Kadá země je zajímavá, všude najdete krásu i tragédie. Jak se fotograf dostane do Libye nebo Mongolska?
Rozhodnutí nadešlo vdy chvilku před začátkem cesty, plynulo ze spontánní situace nebo touhy po samotném cestování. V případě Mongolska to byla potřeba samoty na nedozírné stepi a v hustých lesích tajgy. Do Libye mě přilákal nápad navštívit místo, kde jsem il v dětství, odkud mám první vzpomínky. Ovšem nic z těch osobních pohnutek nenašlo odraz v mých cyklech. Hledám volně chápané mezní okamiky – a tak člověk v Libyi narazil na obyčejné lidi, kteří se ocitli uprostřed války, v Mongolu na společenskou a kulturní transformaci mladé generace.
Básník můe psát o letmých dojmech, můe cizí zemi studovat. Jak je to u fotografa? Je dobré znát dějiny, etnografii?
Pokud něco neznáte nebo o něčem nevíte, nelze to fotografovat. Před kadým cyklem se snaím získat co nejúplnější znalosti a korigovat je zkušenostmi. Velice často se ukáe, e první informace odporují těm získaným vlastní zkušeností, ovšem to je velice dobré, střet očekávání s realitou poskytuje obrovské pole pro další hledání.
Upřímně řečeno, na barevný tisk v Listech nemáme. Škoda, máte především barevné snímky. Je tu útěcha, mají černobílé fotografie specifickou hodnotu?
Právě mám při sobě soubor černobílých fotografií z poslední cesty do Mongolska. Jsou zárodkem další části mongolského projektu – toté téma, tyté problémy, odlišná forma odpovědí na otázky. Kdy jsem začínal, skoro jsem neopouštěl temnou komoru. Posledních pár let skutečně realizuji většinu v barvě, vypadá to však, e mi pomalu začíná černobílá estetika chybět. To se zas vracíme k otázce volby: co se nejlépe k tématu hodí.
Nejen z vlastenecké povinnosti se ptám: co vám dala opavská škola?
Po pár letech na Akademii krásných umění v Poznani, škole silně multimediální, jsem cítil potřebu návratu ke klasickému dokumentu. Ačkoliv mám ke školskému systému – bez ohledu na zemi, školu – ambivalentní vztah a poznávání fotografie v akademiích mi připadá jako rozhodně nedostatečné, rozhodnutí studovat v ITF bylo nanejvýš správné. Především: obrovský rozsah znalostí a zkušeností učitelského sboru a ochota se o ně dělit. Nemohu říci, e mě škola naučila jak dělat fotky, určitě jsem si však odnesl spoustu informací o postupech a především vědomí, jak důleité je mezi nimi volit.
Cítíte sounáleitost s generací, s uměleckou školou, proudem v polské nebo světové fotografii?
Ne, uvědomuji si však, e mimoděk existuje. Kdy jsem donedávna zaslechl nový dokument, cítil jsem jistou spojitost se svým přístupem. Dnes však, kdy se ve vědomí pohybuji mezi cykly nedokončenými a sotva začatými, vidím velký odstup. Jediná konstanta od začátku mého fotografického dobrodruství – a nic nesvědčí o brzké změně – je dokumentární přístup.
-vb-
Alan Willmann (1984) studoval v Poznani, ve Varšavě a v Institutu tvůrčí fotografie SU v Opavě; věnuje se také pedagogické činnosti; více na www.alanwillmann.com.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.