Tomáš Tichák

Boření, lesk a bída

Občas stojí za to na vlastní kůži si zkusit, jak mohou všeobecnou náladu ovlivnit okolnosti zdánlivě nesouvisející. Rozhodneme-li se z touhy po lepším životě přestavět koupelnu, řemeslníci nám tu starou fortelně rozbijí a zaneřádí byt i dům. Všechno je pak špinavé, jemný prach ze suti se zvedá, proniká i klíčovými dírkami, a aby dostál fyzikálnímu zákonu o nezadržitelnosti entropie, pokryje vše včetně obyvatel domu šedivým povlakem. A umýt se není kde. A práce se pochopitelně komplikuje, tedy protahuje. Že bude někdy hotova, si už ani neumíme představit. Jen to, že za tu pohromu budeme pak muset velice zaplatit a nakonec se ještě pustit do malování a úklidu. Vesmír se najednou jeví nejistý, budoucnost světa pochmurná, optimismus se zvrhá ve fatalismus.

To nemá být metafora, jen snad omluva, jakými cestami se ubírají myšlenky pisatele. A přitom skoro vše, třeba výsledky voleb do Evropského parlamentu, skýtá neomezené možnosti výkladu. Titulek na první straně novin hlásá, že vítězí euroskeptici, zatímco o pár stran dál v rubrice ekonomické se oznamuje vzestup akcií na burzách v důsledku úspěchu proevropských stran. Také pohrdání Čechů a Slováků volbami lze vysvětlit, jakkoli se to komu hodí, ostatně celková volební účast stoupla a navíc se může čechoslovakista potěšit dalším důkazem nepolevující vzájemnosti. Že volební skóre dokázali jako svůj úspěch podat i ti straničtí představitelé, již v téže větě dávali funkci k dispozici, už nepřekvapilo.

Vzestup nacionalistických a xenofobních uskupení v řadě zemí však – rozhodně ne v domě, v němž prach z rumiska skřípe mezi zuby – nelze zlehčovat. Ale zase: skýtají se rozličná zdůvodnění. Podle článku v deníku Guardian, citovaném v Britských listech, na tom nese vinu neoliberalismus a globalizace: „Protože neexistuje žádná vážná strategie na ochranu demokracie, pravice se namísto toho rozhodla bránit ,kulturu', kterou označuje jako ,tradici', povyšuje ji na ,dědictví' a představuje si ji jako neměnnou. Vyvolala mýtus národní čistoty a pak útočí na ty, kteří ji pošpiňují – nekvalifikované přistěhovalce, Romy, muslimy. Na tyto lidi je lehké útočit, zatímco neoliberální globalizace – ta moc bez tváře – je nehmotná a uniká.“ Naproti tomu komentátor Petr Robejšek, hojně se vyskytující v českých pravicových a veřejnoprávních médiích, se v článku Národní zájmy 2.0 na iDnes.cz z růstu obliby nacionalistů nepokrytě raduje, i když připouští, že „ztotožnění se s vlastním národem někdy nevoní po růžích“. Příčinu vidí, jak jinak, v evropských elitářích a byrokratech: „Elity se jak známo často vznášejí nad vodami všednodennosti, ale ,obyčejní' lidé jsou podstatně praktičtější. Proto chtějí na svých vládách politicky nekorektní samozřejmost. Omezit přistěhovalectví na hospodářsky prospěšné a kulturně slučitelné... Evropská politická ,jet set' si dlouho nechtěla přiznat, že projekt integrace kontinentu ztratil smysl a cíl.“ A na rozdíl od autora článku z Guardianu zná ovšem komentátor v iDnes.cz i řešení. Je jednoduché: „Když vlády opravdu vnímají to, co se v jejich společnosti děje, tak národní stát představuje nejlépe fungující organizační jednotku v chaosu současného světa.“

Možná jsem kvůli destruktivnímu rozpoložení nedovtipný, ale nějak mi onen elegantní návod nejde dohromady ze zprávami z Doněcka či Luhanska. Tedy ano – jistě všichni aktivní účastníci tamních bojů jsou jasného názoru, „národní zájem dává politice pro občana pochopitelný směr a smysl“ (Robejšek), jen se ty směry a smysly občas poněkud zkříží. K jakým koncům to může vést, raději nepomyslet, od jednoho takového, viz stranu 41 v tomto čísle Listů, uplynulo právě sto let.

Ale třeba se aspoň v brzkém budoucnu nestane nic horšího, než že opět dojde na stavbu radaru v Brdech: pro jedny kýženou, jiným nepříjemnou, ne ale víc než sbíječka drnčící mi pod nohama nad naší někdejší koupelnou.

Tomáš Tichák

Obsah Listů 3/2014
Archiv Listů
Autoři Listů

Tomáš Tichák

Boření, lesk a bída

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu