Alan Willmann

Libye

Každá země je zajímavá, všude najdete krásu i tragédie. Jak se fotograf dostane do Libye nebo Mongolska?

Rozhodnutí nadešlo vždy chvilku před začátkem cesty, plynulo ze spontánní situace nebo touhy po samotném cestování. V případě Mongolska to byla potřeba samoty na nedozírné stepi a v hustých lesích tajgy. Do Libye mě přilákal nápad navštívit místo, kde jsem žil v dětství, odkud mám první vzpomínky. Ovšem nic z těch osobních pohnutek nenašlo odraz v mých cyklech. Hledám volně chápané „mezní okamžiky“ – a tak člověk v Libyi narazil na obyčejné lidi, kteří se ocitli uprostřed války, v Mongolu na společenskou a kulturní transformaci mladé generace.

Básník může psát o letmých dojmech, může cizí zemi studovat. Jak je to u fotografa? Je dobré znát dějiny, etnografii?

Pokud něco neznáte nebo o něčem nevíte, nelze to fotografovat. Před každým cyklem se snažím získat co nejúplnější znalosti a korigovat je zkušenostmi. Velice často se ukáže, že první informace odporují těm získaným vlastní zkušeností, ovšem to je velice dobré, střet očekávání s realitou poskytuje obrovské pole pro další hledání.

Upřímně řečeno, na barevný tisk v Listech nemáme. Škoda, máte především barevné snímky. Je tu útěcha, mají černobílé fotografie specifickou hodnotu?

Právě mám při sobě soubor černobílých fotografií z poslední cesty do Mongolska. Jsou zárodkem další části mongolského projektu – totéž téma, tytéž problémy, odlišná forma odpovědí na otázky. Když jsem začínal, skoro jsem neopouštěl temnou komoru. Posledních pár let skutečně realizuji většinu v barvě, vypadá to však, že mi pomalu začíná černobílá estetika chybět. To se zas vracíme k otázce volby: co se nejlépe k tématu hodí.

Nejen z vlastenecké povinnosti se ptám: co vám dala opavská škola?

Po pár letech na Akademii krásných umění v Poznani, škole silně multimediální, jsem cítil potřebu návratu ke klasickému dokumentu. Ačkoliv mám ke školskému systému – bez ohledu na zemi, školu – ambivalentní vztah a poznávání fotografie v akademiích mi připadá jako rozhodně nedostatečné, rozhodnutí studovat v ITF bylo nanejvýš správné. Především: obrovský rozsah znalostí a zkušeností učitelského sboru a ochota se o ně dělit. Nemohu říci, že mě škola naučila „jak dělat fotky“, určitě jsem si však odnesl spoustu informací o postupech a především vědomí, jak důležité je mezi nimi volit.

Cítíte sounáležitost s generací, s uměleckou školou, proudem v polské nebo světové fotografii?

Ne, uvědomuji si však, že mimoděk existuje. Když jsem donedávna zaslechl „nový dokument“, cítil jsem jistou spojitost se svým přístupem. Dnes však, když se ve vědomí pohybuji mezi cykly nedokončenými a sotva začatými, vidím velký odstup. Jediná konstanta od začátku mého fotografického dobrodružství – a nic nesvědčí o brzké změně – je dokumentární přístup.

-vb-

Alan Willmann

Alan Willmann (1984) studoval v Poznani, ve Varšavě a v Institutu tvůrčí fotografie SU v Opavě; věnuje se také pedagogické činnosti; více na www.alanwillmann.com.

Obsah Listů 3/2014
Archiv Listů
Autoři Listů

Alan Willmann

Libye

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu