Tracy A. Burnsová

Dospívání jako „ta holka“

Dodnes nechápu, proč jsem jednoho dne ukázala rodičům růžový leták, který inzeroval registraci do baseballové Little League, a prohlásila, že chci hrát. Nemohla jsem si představit, jak hluboce toto rozhodnutí ovlivní můj život, jak často v průběhu devítileté kariéry jako jediná dívka v lize budu dostávat průpravu v samostatnosti a duševní síle. To byly vlastnosti, které mně umožnily, že jsem se úspěšně přestěhovala do země, která byla do roku 1992 Československem, do neznámé země, kde jsem neznala nikoho, ani místní jazyk. Praha se mi měla stát domovem, kde budu hovořit plynně česky, potkávat mnoho nových přátel a psát ve třech jazycích.

Při svém prvním tréninku s Amberjacks v roce 1977 jsem byla jediná hráčka, která neuměla podávat shora. Na týmové fotografii mi čepice zakrývala větší část obličeje, protože jsem si ji neuměla ani nasadit. Přesto jsem po zápase pořád rodičům říkala, že chci být první ženou v profesionální lize. Vždy jsem byla velmi tvrdohlavá, s chutí čelila každé výzvě a kladla si náročné cíle.

V první sezóně jsem se naučila házet shora a trenér se soustředil na základní techniky hry. V dalších sezónách jsem se opakovaně přesvědčila o významu neustálého pilování základních technik. Když nyní jako dospělá narazím na problém, vždy si připomenu učednická léta. Ve chvílích těžkého rozhodování rozložím problém na prvky, místo abych na něj nahlížela jako na složitý obraz. Naučila jsem se, jak důležitá je týmová spolupráce a že na všechno sama nestačím.

V druhém roce, u Stingrays, trenér jednou zapomněl přinést na zápas vhodný suspenzor. Dělala jsem tedy chytačku. Oblíbila jsem si tuto pozici, ale následující rok jsem ji vyměnila za pozici na první metě a později za nadhazování, které se stalo mou první opravdovou láskou.

V těch devíti letech od roku 1977 do roku 1985 mě trenéři i spoluhráči vždy podporovali, přestože jsem byla „ta holka“. Mí soupeři a jejich rodiče, to byla jiná kapitola.

Posmívali se a pošklebovali docela krutě. Někdy s tím byli úplně hrozní, obzvláště když jsem nadhazovala. „Nenech se vyautovat holkou!“ často křičel trenér protihráčů na své družstvo. Od svých deseti let, kdy jsem začala nadhazovat, jsem se naučila zachovávat klid, nevšímat si posměšků a soustředit se na hru. Nakonec všechno to úsilí vyrovnat se s posměšky udělalo ze mne silnější osobu, individualitu, která si půjde vlastní cestou. Pokusím se žít co nejaktivněji! Někdy, když jsem pracovala s krajany a publikovala v češtině, krajané se mi též posmívali. Jeden se mi dokonce přímo rozječel do obličeje. Ale tehdy jsem už věděla, jak se s tím vypořádat.

Ve svém třetím roce, u Giants, jsem dostala jinou lekci. Členem našeho družstva byl Billy, nejlepší hráč ligy a velmi pohledný chlapec, kterého jsem obdivovala. Spřátelili jsme se a dokonce jsme jezdili spolu na utkání Baltimore Orioles, unešení Jimmym Palmerem, Eddiem Murrayem, Richem Dauerem, Kenem Singletonem, Dougem DeCincesem a Mikem Flanaganem. Přitom mě – neznámo čím – lákali Los Angeles Dodgers, aniž jsem kdy byla v Los Angeles nebo v Kalifornii vůbec. Steve Garvey, Davey Lopes, Bill Russell, Steve Yeager, Ron Cey, Don Sutton, Bob Welch – to byli mí hrdinové. New York Yankees jsem naopak z hloubi duše nesnášela.

Jednoho dne mě Billy pozval k sobě domů. Tam jsme seděli v suterénní místnosti, kde byla televize, a sledovali jsme Dodgers s Pirates. Billyovy trofeje byly vystaveny na poličce u velké obrazovky. Už v osmi letech měl asi dvacet sportovních cen, většinu z nich za baseball. Já jsem měla doma jen jednu malinkou trofej, jakou trenér rozdával všem hráčům během první sezóny. A to bylo vše.

Billy fandil Pirates, kteří vedli o jeden běh. Když Bert Blyleven vyautoval Daveyho Lopese, Billy se mě pokusil políbit. Byl by to první hoch, který mě políbil, ale měl v puse žvýkačku, a proto jsem se odvrátila. Potom začal šmátrat po mých prsou přes tričko Dodgers, ale nemohl je najít, protože jsem ještě žádná

neměla. Naštěstí Bill Russell odpálil homerun a Billy obrátil pozornost zpět k baseballu. Žádný kluk se mě ještě nedotkl. V tom věku jsem své tělo ještě nevnímala. Vždy jsem myslela na chlapce jako na spoluhráče a kamarády. V tom roce Billyho oblíbený tým, Pirates, měl vyhrát Světovou sérii v sedmi zápasech proti Baltimore Orioles.

V následujícím roce, 1980, jsem hrála za Padres. Billy byl přeřazen do jiného mužstva. To znamenalo, že jsme se stali zarytými odpůrci a tak to mezi námi zůstalo po celý zbytek mé kariéry. Když jsem začala v deseti letech nadhazovat, náramně jsem se vyžívala v odpovědnosti i stresu, který to obnášelo. Když jsem byla střídajícím nadhazovačem, naučila jsem se stres a problematické situace zvládnout. V situacích, kdy mě poslali na nadhazovací kopec při obsazených metách, naučila jsem se zůstat v klidu. Billy byl také nadhazovačem – velmi dobrým. Každé utkání, kde nadhazoval, vyhrál. Mě jeho úspěch štval.

Potom, v roce 1981, jsem byla štěstím úplně bez sebe, když mě vybrali do týmu Dodgers. Konečně budu nosit svůj milovaný modrý dres Dodgers! Měli jsme také skvělý tým. Občas jsem si i zanadhazovala a vyhráli jsme skoro všechny zápasy. Nakonec jsme získali mistrovský titul. To bylo zejména proto, že naši trenéři kladli důraz na základy hry a na týmovou spolupráci. Z tehdejších vítězstvích mi v paměti utkvělo jen máloco. Ale velmi dobře si pamatuji jedinou prohru v pravidelné sezóně – to nás porazili Piráti, tým, za který hrál Billy a jehož trenérem byl Billyho otec. Po zápase jsem pohlédla zpět na opuštěné hřiště. Nikdy předtím jsem se necítila tak zranitelná. Pokaždé předtím jsme vyhráli. Měli jsme vyhrát! Copak jsme nebyli nezastavitelní? Byla jsem v šoku! Nemohla jsem uvěřit, že jsme skutečně prohráli. V ten den jsem začala chápat, že nic nelze brát jako samozřejmost. Člověk si musí vážit každého vítězství, každého okamžiku, protože nevyhnutelně nastanou i zklamání a neúspěchy.

V tom roce hrál za náš tým Scott, měla jsem ho opravdu ráda. Byl tichý, citlivý, inteligentní a znamenitý nadhazovač. Tak jsem se styděla, že za celou sezónu jsem s ním hovořila jen jednou. To bylo při tréninku, když začalo mrholit, a řekla jsem mu „Vypadá to na déšť“. Spoluhráči si z něj utahovali, že mě má také rád. V dalším roce se kamsi odstěhoval. Nikdy jsem ho už neviděla, ale často na něj vzpomínám.

V dalším roce jsem se dozvěděla srdcervoucí zprávu, že naše mužstvo přechází od Dodgers k Yankees, jedinému týmu extraligy, který jsme nemohla vystát. Budu muset nosit proužkovaný dres. Nicméně nadhazovala jsem a hrála na první metě natolik dobře, že jsem byla hráči odhlasována do all-star týmu dvanáctiletých za rok 1982. Hlavním naším trenérem byl Billyho otec. Potom můj otec dostal ten osudný telefonát. Ligový administrátor mu sdělil, že si mě v all-star týmu nemohli ponechat, protože možná budou muset přenocovat v hotelu.

Byla jsem zničená. Proč mám být vždycky trestána za to, že jsem dívka? To není fér. Věděla jsem, že jsem si místo v tom týmu vysloužila. Tehdy jsem si začala uvědomovat, že život není fér, že jsou věci, které nemůžeme ovlivnit, které prostě musíme přijmout. Tak to prostě je. Ale byla to tvrdá lekce a ponaučení a dlouho trvalo, než jsem ji přijala.

Potom, po devíti letech strávených na soukromé škole, jsem se rozhodla přejít na veřejné gymnázium, kde se Billy promenoval po chodbách jako nějaká filmová hvězda. Minula jsem ho na chodbě, ruku měl kolem pasu jakési hezké holky, oba jsme se na okamžik zastavili a pohlédli zlostně na sebe. Byli jsme ve stejné třídě na biologii a na hodinách sexuální výchovy. Jednou, při pitvě žab a za stereo reprodukce písně Iron Maiden (náš učitel byl prakticky hluchý) Billy prohlásil ke třídě: „Podle mého by holky neměly mít dovoleno hrát baseball.“ Zatímco jiní chlapci ze třídy s ním souhlasili, já jsem tu jízlivou poznámku přešla mlčením a bodla žábu do srdce.

V prvním ročníku gymnázia jsem se na zkoušku hlásila do tzv. Junior Varsity team školy, ale zranila jsem se při tréninku. Chytila jsem míč do ruky místo do rukavice a nemohla jsem házet. Místo toho jsem hrála v Babe Ruth League pro třináctileté za Cardinals. Když jsem dorazila na první trénink, uviděla jsem Jacka. Budou s ním určitě potíže, tím jsem si byla jistá. Ze všech, kteří při hře nastoupili proti mně, si mě nejhlasitěji dobíral právě on. Ale velmi rychle běhal, byl výtečný polař a pálkař. Dopadlo to tak, že jako týmový spoluhráč byl patrně největší oporou, jakou jsem kdy měla.

V tom roce jsem nadhazovala v mistrovském zápase. V poslední směně byly dva auty a vedli jsme o jeden běh, když Billy odpálil můj nadhoz do levého pole. Dan stál s rukavicí nastavenou, aby chytil míč. Těch několik vteřin, než jsem uslyšela plácnutí do kůže, jsem sotva dýchala.

Výhra ve finále mistrovství v roce 1983 díky fantastické týmové a trenérské práci byla zlatým hřebem mé devítileté kariéry. Po zápase jsem se posadila na lavici a přemýšlela, jestli to není jen sen. A Jack se posadil vedle mne a řekl „Chci sedět vedle své hrdinky!“ Byla to jedna z nejkrásnějších věcí, jaké mi kdy kdo řekl. Cítila jsem, že mě tým přijal bez hanlivého označení „ta holka“.

Když mi zavolal trenér, aby mi sdělil, že mě hráči zvolili do all-star týmu, byla jsem v takovém šoku, že jsem omylem zavěsila. Život funguje tajemně a přináší různá překvapení, jak jsem se měla poučovat i nadále. Dobré věci se někdy přihodí, když je očekáváš nejméně. Vždy je naděje.

Náš tehdejší trenér byl při našem prvním zápase kamsi odvolán a nahradil ho asistující trenér – Billyho otec. Prohráli jsme, ale každý dostal příležitost si zahrát – kromě mě a Ricka, jediného Afroameričana v týmu. Byla jsem rozlícená. Věděla jsem, že mě bude Billyho otec trestat za to, že jsem dívka, ale proč trestal Ricka? Byl to přece kluk!! Nemohla jsem uvěřit, že ho trenér nenechá hrát.

Až do té doby jsem se o takové věci nestarala – od mateřské školky přes osm tříd v malé soukromé škole, kde se chovali k dětem všech ras stejně. Teď jsem začínala chápat, jaké předsudky chovají někteří lidé, jak odporně se chovají, jak ošklivý a krutý může svět být.

Při příštím, druhém zápasu byl náš trenér už zpátky a Billyho otec byl vyšoupnut do pozadí. Hrála jsem chvíli první metu a dokonce jsem udělala jeden aut. Naneštěstí to byl náš poslední zápas, protože jsme byli vyřazeni ze soutěže.

Po další dva roky jsem pak hrála v Babe Ruth League jako nadhazovačka, ale už se mi nedostávalo pravého zápalu. Baseball už nebyl mou vášní. Už jsem na míček pálkou pořádně neútočila. Už mi chyběla ta zoufalá touha zvítězit. Už ve svých dvanácti letech jsem začala hrát lední hokej a v šestnácti jsem se na tento sport úplně přeorientovala. Vyrovnala jsem se s tím, že na profesionální ligu nebudu nikdy dost dobrá. Už to, že jsem si tohle připustila, ve mně vyvolalo pocity selhání. Musela jsem uznat, že některé sny se nemohou nikdy splnit, ať se bude člověk snažit, jak chce. Někteří lidé jsou velcí v očích světa, ale já mohu být velká ve svých vlastních očích, když budu k sobě pravdivá a vytvořím si svou vlastní identitu ve světě, který je nespravedlivý a někdy až krutý.

Ukázalo se, že devět let hry v chlapeckém baseballu bylo jedním z nejlepších věcí, pro které jsem se kdy rozhodla. Nikdy jsem se nebála samoty ani toho, že se na mě budou dívat jako na outsidera. Nebojím se riskovat, zkoušet nové věci, jako bylo mé přestěhování do Prahy v roce 1991 s jediným příjmem učitelky placené 70 Kč za hodinu. Už neučím angličtinu. Jsem nyní spisovatelka, korektorka a editorka. Už nehraji týmové sporty. Cvičím Pilates a chodím do posilovny. Hraní baseballu s chlapci mi jako spisovatelce pomohlo, že jsem se vždy vyrovnala s kritikou. Pomohlo mi to vypořádat se s tím, že mi to či ono nakladatelství odmítlo příspěvek, a to díky tomu, že pocit odmítnutí už znám až příliš dobře.

Hlavní baseballovou ligu už nesleduji. Ani nemám děti, které by hrály baseball. Pamatuji si na rozjaření, jaké jsem pociťovala, kdykoliv jsem vstoupila na nadhazovací kopec, energii, kterou jsem cítila, když se mi v baseballu dařilo, když jsem se rozhodovala, jaký nadhoz zvolím příště. Vybavuji si vzrušení při nadhozu strajku a týmovou spolupráci, která bývala rozhodující pro vítězství. Dnes je baseball zasut ve vzdálené minulosti. Ale lekce, které jsem v těch křehkých letech dospívání dostávala, se mi vybavují dennodenně dosud.

Tracy A. Burnsová (1969) je Američanka, žijící v Praze; spisovatelka, novinářka, publicistka, korektorka a editorka.

Obsah Listů 3/2014
Archiv Listů
Autoři Listů

Tracy A. Burnsová

Dospívání jako „ta holka“

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu