Václav Jamek

Vševědoucí Američané

aneb Kavárna civilizace

Samozřejmě nemám ani trochu jasno v tom, kdo na Ukrajině sestřelil nebo proč tam spadlo letadlo Malajsijských aerolinek. Jak bych také mohl. Ale proč mám dojem, že jsem na zeměkouli jeden z mála, kdo to také beze všeho přizná? Možná je to tím, že nedávám přednost ani jedné straně ukrajinského konfliktu, ba že mě všechny stejně odpuzují a všechny se mi jeví jako stejně (ne)legitimní, včetně částečně zvoleného lízátkového oligarchy Porošenka, kterého si Západ vyrobil jako zacvičovací ukázku korporativního („manažerského“ či „odbornického“) neofašismu, naší zřejmě brzké post-demokratické budoucnosti.

A protože mě všechny strany odpuzují, tím horší mi přijdou orgie propagandy, která zachvacuje nejen dávno zkaženou českou kotlinu, ale celý Západ, a která vzhledem k objektivní a všem patrné nevědomosti o tom, co se skutečně stalo, nemůže než být plná lží. Že je taková i propaganda ruská, to je sice dost dobře možné, ale mě to s prominutím nezajímá. Zajímá mě, jakým způsobem ničí svou věrohodnost ta část civilizace, do které patřím a na které mi záleží. Dnes už jsme na tom tak, že ať přijde nějaká zpráva o dění na Ukrajině z jakékoli strany, musí se brát jako podezřelá, a to nejen kvůli běžné informační nejistotě, ale kvůli záměru tlačit na veřejné mínění, pravda nepravda. Říká se tomu – opět naprosto lživě – informační válka, protože ve skutečnosti je to válka o nejpůsobivější žvást, a informace mají smůlu. Výsledek je takový, že západní žvást vyznívá hůř než ten ruský, protože západní strana se navíc tváří ctnostně a podle svého zvyku chce být v konfliktu zároveň stranou i soudcem. Na to, co všechno si necháme bez povšimnutí nažvástat, upozorňuji vytrvale: ale teď nás všeobecná příchylnost k žvástu už začíná strhávat k propasti.

Detektivky, jimiž zejména americký televizní průmysl zaplavuje svět, nám skýtají velice prospěšné poučení o tom, že k usvědčení zločince je zapotřebí vedle materiálních důkazů a jejich správné interpretace také určit, zda měl obžalovaný motiv, prostředky a příležitost zločin spáchat. Škoda, že se Američané na vlastní detektivky nedívají, takže začali pár hodin po události jevit známky své obvyklé ničím nepodložené vševědoucnosti. Prezident Obama si trvale zničil pověst a přišel o celkem pěkné místo v dějinách, když začal okamžitě mluvit o důkazech (které pro jistotu nikomu neukázal), že malajsijské letadlo bylo sestřeleno „z území ovládaného povstalci“; což sice přímo neříká, kdo je vlastně sestřelil, ale dost zřetelně ukazuje na povstalce a ještě spíš na Rusy.

Západní média na tomto „důkazu“ bez dalšího ptaní hned začala stavět: Američané přece mají špionážní družice, které dokážou v ukrajinské stepi rozlišit poletující klopušku světlou od poletující klopušky hnědožluté, a vlastně by je ani nepotřebovali, protože mají také velice zdatné falšovací agentury, krom toho už v minulosti svou vševědoucnost nejednou osvědčili: podali například slavné důkazy o tom, že irácký Saddám Husajn ohrožuje svět chemickými zbraněmi a že syrský prezident použil chemické zbraně proti občanům své vlastní země. Sice se pak ukázalo, že to bylo úplně jinak, ale americký důkaz je holt americký důkaz. Stojí za starou belu, nikdo ho nikdy neviděl, ale na tom nesejde: pořád se s ním mává. Američané s Boží pomocí pořád ničemu nerozumějí, ale mají o všem jasno, a Západu se dá čím dál míň věřit. Proč Američané vystupují pořád se stejnou strategií, kterou se už víckrát pokoušeli svět obelhat, toť záhada: možná si myslí, že není nutné, aby se jim věřilo. Mají přece také bezpilotní letadla. Možná je chaos, který způsobili všude, kde na světě v poslední době zasáhli, jejich skutečná politická strategie?

Materiální důkazy asi ještě dlouho vyhodnoceny nebudou. Zato můžeme očekávat, že se do té doby stane něco nenapravitelného na základě dosavadních žvástů. Obecně by bylo určitě lepší držet se toho, co opravdu víme, a to nejen v ohledu k Rusku, ale i v ohledu k čím dál šílenější západní politice, neboli kvůli zdravému rozumu. Sestřelení malajsijského letadla byl čin ryze příležitostný, příležitost je primární podmínka, její zkoumání tedy k viníkovi nevede; možná spíš to, pro koho a k čemu dalšímu se toto neštěstí příležitostí stává. Otázka prostředků zpochybňuje vinu východoukrajinských povstalců: z čehož plyne nezměrné úsilí západních novinářů, jak proti názoru expertů dokázat, že povstalci přece jen letadlo technicky sestřelit mohli; zatím se to myslím dokázat nepodařilo. Docela snadno mohla však letadlo sestřelit ukrajinská armáda, případně (i když asi méně snadno) armáda ruská.

Zbývá motiv. První hypotéza: není žádný skutečný motiv, neboli jde o tragické nedopatření. Týká se nejvíc ukrajinské armády; pokud jde o povstalce, vrací nás to k otázce prostředků, stejně pokud jde o Rusy (z jaké dálky by museli střílet a jak by to mohlo být nedopatřením). Aby se dalo usoudit na náhodu, bylo by také nutno uspokojivě vyřešit otázku, proč byla trasa letadla údajně vychýlena směrem nad území bojů. Někteří experti navíc možnost nedopatření u předpokládané vojenské techniky vůbec vylučují.

Reálný motiv je pro všechny strany (neboť podezřelé jsou všechny) krajně riskantní: může to být jedině výhoda z toho, že se vina svalí na protivníka a dosáhne se jeho zkompromitování a sankcí, případně vojenské podpory proti němu, což ale nemusí vyjít, a pak je to pro atentátníka opravdu veliký průšvih. On také ukrajinský (částečně zvolený) prezident Porošenko volal hned po tom, aby povstalci na východě země byli bez důkazu (jen na základě intoxikačních produktů ukrajinských tajných služeb) prohlášeni za teroristy: to vrhá podezření především na něho, ale může jít také jen o druhotnou snahu – i tak dost sprostou – využít nastalou příležitost. Nejmenší takový zájem mohl mít Putin: zřejmě ho na rozdíl od jiných účastníků konfliktu nežene vášeň, a zisk byl při politicky chladné úvaze nepatrný oproti možné ztrátě, která ho tak jako tak potkává, protože je jediný z možných viníků, kdo zatím na aféru doplácí. Není-li Putin blázen nebo idiot (o čemž dosud nic nesvědčilo), otázka motivu z něho podezření spíš snímá. Zatím se jeví spíš jako hlavní politický terč celé operace.

Logicky by tak největší tíha podezření spočívala na ukrajinské armádě (motiv se dá předpokládat u povstalců i u „Kyjeva“, prostředky až na další jen u „Kyjeva“). Zbývá však ještě jeden faktor, velmi znepokojivý – a všechno může být jinak: můžeme věřit tomu, že v ukrajinském konfliktu bojují jenom dvě strany, jedna s vojenskou podporou Ruska (kdežto tu druhou vojensky asi nepodporuje nikdo, a munici těží v dolech)? Neboli: poslouchá každá strana jen jedno velení? Bylo by možné, aby část ruské armády bez ohledu na vůli centra poskytla nějaké skupině povstalců prostředky i personál, které v zásadě nemají? A kolik rozmanitých skupin se skrývá pod nálepkou „Kyjev“? Existuje nějaký „Kyjev“? Ukrajina je západním úsilím rozpadlý, zbankrotovaný stát (jehož vojenské akce financuje kdo?), teď ještě z podivné politické vůle přisátý na Evropskou unii, a není vůbec jisté, že proti povstalcům představujícím jistou část rusofonního občanstva bojuje jenom jedna ozbrojená složka; přičemž některé z těchto složek jsou dostatečně šílené, jiné zase dostatečně cynické, další cynické a šílené zároveň. A není jisté, že tomu konglomerátu vůbec někdo vládne. (Mimochodem, proč se žádný náš novinář – a pokud jsem zatím viděl, ani evropský – nezabývá příčinami rozpadu Jaceňukovy převratové vlády, a jen se radují z toho, že tamní zombifikovaný parlament vyhnal řádně zvolené komunistické poslance? Nesouvisí to náhodou nějak s tím, že ukrajinští politikové vědí něco, co ostatní svět neví a ani to nezjišťuje? A není vůbec zvláštní, že nejméně ze všeho se západní analýzy zaměřují na skutečný stav té strany na Ukrajině, které Západ nadržuje?)

Vyvstává tedy otázka, kdo všechno má vůbec na Ukrajině přístup ke zbraním, které mohly letadlo sestřelit. Kdysi jsem si přímo na těchto stránkách v žertu představoval poslance Marka Bendu, jak nenápadným přílepkem k bezvýznamnému zákonu ruší státní monopol na armádu a dovoluje úspěšným českým podnikatelům, aby stavěli armády soukromé. Dnes už to není žert: na Ukrajině oligarchové své soukromé armády mají, neofeudalismus je realita, a Evropě i Američanům je to jedno, ještě to všechno podporují! V našich novinách se to objevilo a rozplynulo se to jako malina. Přitom Putin je vedle toho srozumitelný klasický autoritář snášenlivý k jistým prvkům demokracie. Oligarchové nejsou žádná demokracie. Podle novin z dneška 28. července prý západní zpravodajské služby doufají, že sankce proti Putinovi nakonec vyvolají vzpouru oligarchů ruských. Jak jsem říkal: vážně si koledují. Čerta chtějí vyhánět ďáblem! Možná by se Evropa měla nejdřív ze všeho zbavit svých pomatených politiků, kteří takto uvažují. Chtějí úplný společenský rozkol na území, jehož je Unie pouhým přívěskem! Chaos Americanus Everywhere.

Pokud jde o sestřelené malajsijské letadlo, samozřejmě pořád nemám jasno. Ukázat se může cokoli. Jestli však vyjde najevo, že to byla opravdu „hloupá nehoda“, bude nám tím silněji připomenuta naše vlastní odpovědnost. V ukrajinské občanské válce prý dosud zahynulo asi 1100 lidí. Hrubé rakve na ulicích ukrajinských měst jsou v televizních reportážích součástí koloritu. Kolik z těch mrtvých v žádné válce bojovat nechtělo, a koho to zajímá, když žádný z nich není Holanďan? Proč si myslíme, že pozemské vraždění se odehrává v jakýchsi ohraničených, neprostupných bublinách vyhrazených primitivům a že naše dopravní letadla si kolem nich mohou poletovat, nám se nic nesmí stát a nejhorší ze všeho je, když se nám přece jen něco stane?

Sedíme si v kavárně civilizace, koukáme, jak se jiní mydlí, rozdělujeme body, a zahráváme si. Když americké bezpilotní letadlo skolí místo tlupy teroristů skupinu muslimských svatebčanů, když fanatický, zato zjevně heterosexuální srbský generál nechá povraždit na tři tisíce bezbranných mužů a chlapců, je to pochopitelně strašné, pobuřující... ale Holanďané to zkrátka nejsou.

To bude brzy probuzení!

Ale aby se vám dnes v noci nezdálo tak jako mně o holandské nešťastnici, která se nechala od novinářů tak zpracovat, že křičí v televizi na Putina, aby jí vrátil ostatky jejího syna (a novináři to jako správné hyeny samozřejmě ukazují), zmíním pár drobných žvástíků českých, díky nimž se vám bude zdát nanejvýš o nadmíru zbujelém přirození ministra financí Babiše, roztomilého to našeho oligarchy v rozpuku, zatím bez vlastní armády (i policie). Ten řekl o dění v české Sněmovně, že poslanci se hádají o to, kdo ho má většího, omluvil se voličům a dodal, že kdyby měl za sebe dobrého náhradníka, okamžitě by rezignoval (zřejmě na funkci poslance). Takže celé sdělení zní: „Hádají se, idioti, kdo ho má většího, a přitom největšího mám samozřejmě já!“

Uznání získává také Babišova náměstkyně paní Jourová: od té jsem si ve stejném čísle novin přečetl, že když se stane eurokomisařkou, cena za to, že nebude vídat svého vnoučka, je opravdu vysoká. Což budí jistou obavu o její logickou zdatnost, protože si zjevně plete strany „má dáti“ a „dal“: ve skutečnosti to, že nebude vídat svého vnoučka, může být (případně) označeno jako opravdu vysoká cena za její nové postavení. U ekonomické ministryně takový zmatek v obchodní strategii poněkud zaráží.

Nakonec mi zůstal prezident republiky Miloš Zeman. Měl jsem sto chutí upozornit ho už před olympiádou v Soči, že kdyby opravdu nebyl homofob, nemohl by říci, že v soukromí si může každý dělat, co chce (což ruské homofobní zákony jistě nezakazují), ale že homosexuálové mají stejné právo projevovat se jako ostatní lidé (což tyto zákony právě zakazují); takže pan prezident je homofob, a navíc licoměrník. Vrcholu licoměrnosti ovšem dosáhl, když mluvil o těch, kdo kritizují daňové způsoby slečny Kvitové, jako o závistivcích.

Závistivec by mohl být ten, kdo by pokládal vysoké příjmy zmíněné slečny i přes její velké tenisové umění za nepřiměřené, ale v žádném případě to není ten, kdo žádá, aby dotyčná ze svých nesporně poctivých příjmů také poctivě platila daně, tak jako většina ostatních lidí, kteří vydělávají mnohem méně než ona a nemají možnost skamarádit se s monackým monarchou.

Ale především: vůbec poslední, kdo smí daňové podloudnictví schvalovat, je hlava státu, neboli té instance, která daně předepisuje, vymáhá, jejich neplatiče trestá a která své představitele včetně prezidenta republiky z těchto daní platí! Nebo ještě jinak: prezident nemá co urážet ty, od nichž bere mzdu, za to, že mu na ni dávají! Počínání slečny Kvitové jakožto české soukromnice možná před zákonem obstojí (jenom prostoduše přiznala, co jiní dělají v tichosti, a pak se ještě nechají občansky uvědoměle fotografovat na předvolební plakáty), ale výrok prezidenta Zemana je v hrubém rozporu s jeho státoprávním postavením. Až se zas někdy bude vydávat za levicového prezidenta, připomeňme mu to: mluví jako nejhorší pravicový fouňa. Za sebe mu doporučuji, aby se nepokoušel o znovuzvolení: bude hodně lidí, kteří mu podruhé hlas nedají. Ledaže by dosáhl toho, aby ho v čele českého státu živilo z daní slečny Kvitové a dalších takto uvědomělých českých občanů Monacké knížectví.

V té souvislosti mě napadlo, jak strašné sankce by asi bylo nutné uvalit na daňové ráje, když se nám pořád tvrdí, jak je to nemožné a jak se s tím nedá hnout. Horší než s Íránem nebo s Putinem by to ale být nemohlo. Třeba Kajmanské ostrovy jsou, pokud vím, britské závislé území. Mohla by tedy Británie začít sankcemi sama proti sobě, a kdyby to nepomohlo, ať si vyhlásí válku! A byla by snad blokáda Monaka těžší než půlstoletá blokáda Kuby? Ať nevykládají.

Václav Jamek

Obsah Listů 4/2014
Archiv Listů
Autoři Listů

Václav Jamek

Vševědoucí Američané

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu