Patrik Eichler

Bohuslav Sobotka potřebuje Špidlovu zkušenost

Základem politického úspěchu není svržení vlastního předsedy a ideálně ještě i vlastní vlády. Základem úspěchu je aktivní politická strategie, která umožní i po převzetí moci ve straně měnit stát ve smyslu stranického programu.

Bylo 17. listopadu, byla sobota a došlo k revoluci. Vítěz hlasování o křeslo předsedy získal 547 hlasů. Dosavadní předseda jen o sedmnáct méně. Na změnu v čele menší vládní strany to ale stačilo.

Dosavadní předseda přišel k řečnickému pultíku a pogratuloval svému nástupci. Potom oznámil, že zásadně nesouhlasí s jeho představou o řízení strany a že rezignuje na post místopředsedy vlády a ministra hospodářství. Nový předseda začal přijímat gratulace „až po chvíli“.

Bylo to v roce 2012 v Polsku, když si vládní Polská lidová strana (PSL) zvolila po sedmi letech, kdy jí předsedal Waldemar Pawlak, nového předsedu. Internetového nadšence, dvojnásobného předsedu vlády i strany a populárního politika vystřídal Janusz Piechociński. První budoval PSL spíše jako stranu zemědělského venkova. Druhý ji chtěl proměnit ve stranu reprezentující celou periferii, tedy nejen obyvatele venkova, ale i malých měst.

Pro náš příběh je ale důležitější jiný motiv. Polští lidovci si totiž nového předsedu před dvěma lety zvolili omylem. Chtěli vytrestat předsedu dosavadního. Špatně si spočítali hlasy a smetli ho. Zároveň s tím si pak zadělali na osobní konflikt. I když Waldemar Pawlak v PSL stále zůstává, občas hlasuje v rozporu s vůlí své strany a klubu. A občas navrhuje vedení PSL nového předsedu odvolat.

Urbanovo varování

Polský příklad by ovšem měli na zřeteli mít čeští sociální demokraté. Poslední, kdo se zatím přidal do party těch, kdo drobnými špílci unavují, a tedy oslabují svého předsedu, je dlouholetý poslanec Milan Urban. Na mimořádné schůzi Sněmovny letos v červenci do svého stranického předsedy buď řádně kopl, anebo mu také jen nevyšly hlasy.

K vládnímu návrhu zlevnit naftu zemědělcům předložil pozměňovací návrh, který měl podle něj zlevnit pohonné hmoty všem. A podle jeho oponentů zvýšit zisky firem, které pohonné hmoty prodávají, a připravit státní rozpočet asi o čtrnáct miliard korun.

A protože si Milan Urban zjevně dal práci s obcházením poslaneckého klubu, pro jeho návrh hlasovalo společně s kompletními nebo téměř kompletními kluby KSČM, TOP09, ODS a Úsvitu i dalších šestnáct sociálních demokratů (12. schůze PSP ČR, 65. hlasování, 23. července 2014). Proti byl jen téměř celý klub ANO a většina klubu KDU-ČSL.

Návrh tak prošel. A ve Sněmovně a v médiích následovala debata, která ukázala zejména to, že v poslaneckém klubu ČSSD jsou lidé ochotní svůj osobní program nadřadit politické strategii strany, kterou zastupují.

Na známém angažmá Milana Urbana ve prospěch různých odvětví průmyslu totiž není nic špatného. Platí to tím spíše, že je to o něm dlouhodobě známo. Problém je v tom, že Milan Urban musel vědět, že útokem na koaličního ministra financí útočí i na svého premiéra a stranického předsedu.

Protože v té stejné chvíli, kdy chtěl podle ministra financí Andreje Babiše připravit státní rozpočet o čtrnáct miliard korun, bezpochyby několik jeho stranických kolegů mezi ministry s týmž ministrem financí jednalo o svých resortních rozpočtech na další rok.

Co na to Ústavní soud

Jak to v tu středu ve Sněmovně vlastně bylo, si teď po pár týdnech už pamatuje málokdo. Hlasování o Urbanově pozměňovacím návrhu i o zákonu jako takovém skončilo ve 12.20. Ve 12.21 Roman Sklenák, předseda poslaneckého klubu sociální demokracie, požádal o přestávku na jednání klubu. Ve 13.21, tedy o hodinu a minutu později, pak severomoravský poslanec Ladislav Šincl zpochybnil své hlasování o pozměňovacím návrhu Milana Urbana i o zákoně jako celku.

Jan Hamáček coby předseda Sněmovny nechal o námitce hlasovat (12. schůze, 67. hlasování, 23. července 2014), a Sněmovna ji jasnou většinou přijala. Jen pro nastalou bouři v jednacím sále nebyla schopna v projednávání bodu pokračovat dříve než v pátek, kdy – podle očekávání – návrh schválila (12. schůze, 74. hlasování, 25. července 2014) už bez Urbanem navržené změny.

ODS poté avizovala, že dané hlasování zpochybní podáním k Ústavnímu soudu. Zda bude mít šanci na úspěch, o tom se budou přít právníci. Jeden příklad z minulosti ale popisuje Blanka Šírová v diplomové práci Přezkum legislativního procesu Ústavním soudem a vnitřní autonomie parlamentu, obhájené na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v dubnu 2013.

Šlo tehdy o hlasování z roku 2001, kdy „Zákon č. 501/2001 Sb., kterým se mění Obchodní zákoník a některé další zákony byl Sněmovnou schválen na 39. schůzi v říjnu roku 2001, a to včetně pozměňovacího návrhu poslance Pilipa. Schválením pozměňovacího návrhu poslance Pilipa se v návrhu zákona objevila dvě zcela shodná ustanovení a nechtěně' došlo k odstranění výjimky z povinnosti učinit nabídku převzetí všem majitelům účastnických cenných papírů cílové společnosti. Na listopadové mimořádné 42. schůzi bylo schvalovací usnesení revokováno a za vypuštění pozměňovacího návrhu poslance Pilipa byl takto upravený návrh zákona znovu schválen“.

Podání k Ústavnímu soudu tehdy učinila skupina senátorů. A Ústavní soud rozhodl (Pl. ÚS 5/02), že opakované hlasování je možné pouze v případě, že poslanec vznese bezprostředně po hlasování námitku a že ji Sněmovna schválí. Tyto podmínky lze přitom „vztáhnout toliko k vadám (omylům) při vlastním hlasovacím aktu, tedy v podstatě k technice hlasování nebo ke zjištění jeho výsledku, nikoli však k meritu projednávaného návrhu (věcné nesprávnosti)“. Odstranění věcných chyb je podle Ústavního soudu možné například po vrácení návrhu Senátem nebo prezidentem.

Přidrží-li se tedy Ústavní soud své interpretace, že opakované hlasování nelze použít ke změně obsahu návrhu, ale jen ke zjištění výsledku nebo k omylům v hlasování, pak nebude překvapení, pokud daný zákon časem zruší pro chybnou proceduru jeho schválení. Bude muset posoudit, zda zpochybnění hlasování po minutě (když odečteme přestávku na jednání klubu) a revokování hlasování po měsíci je stejně závažným porušením procedury.

Jinak věcně vzato je námitka proti výsledku hlasování denní součástí sněmovní praxe. Blanka Šírová upozorňuje na hlasování o zákonu o registrovaném partnerství v březnu 2006, kde hlasování bylo zpochybněno dvakrát. A zatímco při prvním hlasování byl návrh odmítnut, při druhém byl přijat.

Pokud jde o páteční opakované hlasování o Urbanově návrhu, tomu se ve Sněmovně nešlo procedurálně vyhnout. Politická škoda nastává, protože opozice bude zbytečně moci na procedurálním tématu napadat vládu. A protože bude moci procedurální téma využívat k odvádění pozornosti od rozlišujících programových otázek. Zůstává jen možnost, že by vláda se souhlasem Sněmovny vzala daný návrh zpět a předložila ho jako nový sněmovní tisk k projednání ještě jednou.

Špidlova zkušenost

Pokud jde o ČSSD, budou muset zejména příznivci Bohuslava Sobotky vyhodnotit, zda spor kolem Urbanova pozměňovacího návrhu byl omylem svého druhu, nebo dalším krokem sporu o vedení strany, respektive o oslabení Bohuslava Sobotky v jejím čele.

Nebyla by to novinka. Od chvíle, kdy Miloš Zeman opustil vedení sociální demokracie, pravidelně některý ze členů jeho „křídla“ na post ve vedení strany kandidoval. Ať už šlo o Jiřího Rusnoka kandidujícího proti Vladimíru Špidlovi v roce 2003, Zdeňka Škromacha kandidujícího proti Stanislavu Grossovi v roce 2005 anebo Michala Haška vyzývajícího Bohuslava Sobotku v roce 2011. Nejpozději na jaře 2017 čeká sociální demokraty tento střet znovu. Do té doby je důležité, aby se Sobotkově protistraně v ČSSD v nějaké chvíli nepovedlo to co polským lidovcům. Aby si totiž svého předsedu nesesadili omylem.

Základem politického úspěchu totiž není svržení vlastního předsedy a ideálně ještě i vlastní vlády. Základem úspěchu je aktivní politická strategie, která umožní i po převzetí moci ve straně měnit stát ve smyslu stranického programu.

Postup, kdy stranického předsedu sériemi drobných útoků na program vlastní strany, respektive koalice unavuji, a tedy oslabuji, totiž může vést ke změně ve vedení strany nebo vlády. Ale vůbec není zárukou, že nové vedení bude moci prosazovat sociálnědemokratičtější program, než prosazuje vedení stávající. A při dnešní síle ANO není nikde napsáno ani to, že příští premiér bude opět z ČSSD.

Podobnou situaci si sociální demokraté mohou pamatovat z roku 2004, kdy tzv. sociálnědemokratická levice odmítala účast US-DEU ve vládní koalici a obstruovala schvalování daňových zákonů (klub ČSSD tehdy mj. na čas opustil severočeský poslanec Josef Hojdar).

Když ale Vladimír Špidla na svou funkci předsedy strany i vlády sám rezignoval (hlasování, které mělo rozhodnout o jeho odvolání z čela strany, totiž neuspělo), stejně další dva roky zůstala vláda na půdorysu, na kterém ji Špidla po volbách z června 2002 postavil.

Vnitrostranické opozici se tehdy podařilo úřadujícího předsedu utahat. Nástup Stanislava Grosse v létě 2004 ale výrazem aktivní politické strategie zjevně nebyl. Co se s Grossem osobně i jeho vládou dělo v následujícím období, to už je jiná kapitola českých politických dějin.

Patrik Eichler (1984) je novinář a politický komentátor, pracuje v Masarykově demokratické akademii, píše pro Deník Referendum a ČRo Plus. Od roku 2015 je redaktorem Listů.

Obsah Listů 4/2014
Archiv Listů
Autoři Listů

Patrik Eichler

Bohuslav Sobotka potřebuje Špidlovu zkušenost

Urbanovo varování

Co na to Ústavní soud

Špidlova zkušenost

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu