Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
– Pozoruhodné brněnské prostředí představuje sdružení Moravskoslezský kruh, vydávající před časem zajímavé časopisy Bariéry a později Konec konců. A. Hošťálek a L. Vencálek se spolupracovníky, kteří je připravovali, vyzvali nyní kmenové autory a přispěvatele, aby napsali alespoň do sborníku. V pěkné knížce (s výtvarným doprovodem Jana Steklíka) se nakonec sešlo patnáct autorů různých generací a se zkušeností od let protektorátu po dnešek; vzpomínají, píší o své nynější práci a o knihách (mj. F. Gál, V. Fux, M. Kašpárková, J. Válka, Jana Soukupová, J. Štěpaník, P. Pelčák). Někteří mají štěstí na práci, jež je baví i živí, jiní udělali zkušenost trpčí. Ve znamení smutku nad bulvarizací a stále menším prostorem pro přemýšlivé časopisy a náročnější texty jako by však byl celý sborník. Se zkušeností napínavého života Listů těžko ten smutek nesdílet; zhrzenost (již pisatel těchto řádků celkem sdílí) je ovšem zrádná, a tak lze narazit i na názor, že dnešní média jsou – jako za druhé republiky či možná jako Rudé právo za normalizace. Pro závěr udělali editoři seznam knih všemožných žánrů přispěvateli doporučených k četbě. Dle sdělení vydavatelů lze knížku koupit v Academii na náměstí Svobody v Brně nebo půjčit v některé z velkých knihoven.
Antonín Hošťálek, Ladislav Vencálek (ed.): Zameteno, Moravskoslezský kruh, Brno 2014, 120 s., cena 110 Kč.
-vb-
– „K nedožitej päťdesiatke a k 15. výročiu tragickej smrti básnika Jozefa Urbana“, tak znie podtitul útlej spomienkovej knižky. Poet a aforista Ondrej Kalamár ju otvára vlastnou básňou, ktorá je zároveň rovnomenným predslovom a mottom: „Napísal som ti list / čistý biely / hľadajúci každý príbeh / ktorý sme spolu ešte / mohli prežiť...“ Napokon sa tak stalo. Fiktívny rozhovor oboch priateľov a hlavných protagonistov knihy – príbehu pokračuje dávno po tom, čo básnik a textár Jozef Urban zahynul pri autonehode 28. apríla 1999. Debutoval básnickou zbierkou Malý zúrivý Robinson (1985), za ktorú získal Cenu Ivana Kraska. Profiloval sa však aj ako publicista a úspešný autor piesňových textov pre Miroslava Žbirku, Petra Lipu, skupiny Dorian Gray, Broken Heart, Money Factor, Elán..., napísal libreto k muzikálu Kráľ Dávid a autorsky sa podieľal na soundtracku k filmu Fontána pre Zuzanu 3. Rozhovory, po rokoch poskladané z dochovaných a oprášených útržkov pamäte i z predstáv, čo si zrejme povieme pri najbližšom stretnutí, sa najčastejšie odohrávajú v aute počas takzvaných „džojrajdov“ do Bratislavy. Napokon, Urban „býval všade len prechodne a podmienečne, neustále strácal kľúče, vykopával dvere a potom ich opravoval“... Na cestách a v spoločnosti priateľov z mokrej štvrte patril k výborným spoločníkom, zatiaľ čo „ako životný partner bol skôr nočnou morou“. Spočiatku rebeloval proti všetkému, čo ho iritovalo a čím pohŕdal. Nakoniec ho zomlel stredný prúd a zostalo mu rebelantstvo iba ak proti sebe. Je autorom aj týchto veršov: „Prestanem na čas písať. Bolí to. Vyhádzal som si z duše nábytok. Som prázdny ako búda pre psa.“ Zahynúc pod kolesami poľského kamiónu kdesi medzi Zvolenom a Detvou prestal písať, no neprestávajú ho čítať mnohí milovníci skutočnej poézie.
Ondrej Kalamár: Pivo U Chárona s Jožom Urbanom, Trio Publishing, Bratislava 2014, 86 s.
-mh-
– Polských knih různých žánrů, které se věnují sousedským vztahům (nejen) polsko-českým, vychází stále neuvěřitelné množství; českou konjunkturu, která v Polsku trvá nejpozději od 70. let, přitom nikdo nevysvětlil docela (třebaže Kundera, Havel, Menzel aj. to z velké části vysvětlit mohou). A významná vratislavská bohemistka, autorka tlustých a solidních Dějin české literatury, vydala nedávno už druhou svou knihu o našich vztazích, zejména však vztazích (a nedorozuměních) jazykových. Ty jsou jak známo nevyčerpatelným zdrojem zábavy, ale také – pro laika aspoň intuitivního – poučení o vztazích mezi slovanskými jazyky a jejich nestejném vývoji v různých obdobích. Možná se autorka někdy snaží žertovat až příliš úporně, ale je to kniha zábavná a pro cvičení jazykového citu a posilování obranyschopnosti před takzvanými zrádnými slovy nedocenitelná.
Zofia Tarajło-Lipowska: Nowy kapoan. Strzei i traf do czesko-polskich językowych gaf, Afera, Vratislav 2013, 216 s.
-vb-
– Autor nás uvádí do demografických poměrů Olomouce před druhou světovou válkou i během ní; připomíná vyvraždění téměř všech zdejších židů, připomene, že ve vnitřním městě i v některých čtvrtích se podíl Němců pohyboval ještě v meziválečné Olomouci kolem poloviny. Padne také zmínka o německém protinacistickém odboji; o tom by se chtělo číst (samozřejmě v knize s jiným posláním) víc! Připomenut je německý dosazený představitel města v prvních letech okupace Fritz Czermak, který byl lidovým soudem po válce „díky četným svědectvím mnoha Čechů, kterým pomohl, propuštěn na svobodu“. Hlavní téma je ovšem smutné a často hrůzné: od – výslovného – aplikování nedávných protižidovských předpisů na Němce až po mučení a vraždění ve sběrných táborech; nejhorší pověst má tábor hodolanský. Je i pravda, že se našli lidé i úřady čelící oněm hrůzám. V krátkém přehledu se dozvídáme alespoň něco o poválečných osudech olomouckých Němců. Je zlé, že práce na toto téma a o těchto místech je stále téměř průkopnická, to však není vina mladého autora; tomu patří vděk. (Jen dodatek: v krátkém doporučení není důvod se věnovat drobným překlepům, zde však by se nedostatek jazykové redakce dal demonstrovat na příkladech až kuriózních).
Martin Hájek: Odsun Němců z Olomouce, vydáno vlastním nákladem autora, Vrahovice 2013, 152 s.
-vb-
– Kniha je poutavá a čtivě napsaná celá, ač byla psána podle akademických pravidel (ostatně i poznámkový aparát je radost číst). Co vybrat? Tušili jsme, že Henryk Sienkiewicz měl dohromady přes sedmdesát lepších i horších překladatelů do češtiny? Mezi válkami byly vztahy mezi Polskem a Československem špatné, ale když projížděla rakev spisovatele zesnulého a pohřbeného předtím ve Švýcarsku, byla od pohraničních Velenic po Petrovice zdravena zástupy. V Panteonu Národního Muzea se se spisovatelem loučil předseda vlády Švehla, arcibiskup Kordač, prezident Masaryk poslal věnec. V podtitulu se mluví o „nedoceněných tvůrcích“ našich vztahů – někdy jsou to tedy i tvůrci pozapomenutí, ale kdysi veleslavní. Těžko vybírat to nejzajímavější, co polský historik střední generace (a brněnský rodák) popsal; zmiňme i třeba jeho letmé srovnání prezidentských pohřbů a hrobů v Polsku a u nás.
Roman Baron: Ambasadorowie wzajemnego porozumnienia. Niedocenieni twórcy pomostów między polskš i czeskš kulturš (XIX–XXI w.), Wydawnictwo Adam Marszałek, Toruň 2013, 372 s.
-vb-
– Mnozí nebudeme nikdy umět číst Mertovy texty jako samostatné, svébytné básně – natolik se nám ty patetické, humorné, lyrické, příběhové písně vryly do mysli. Náš obraz – přinejmenším – lyrických i ponurých 60., 70. a 80. let (pak jsme byli roztržitější) je do značné míry obrazem Mertovým. Pořadatel Jan Šulc vysvětlil přesvědčivě, proč nelze texty přesně datovat; vyvíjely se a mnohé vyvíjejí pořád, improvizovaně i promyšleně se měnily; byla s tím spousta práce. Bez toho určitě nepamětník mnohé nedocení. Nevadí to zásadně, ale někdy to přijde líto. „Ale až bude Prazdroj odkupovat Coca-Cola?/ budem na to Čundrgrundem prdět?/ skrz fialky?/ zdola,“ zpíval například prorok – v 70. letech!
Vladimír Merta: Mimo čas. Texty písní, Galén, Praha 2013, 1008 s.
-vb-
– Tento sborník je především historický a sociologický. Zajímavá srovnání třeba lužickosrbsko-polských a lužickosrbsko-českých vztahů, ale i snaha zachytit chování fotbalových fanoušků, zvláště pak v souvislosti s vyzněním fotbalového Mistrovství Evropy, konaného v roce 2012 mj. ve Vratislavi (Češi pohostinnost i organizaci podniku ocenili: „Vratislavané zapůsobili na Čechy pozitivně.“ Od těch, kdo tehdy v Polsku byli, jsme to slyšeli, zde to máme potvrzeno statistikou.) Ani tato kniha nemůže odpovědět docela na otázku po českém velmi dobrém jménu v Polsku posledních – už – desetiletí, ale ledacos pochopit pomůže.
Sšsiedztwa III RP – Czechy. Zagadnienie społeczne (ed. Marcin Dędicki, Julita Makarová), Wydawnictwo GAJT 1991, Vratislav 2013, 300 s.
-vb-
– Polský měsíčník Znak patřil za minulého režimu ke dvěma či třem tolerovaným katolickým intelektuálním časopisům, které dávaly jasně najevo odstup, později postoj opoziční. Prostředí tzv. otevřeného katolicismu vydalo sice i prvního nekomunistického premiéra v rozpadajícím se sovětském bloku T. Mazowieckého, jinak však ztratilo po r. 1989 na vlivu. Že existuje dál, dokládá i květnové číslo Znaku s hlavním tématem obrazu Boha v našich myslích; dočteme se (na základě průzkumu) také o transcendentních představách těch, kdo v osobního Boha nevěří. Je i mnoho jiných témat: třeba osud někdejších „filmových klubů“, „kin náročného diváka“ i obyčejných místních kin. Čtenáři z jiného prostředí než křesťanského se Znak nepodbízí, zároveň ho nepovažuje za politováníhodného hmotaře či natvrdlou oběť komunistické propagandy, což se jinak o sobě doslýchá často v Polsku i u nás. Připomeňme Znak taky proto, že míval (má dosud?) u nás čtenářskou obec nepočetnou, ale důležitou.
Znak, č. 708, květen 2014, cena 19,90 PLN, v předplatném 13 PLN.
-vb-
– Druhá knížka z už zmíněného Moravskoslezského kruhu provází čtenáře životem i dílem velkého ruského spisovatele. Co autora k psaní přimělo? „Gorkého jsem objevil v sedmnácti. Prorazil krunýř samoty, který jsem si kolem sebe jako puberťák vybudoval – objevil jsem spřízněnou duši, a pak jsem ho poznával stále víc a zjistil jsem, jak velký je to autor. Dnes se o něm píše jako u sluhovi Stalina, což je holý nesmysl.“ A to se autor snaží doložit událostmi z Gorkého života, jeho slovy, slovy souputníků. Kniha není velká, ale čtenáře překvapí šíře postřehů, které na malé ploše dokážou plasticky vykreslit život bouřliváka v čase carského Ruska i v sevření Stalinovy náruče. I tuto knížku najdete v brněnské Academii a v internetových knihkupectvích a v knihovnách.
Antonín Hošťálek: Gorkij, Moravskoslezský kruh, Brno 2014, 96 s. (obr. příloha 12 s.), 90 Kč.
-lav-
– Už dva roky se mnozí přistihujeme často při otázce, kterou už nemůžeme bohužel přímo položit: Co by na to řekl Jaroslav Šabata? Jistě víme několik věcí: že by nám vlídně a překvapivě inspirativně odpověděl i na otázku nejnaivnější a že by jeho odpověď byla optimistická, ale že by to nebyl optimismus lehký. Byl optimistou zásadně i pracovně: je-li něco ztraceno, nemá-li naše účast ve veřejném životě smysl, pak ovšem nemá ani moc smyslu o tom přemýšlet. Jaroslav Šabata byl i optimista – riskněme teď tento termín – retrospektivní: v jeho očích a v jeho podání se jevily buď jak buď jako vítězství i první republika, i osmašedesátý, i Charta 77. Přes všechny porážky a pronásledování. Nic laciného, žádná idylizace, jen pravý opak cynismu a nihilismu. Připomeňme si dva roky po jeho smrti vděčně tuto knihu (se dvěma zajímavými texty navíc, od Jakuba Patočky na začátku a Petra Pitharta na závěr).
Jaroslav Šabata: I Marx, i Havel, MDA-Doplněk, Praha, Brno 2013, 228 s.
-vb-
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
