Jiří Šimsa

Milan Uhde mezi řádky

Brno není Ostrava, kam přijdeme, jen když musíme. Není to ani Praha, která vzbuzuje heimweh, když jsme jí vzdáleni. Brno je město, které nemusíme, ani nám nechybí, když v něm zrovna nejsme. To proto, že tu není Duch, ale mnoho animozity, žárlivosti. Brno dělají Brnem právě ti lidé, kteří mezi Brňáky vzbuzují spoustu animozity, vzešlé ze žárlivosti. Může to být Jaroslav Šabata, ale právě tak dobře Milan Uhde.

A přece právě jeho kniha Rozpomínky. Co na sebe vím se stala kulturní událostí roku. Ale tento vnější kolorit není tou pravou motivací, proč chci nebo musím napsat o této knize, nebo spíše o jejím autorovi, Milanu Uhdem. Protože názvem knihy ve mně probudil otázku, zda jsme osobou, o které víme jen to, co na sebe víme. Nejsme spíše těmi, kteří žijí mezi druhými, a naše sebevědomí vzbuzují jen druzí, nebo mírněji: také druzí?

To bylo mé předporozumění ještě dříve, než jsem se do ní začetl. Je to taková kniha, kterou nemůžeme odložit, než ji dočteme. On je to dobrodružný román a jeho hlavní postavou je dobrodruh, který se stydí za to, že se takovým pro druhé mohl stát. Jak rád by byl spořádaným otcem rodiny, člověkem, který u druhých nevzbuzuje pozornost, tím více u státní policie, který ve své rodině nenaráží a nepřekračuje její kruhy, neruší je. Ale to by se musel jinak oženit, to by se musel vzdát svého slovního projevu, dědictví po rodičích, i strachu, že nevykoná to, co je mu uloženo jeho dispozicemi, učiteli, i strachu před zradou toho, co na sebe prozradil. Vždyť už se projevil, před svým učitelem Oldřichem Mikuláškem, před svými kolegy z Hostu do domu, zejména Olegem Susem, i před svou ženou, která ho chránila před vším zlým, že nesmí ustoupit z území, na která už vstoupil jako autor Krále-Vávry.

Byl jsem predisponován, ne však předurčen svým otcem, který pro sebe objevil Karla Havlíčka Borovského. To byla velmi krátká trať, přímo spurt ke Králi-Vávrovi, a tím k jeho autorovi. Borovský nás spojoval i s Masarykem. Rodiče mi dopřáli vzdělání, které mi bylo upřeno studiem na gymnáziu, jež překračovalo všechny tehdy myslitelné stupně. Česká literatura u Milana Uhdeho, o tom si tehdy ani teď nemohl nikdo nechat zdát, když je mu zrovna patnáct a ostatní se naň dívají spíše jako na dítě než na mladíka, kterému vzdělat se je životní náplní.

Začal jsem chodit na přednášky k Milanu Uhdeovi. Od Karla Hynka Máchy důkladným, hermeneutickým výkladem jeho Máje. Na to skoro nestačily první čtyři dvouhodinovky. Mácha byl nejoblíbenějším básníkem Tomáše G. Masaryka. To jsem se dověděl až později. Věnovali jsme se, já spíše upřeným pohledem než slovní odezvou, rozboru jeho veršů a tomu, čím nejspíše narážel Mácha u svého okolí. Naučit se číst to, co je mezi řádky, než kdo významný ho oceňoval. Jako čtenář jsem se učil, jak vyčíst mezi řádky co nejvíce a nenechat plynout řádky jako střední proud vědomí. To bylo až k výkladům o Egonu Hostovském tím, čeho si nyní cením. A také si uvědomuji: kdo by lépe mohl naučit číst mezi řádky než ten, kdo byl mistrem psaní mezi řádky? A mohl to porovnat ohlasem z publika, které to ne tak specializovaně, ale bezprostředně oceňovalo.

Číst mezi řádky, to se učili čtenáři Rudého práva, jediné tiskoviny, která měla pravdivý název. A odtud odvozovali naději pro tento svět. Takovými byli můj strýc Jaromír Procházka i Jaroslav Šabata. Toho se ve svých Rozpomínkách zastal Milan Uhde. Jako by tušil, že tudy vede cesta i k tomu, aby i on byl přijat brněnskou veřejností. Milan Uhde se dokonce přiznal, že se mu Petr Pospíchal – ten byl po roce 1978 opakovaně zavírán – stal přítelem! I když on sám byl až v roce 1988 zavřen do cely předběžného zadržení na čtyři dny. Ale ta panika potom! Každý zvonek ohlašuje, že jdou po mně!

Kniha Milana Uhdeho je spíše protestantskou zpovědí než cestou ke katolickému knězi, která už ví, že tam najde rozhřešení. Uhde staví svůj život do otázky, zda je i pro něho rozhřešení jisté. A přitom tento poslední soud nad životem tím, ke komu náš život vede, je vepsán mezi řádky románu. Autobiografického románu, jak je rozepsán, s velmi velikými mezerami mezi řádky, kterými autor čtenáře obdařil jako bianco šekem. Uhde nepřestal být tím, o kom píše, na koho prozrazuje, že jeho žena byla moudřejší než on. Vyčteme i smutek, že návrat ze dvou stran mezi spisovatele se zdařil, nikoli však návrat domů.

Prý je šťastný. Trpí stařeckou psavostí. To o sobě prozradil na uvedení knihy. A dopsal ji až do roku 1998. To, nač se neodvážili jeho předchůdci. Jaroslav Mezník své paměti dopsal do roku 1989. A chystané paměti Milana Jelínka končí v roce 1970. Odvahu psát to, v čem žijeme, neztratil. A to, jak píše, prozrazuje naději, že dočteme až do konce. S otevřeným závěrem. Vždyť to, že jsme, neurčujeme ani my sobě, ani druzí nám, ale ten, kdo milosrdenstvím stojí i za posledním soudem o nás samých.

Čtěme i o sobě a chápejme naše životy jako písmo mezi našimi řádky, kterými se vyjadřujeme. Vždyť ani Bibli, kdybychom si ji celou přečetli, jak kdysi Milan Uhde udělal, nebudeme mít nakonec přečtenou. A přece se můžeme stát čtenáři toho, kdo náš život vepisuje mezi stránky a řádky živých.

Milan Uhde: Rozpomínky. Co na sebe vím, Torst/Host, Praha a Brno 2013, 648 s. (Psáno pro Listy a Protestant.)

Jiří Šimsa (1964) je evangelický kazatel, publicista, básník.

Obsah Listů 3/2014
Archiv Listů
Autoři Listů

Jiří Šimsa

Milan Uhde mezi řádky

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu