského Daniel Arnošt Jablonský (1660–1741), biskup polské větve Jednoty. Ten roku 1737 na biskupa ochranovské Jednoty vysvětil i hraběte Zinzendorfa, který, ač původem luterán, konvertoval pod vlivem četby Komenského spisů k bratrské víře. Za samostatnou církev byla Jednota bratrská uznána v Sasku roku 1749.

Obyvatelé Ochranova žili osobitým životním stylem, který především kladl důraz na prvotní zásady Jednoty bratrské – vzájemnou rovnost členů, pracovitost, skromnost a dodržování náboženských a morálních zásad ve veřejném i osobním životě.

Ochranov byl od svého vzniku vnímán především jako německá osada, svou duchovní tradicí však přitahoval i náboženské exulanty české národnosti. Roku 1730 žilo v Ochranově 122 dospělých mužů, z nichž asi devadesát pocházelo z Moravy nebo z Čech. Počty ochranovských osadníků se stále rozšiřovaly a již v první polovině 18. století dochází k zakládání dalších bratrských osad, a to nejen v Lužici.

Asi nejznámější, co bývá s náboženskou tradicí Ochranova dnes spojováno, je velmi zvláštním dojmem působící bratrský hřbitov, který se nachází na vrchu Hutbergu – nedaleko středu města. Do země je zde zapuštěno šest tisíc jednoduchých náhrobních desek, které symbolizují rovnost členů Jednoty. Pouze v případě hraběte Zinzendorfa a členů jeho rodiny byla rovnost posledního odpočinku porušena – rodinné náhrobky jsou sice prosté, ale přece jen odlišné. Oproti tomu náhrobní deska Kristiána Davida, který zemřel v Ochranově 3. 2. 1751, je zcela prostá, a tudíž snadno přehlédnutelná.

V 19. století se zásluhou všestranné misijní činnosti stává z Jednoty bratrské uznávaná a respektovaná církev, která ve světě působila a dosud působí pod latinským jménem Unitas Fratrum i anglickým označením Moravian Church, Moravská církev. Ke Komenského odkazu se dnes tak hlásí asi tři čtvrtě milionu členů Jednoty bratrské, především v západní Evropě, v Severní a Jižní Americe, ale také v Tanzanii a v Indii. Dokonce i na daleké Čukotce má Jednota své stoupence. V samotném Ochranově dnes žije asi šest set jejích příslušníků, kteří představují necelou třetinu obyvatel města.

Nejdůležitější místní institucí, která dokumentuje misionářskou činnost Jednoty v uplynulých staletích, je Etnologické muzeum, které bylo v Ochranově založeno již roku 1878.

Misie Ochranovských

Přes těžkosti se ochranovská Jednota bratrská postupně rozrůstala a v 18. století zakládala další osady nejen v Německu, ale i v Holandsku, v Anglii i v zámoří. Významná a záslužná byla její misijní a humanitární činnost na ostrovech Karibského moře, ve střední Americe nebo v jihoamerickém Surinamu. Osobitou kapitolu činnosti pak představují misijní aktivity v Dánsku a v Grónsku. Již r. 1723 byla založena bratrská osada Christiansfeld v jižním Dánsku. Historie zdejších ochranovských bratří je dodnes připomínána v místním muzeu. Tříčlenná skupina misionářů pod vedením Kristiána Davida, zakladatele Ochranova, doplula roku 1733 až do Grónska, které bylo tehdy dánskou kolonií. Na území dnešního grónského hlavního města Nuk (dříve Gothab) založili osadu Ny Herrnhut (Nový Ochranov) a zde bratrská misie vyvíjela náboženskou činnost mezi místními eskymáckými obyvateli až do r. 1900. Dnes sídlí v budově bývalé ochranovské misie Grónská univerzita. Roku 1749, tedy na sklonku svého života, se Kristián David vypravil s misijními záměry i do Pennsylvánie na území dnešních Spojených států.

V době, kdy Jednota začala podnikat misijní cesty na sever Evropy či nejrůznějších částí Ameriky, ochranovští bratři zahájili misijní aktivity také ve východní Evropě, především v Pobaltí. Kristián David do Livonska, kraje na pomezí dnešního Lotyšska a Estonska, zavítal poprvé roku 1729 a později ho následoval i hrabě Zinzendorf. Hnutí ochranovských bratří získalo výraznou podporu především mezi lotyšskými a estonskými rolníky ve venkovských oblastech, v pobaltských městech se k němu hlásili i mnozí němečtí měšťané. Tuto u nás málo známou kapitolu pobaltských dějin umělecky zpracoval v rozsáhlém osmidílném románovém cyklu lotyšský spisovatel Arturs Baumanis (1905–1989). Nyní se tomuto tématu věnuje také literární historik Pavel Štoll v nedávno vydané odborné studii Lotyšská kultura a Jednota bratrská. České kontexty lotyšských kulturních tradic v 17.–20. století (2014).

České stopy

Bratrská tradice je v současném dvoutisícovém Ochranově stále velmi živá a často připomínaná. Ve vztahu k české národní minulosti je zde připomínána především osobnost Jana Amose Komenského, duchovního otce ochranovské Jednoty. V parku před bratrskou modlitebnou je busta hraběte Zinzendorfa; nedaleko odtud se nachází Komenského ulice i knihkupectví, jež nese Komenského jméno.

Zcela jistě nejznámějším Čechem, který žil v hornolužickém Ochranově, byl František Vladislav Hek (1769–1847), předobraz hlavní postavy románu Aloise Jiráska F. L. Věk. Obrozenecký buditel Hek zde v letech 1840–1841 zpracovával a překládal do němčiny české bratrské rukopisy, které pocházely z polského Lešna. Mezi Ochranovskými, a to ani mezi místními kazateli, v této době již nikdo nebyl schopen porozumět českým textům, a proto v březnu 1840 ochranovská Jednota zamýšlela pozvati muže mocného němčiny a češtiny. Tímto mužem byl F. Hek, který do Ochranova dorazil v polovině prosince 1840. O své zdejší činnosti sepsal v listopadu 1841 zprávu nazvanou Obsah třináctera rukopisů bratrských od r. 1457 do 1621, která byla uložena v rukopisném oddělení knihovny Národního muzea.

Dalším místem v Lužici, kde František Vladislav Hek pobýval, byla původně bratrská osada Niesky u Zhořelce (hornolužickosrbsky Niska, česky Nízké). Žil zde v letech 1844–1846 a věnoval se výuce českého jazyka mezi potomky českých exulantů, kteří již mluvili jen německy. Mezi jeho žáky patřili také Lužičtí Srbové.

V Ochranově dnes již česky hovořící občané nežijí, někteří obyvatelé však mají příjmení, která svědčí o jejich dávném českém původu. Tuto skutečnost potvrdil roku 2002 v rozhovoru pro Lidové noviny i jeden zdejší člen bratrské komunity: „Česky tady už bohužel skoro nikdo nemluví. Ale někteří mají česká jména. Moje žena se za svobodna jmenovala Matejka.“

Jediným veřejným nápisem v české řeči, který lze v Ochranově dohledat, je trojjazyčný německo-anglicko-český text na vstupní bráně zmíněného bratrského hřbitova, jenž vybízí k udržování pořádku lakonickou výzvou: Za udrzbu hrbitova – Dekuji!

Městečko Herrnhut leží mimo známé turistické trasy, a proto se netěší velkému zájmu běžných českých turistů. Je však poměrně často navštěvováno poutníky z Čech a Moravy, kteří se hlásí k různým evangelickým církvím.

Ochranovské hvězdy

V současné SRN je historicko-náboženská tradice města Ochranova spojována především s takzvanými ochranovskými hvězdami, které tvoří významný doplněk předvánoční výzdoby v protestantských oblastech Německa, především v Sasku. Na začátku 19. století se při hodinách matematiky a geometrie v ochranovském internátu studenti například učili s jejich pomocí konstruovat archimédovské mnohostěny. V Ochranově se hvězdy vyrábějí v místní chráněné dílně dodnes. Tradičním místem prodeje hvězd je známý adventní trh v Drážďanech, hojně vyhledávaný návštěvníky z České republiky.

Odborná literatura: Josef Johanides: František Vladislav Hek, Praha 1976; Luboš Švec, Vladimír Macura, Pavel Štoll: Dějiny pobaltských zemí, Praha 1996; Edita Štěříková: Stručně o pobělohorských emigrantech, Praha 2005; Steen Busck, Henning Poulsen: Dějiny Dánska, Praha 2007; Pavel Štoll: Ochranovský román Arturse Baumanise,

in: Navýchod – speciál Lotyšsko, 2008.

Zdeněk Víšek (1968) je učitelem ve Slaném; publikuje v odborných a popularizačních časopisech.

Obsah Listů 4/2014
Archiv Listů
Autoři Listů

Zdeněk Víšek

Ochranov v Horní Lužici a Jednota bratrská

Jednota v 17. a 18. století

Ochranov – místo zaslíbené

Misie Ochranovských

České stopy

Ochranovské hvězdy

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu