Tak třeba dostanu políček, nejdříve mi namlouvají, e to nic nebylo a usmívají se, pak mi vmetou do tváře, e jsem si ten políček zaslouil, e jsem si ho nakonec dal já sám a pohrozí zhoršením atmosféry. O čem to mluvím? O svém pracovním či privátním ivotě? O politické situaci na východě Evropy?
Potom úprk nočním parkem. Výstavnost historie je klam, říkám si a obdivuji barokní paláce efektně nasvícené laternami a svitem hvězd. Mrzne a podle předpovědi počasí se má ještě ochladit. Začíná svatý týden. U jsme si Ho přivítali, na zemi leí palmové listí. Má začít dokonce sněit. Mlýnský potok je v ohybu neočekávaně dravý, všímám si toho vdy, kdy jdu kolem a slyším hukot vody. Teď si toho taky všimnu. V nočním parku několik posledních běců, zamilované dvojice, je zahřívá láska. O čem to mluvím? Ještě ne vyjdu z parku do města, zastaví mě mladý mu vedoucí za ruku svou milou, a ptá se: Ty seš určitě věřící, e? Spontánně odpovídám (proč jsem vyděšený?), e ne, a jdu dál a vrtá mi hlavou, kdo to byl, co tím myslel a na jakou víru mě chtěl obrátit. Na víru lásky k blinímu? Jdu rychle dál, vrhám se do noci, chvíli sleduji, jak mi pod nohama ubíhá chodník, chvíli mám hlavu zvrácenu nazad a zírám na vyjasněné nebe, studené hvězdy a měsíc v úplňku. Vzpomenu si na bouřku a kroupy, to vše v jeden den. O čem to mluvím?
Těkavost mé mysli se zklidňuje. Uklidňuje mě, kdy můu sledovat lidi při práci. Sedím na baru a pozorně se dívám na barmana, lutá kravata v černé košili, němé pohledy, kusé věty, profesionální pohyby. Sedět u baru znamená mít tak trochu zvýhodněnou polohu a tak trochu nebýt nikde. Pode mnou skupinka bujarých rusky mluvících studentů. Mladý mu a dvě mladičké dívky, předpokládám, e studenti, říkám si, e by naděje ruských elit, kdy se dívám na jejich oblečení a odhaduji cenu jejich drinků. Sabaka, panimaju, ivot. Jsou veselí a mladý mu očividně naslouchá hlasu atavismů a dívky činí toté, ještě jednu rundu! Napadá mě, jak bych se cítil, kdybych já byl mladým Rusem studujícím právě teď na Západě, jestli bych mohl být tak veselý. A pak si říkám: Fuj, nerozeznáš ukrajinštinu od ruštiny! Nepřeháněj! Sabaka, adin, rabotať. Vedle u baru sedí dívka a stydí se, čte si a zkouší něco psát. Napsanou větu vdy přeškrtne a začíná znova a znova. Má takto popsanou a poškrtanou u polovinu velkého papíru. Mladý cizinec s úsměvem Keanu Reevese se s ní snaí navázat rozhovor. Anglicky. Dívka se stydí a po pár konvenčních větách hovor ustává. Pak slyším: I've never heard about an Australian whisky! U ruského stolu ještě jedna runda, velké veselí, teprve teď si všímám, e mají všichni tři velmi červené oblečení a něco mě nutí si představovat, jak bych se asi cítil, kdybych byl ke konci třicátých let minulého století Němcem, a vybavuji si Goebbelsovu řeč při návštěvě Švýcarska roku 1933... německý lid a německá vláda chtějí mír, neboť jsou pevně přesvědčeni, e by válka uvrhla do nejhlubšího neštěstí nejen Německo, ale celou Evropu... Nepřeháněj, říkám si, shame on you, nerozeznáš ukrajinštinu od ruštiny! A ještě: kdy někdo říká ivot, neznamená to vdycky ivot.
U vzdálenějšího stolku se rozbíjejí sklenice na střepy. Zvednuté hlavy. Chvíli hrozivé ticho. Pak se vše vrací do normálu, střepy se zametou, stůl se utře. Z Keanu Reevese zbývá jenom úsměv, víc nic, nic. A i ten se vytrácí. Za barem svítivě lutá kravata zasunutá do černé košile a nad barem skotská vlajka. Dívka, která se tak styděla a celou hodinu se snaila něco psát a číst, odchází, chvíli po ní i onen anglicky mluvící cizinec, který jaktěiv neslyšel o australské whisky. Ruský stůl si dává ještě jednu rundu. Coe? Mehr Licht?? ... za věčným enstvím jsme neseni výš?! Nonsens! Mehr nicht!!! Palmové listí jsme pošlapali, nasadili jsme Mu korunu. Mění se kulisy? Nemění? Teď si ho ještě zabijeme.
O čem to mluvím? Na co to myslím? Chyba překladu? Nebo něco ještě fatálnějšího? Je půlnoc. Vstanu, platím a jdu domů. Jediná rozumná věc, která mě v tu chvíli napadá.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.