Znaky

Veronika Opletalová

O náhražkách a napodobeninách

Sójové maso a tuzemský rum. Cítíte tu jazykovou kamufláž? Specifikující přívlastek vyvolává dojem, že jde o další druh masa nebo rumu: sójové vs. vepřové, tuzemský vs. kubánský. Aby to nemátlo, vydaly úřady EU proslulé nařízení, že náhražka z potravinářského lihu dochucená rumovou trestí se nesmí nazývat rumem, a máme tu roztomilý název „Tuzemák“. Loni oslavil deset let od svého nuceného vzniku.

V televizi onehdy ukazovali zábavný „sójový“ spotřebitelský test. Reportér si vybral pár zdatných jedlíků, kteří nic netušíce spořádali dobře okořeněný sójový guláš. Když se jich ptal, jak gulášek šmakuje, tvářili se velmi spokojeně. Když jim prozradil, že šlo o gulášek sójový, cítili se – zejména muži – podvedeni. Komicky působilo jejich překvapení a náhlá nedůvěra ve smysly. A leckoho mohlo pobavit rozhořčení těch masožravých chlapíků nad tím, že jednou snědli „něco zdravého“.

Když se na tuhle problematiku podíváme blíž, zjistíme, že hra s náhražkami na našem trhu tak úsměvná není. Zatímco jsou novinové titulky věnovány kauzám okolo tuzemáku a pomazánkového másla (které běžného českého konzumenta sotva zmatou), jiné nenápadné náhražky prorůstají celým trhem. Kamufláž je komplexní: počínaje názvem výrobku přes obrazový motiv na obalu až po šikovné umístění v regálech těsně vedle zboží napodobovaného. Nemám přitom na mysli záležitosti nelegální (jako třeba nedávný metanolový průšvih), ale běžné „kreativní“ obchodní praktiky.

Výrazy jako „falešný“, „umělý“ nebo „náhradní“, které explikují, že jde o náhražku, jsou v potravinářské branži neoblíbené. Výjimku tvoří snad jen umělá sladidla, která si vydobyla u spotřebitelů prestiž. Občas na některém obalu narazíme na výraz „imitát“ (v popisu výrobku velmi malým písmem), ten nemá tak negativní konotace jako „náhražka“. Na skladě máme další cizí slova jako „substitut“, „surogát“, která se zatím užívají minimálně. Nepřekvapilo by mě nicméně, kdyby některá firma využila obecné neznalosti významu slova „surogát“ a snažila se dodat tomuto označení pozitivní nádech – co takhle dát si čokoládový surogát? Nebo raději suflé?

Surimi ŕla frutti di mare

Asi nejprefíkanější je hra se slovem „surimi“. Ještě jste neslyšeli o surimi krabích tyčinkách? Možná jste je už jedli – objevují se třeba v suši. Slovo „surimi“ pochází z japonštiny, kde označuje sekané rybí maso, šlo přitom o tradiční konzervační proceduru. V Evropě se tento výraz užívá v podobném smyslu – jako označení rybí hmoty, z níž se ovšem po vydatném dochucení bůhvíčím lisuje a tvaruje něco jiného. Málokdo si uvědomí, že v názvu „surimi krabí tyčinky“ představuje slovo „surimi“ vlastně negaci: naznačuje (těm, kteří vědí), že se nejedná o krabí tyčinky, nýbrž o výrobek slisovaný z ryb, přibarvený do krabí barvy např. paprikou. Méně napadnutelný je název „surimi tyčinky s krabí příchutí“, o něco upřímnější, ale pořád jaksi neproniknutelný je název „surimi rybí tyčinky s krabí příchutí“. Samozřejmě tu máme opět hru s velkým a malým písmem na obalu (to, že jde o výrobky z ryb, najdeme zpravidla menším písmem nebo jen v popisu složení). Další „surimi-produkt“ na našem trhu se jmenuje Krabella (tak jako kávovina není z kávy, není Krabella z kraba) a asi nejdojemnější je název náhražkové pomazánky „a la krab“. Jak jsou ti výrobci kreativní! Aneb balancování na pomezí slušnosti a zákona vede k jazykové kreativitě.

V Německu narazíme dokonce na Surimi-Garnelen (surimi krevety), jejichž výrobce si s nějakým balancováním hlavu neláme. Bez znalosti slova „surimi“ máme pocit, že jde o zvláštní druh krevet, neboť jsou to celkem zdařilé napodobeniny (opět vytvarované z rybí hmoty a barvené). Docela ráda bych je ochutnala – překonala bych odpor z požívání rybí pasty, poněvadž by mě zajímalo, jak se výrobci vypořádali s charakteristickou křupavostí krevet. Nebo je tahle kvalita při dané cenové kategorii nepodstatná?

Čokokeksy a másílka

Naskýtá se otázka, jak posuzovat výrobek obsahující mírně modifikované či redukované složení. Už u vína nastavovaného vodou se dá o náhražce mluvit. Naopak u nealkoholického piva není dle mého soudu toto označení úplně na místě (můžeme sice diskutovat, zda se vlastně ještě o pivo jedná, ale rozhodně to není náhražka v pravém slova smyslu).

U některých základních potravin je stanovený minimální podíl důležitých ingrediencí (u hořké čokolády min. 35 %, u mléčné 25 % kakaa; u másla min. 80 % mléčného tuku). Zde lze poměrně jasně stanovit, v jakém případě se jedná o náhražku (a výrobek tudíž název tradiční potraviny nesmí používat). Z tohoto důvodu letos potkal pomazánkové máslo podobný osud jako tuzemák, je z něj „tradiční pomazánkové“.

Dle mého soudu jsou mnohem víc zavádějící různé slovotvorné hříčky – jako třeba „masielko/másílko“, které rozhodně kritéria pro máslo nesplňuje. To se týká i různých čokokeksů a čokopochoutek, jejichž „čokohmota“ obsahuje okolo 5 % kakaa, zato ovšem hodně cukru a ztuženého tuku. Dokud se obsah čokolády explicitně nedeklaruje, je prý vše v pořádku.

A pak máme kouzelné slovíčko „příchuť“, pod nějž lze zahrnout téměř cokoli. Až nedávno jsem si uvědomila, že většina potravin „s příchutí“ má co do činění s náhražkami. Nápoje s příchutí různého exotického ovoce mají často ovocný podíl čítající jednotky procent, zbytek je syntetický. Vžil se přitom zvyk, že výrobce sděluje pravdu jen malým písmem u složení výrobku. Čím větší písmo, tím dál od pravdy.

Prestižní náhražky

Náhražky mívaly tradičně menší prestiž než původní substance, to se ještě částečně drží u potravin, ale ani tady to není pravidlem. Svou roli hrají i módní vlny a masová propagace – vzpomeňme na vzestup a pád margarínů.

Náhražky začínají být konkurencí (pohybující se ve stejné či vyšší cenové kategorii), zvyšují možnost výběru. Zvlášť pokud náhražka nabízí klady a zároveň minimalizuje zápory původního materiálu, může si prestiž vydobýt. Ať už je (zdánlivě) zdravější/dietnější nebo šetrnější k přírodě (koženka) či třeba snadněji udržovatelná. U posledně jmenovaného myslím na umělé trávníky, které jdou čím dál víc na odbyt. Firmy nabízejí výběr z různých vzorků – ve hře je barva, výška porostu, upravenost, střapatost. Tedy různé formy vizuálně-haptických kvalit – nakolik trávník září, leskne se, jak měkce působí na dotek, nášlap, ale taky jestli hřeje nebo studí. Travní koberec (jenž přestává být pouhou metaforou) se dá pohodlně čistit, občas i vysávat. Vidím tu idylu před sebou: Luxující Hausfrau (konečně na čerstvém vzduchu!) střídá muže se sekačkou. Myslím si, že je čistě záležitost módy, jestli se budou v budoucnu na venkovních VIP eventech upřednostňovat trávníky skutečné, nebo umělé. Ty umělé budou dost možná časem levnější, a tudíž běžné na akcích nižšího rangu, proto si troufám tvrdit, že upravené přírodní trávníky si udrží svou prestiž.

Epistemologický přínos

Dost by mě zajímalo, kolik dětí se setkalo s chutí a vůní skutečných jahod a malin dřív než se syntetickými imitáty. Vypadá to, že opak je pravidlem. Některé děti pak skutečné jahody nejí, protože jim oproti těm „původním“ připadají kyselé. Sama jsem se párkrát pozastavila nad kyselostí či „nepřirozenou chutí“ přírodních šťáv. A když jsem poprvé jedla skutečné mango, srovnávala jsem jeho chuť s původně zažitou sladkou příchutí limonád.

Onehdy jsem v jedné ubytovně natrefila na fialkové mýdlo. Nejdřív jsem se zdráhala si jím umýt ruce, protože bylo temně fialové (což mi nějak neštymovalo s konceptem čistoty, jsem zvyklá na mýdla v pastelových barvách). Ale pak jsem po něm přece jen sáhla, protože jsem si chtěla připomenout, jak vlastně voní fialky. Docela příjemná vůně.

Veronika Opletalová

Obsah Listů 3/2014
Archiv Listů
Autoři Listů

Znaky

Veronika Opletalová

O náhražkách a napodobeninách

Čokokeksy a másílka

Prestižní náhražky

Epistemologický přínos

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu