Jana Červenková

Holčička a zesnulí

Holčička obchází po hřbitově a porovnává jednotlivé hroby: některé jsou krásně vyzdobené, jiné zašlé, zarostlé. Zdá se jí to nespravedlivé, podvědomě cítí, že aspoň ve smrti bychom si měli být rovni. O tu rovnost se sama pokouší, bohatým ubírá, chudým přidává.

Potom, později, přes všechny ty pohádky o „ošálené smrti“ se dovídá dítě ke konci války, že smrt „našeho člověka“ by měla být jiná, významnější nežli smrt nepřítele...

Téma ji neopustí. Přichází období, kdy přes Agamemnóna, Sartra, Breughela přijímá, že posmrtné peklo, které tu vždycky číhalo, jsou naše zdejší hříchy, naše zlé svědomí...

Jiřina Šiklová, autorka knihy, je už od té doby dávno socioložkou. Dokáže napsat odborné eseje, být úspěšnou partnerkou ve veřejných politických debatách, ale i promluvit na stejná témata k obyčejným lidem či o tom srozumitelně napsat.

Tahle knížka je o našem vztahu ke smrti a k umírajícím a zaujme všechny. Smrt je spravedlivá, týká se každého a měli bychom ji přijmout, vědět si s ní rady, umět doprovodit umírajícího. Přiznat mu právo zhodnotit svůj život, své počínání, právo na jeho vlastní verzi.

Problém moderního člověka je ale ostych před smrtí, před hovorem o ní s někým, kdo ji právě prožívá. Žijeme v iluzi o nesmrtelnosti, kterou si pěstujeme jako součást přepychového života, k němuž společnost směřuje, zatímco smrt si přijde, kdy se jí zachce, a umírající to ví, třebaže my to ze zbabělosti vidět odmítáme. Autorčina řeč je přímá, nevyhýbavá. Docela věcně se tu zmiňuje o poslední vůli a organizaci pohřbu ještě za života; smrt k němu patří, ať chceme či ne.

Knížka není ani zdaleka jen souborem praktických rad. Podává třeba i náhled do historického vývoje lidské společnosti a její kultury, k níž pohřbívání odjakživa patřilo. K nejzajímavějším partiím se řadí úvahy o tom, že se náš strach ze smrti liší od strachu člověka dávné primitivní tlupy, do níž byl tehdy nedílně začleněn – jeho smrtí odcházela jen malá část významného celku, zatímco dnes s každým z nás ten celek umírá, ono individuum s celou svojí minulostí a odpovědností za ni. Napadá přitom, že právě proto je tak historicky významná náboženská víra v nesmrtelnost duše.

Tyhle úvahy jsou v knize prokládány odlehčujícím dialogem. Možná dvou kamarádek, ale možná je to dialogizovaný monolog, autorka si sama klade otázky a její alter ego na ně odpovídá: ... pořád si nedovedu představit, že se budu s umírajícím bavit zrovna o tom, co bude po jeho smrti...

A to si myslíš, že ho bude zajímat víc to, co je dneska v novinách a co za týden bude zcela bezvýznamné? Proč by se člověk, který je na konci svého života, měl zajímat o složení vlády, která bude třeba o něčem rozhodovat, kdy on tu zcela jistě nebude? Třeba má chuť se zamyslet nad něčím, co přesahuje počet jeho dní. V úvahách o budoucnosti, třeba té vzdálené, je velká rovnost... Až se uskuteční, na tomto světě nebude ani on, ani já...

K zájmům umírajícího patří i bolavé vzpomínky z dětství, události a situace, o kterých se bál mluvit. Je to jakási zpověď, která nemusí být právě náboženským vyznáním věřícího; má cenu jen pro nás – od té doby, co umíráme jako jedinci.

Dá se říci, že Vyhoštěná smrt je kniha velmi statečná, která nám pomáhá přijmout život, jaký je, přijmout ho dospěle. Věcně se nad ním dokázat zamyslet jako ta holčička, co se kdysi procházela po hřbitově.

Jiřina Šiklová: Vyhoštěná smrt, Kalich, Praha 2013, 128 s.

Jana Červenková (1939) je spisovatelka.

Obsah Listů 3/2014
Archiv Listů
Autoři Listů

Jana Červenková

Holčička a zesnulí

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu