Alena Zemančíková

Uprostřed

Půl života jsem se dívala na siluetu nedostupných hor: Ostrý na Šumavě, Havran na Tachovsku a Dyleň na Chebsku – takhle se to sunulo podle změny bydliště. O Ostrém babička vyprávěla, že se tam za první republiky dalo jít na výlet, že tam byla turistická útulna. Za mého života se na Šumavě smělo jedině na Pancíř a tam odtud teskně vyhlížet Alpy, což mi připadalo jako optický zázrak: Alpy, tak nedosažitelné, musejí být přece strašlivě vzdálené.

Havran, hora s vojenskou věží na vrcholu, nebyl na žádné mapě Tachovska (nebyla ani taková mapa, a tak jsme si ji s bratrem kreslili pastelkami); nikdo, koho jsem znala, neznal její jméno. Velice jsem toužila se na tu horu vypravit, podívat se, co je na druhé straně, ale myslela jsem, že se to nikdy nestane. I na tu hranici, psychologicky vzato, bylo nesmírně daleko, nesmělo se ani do lesů, byla to země vojáků se psy, kterým jsem – svatá prostoto! – záviděla.

Jakmile člověk ztratí z očí Havran, objeví se jako pevný bod Dyleň s vojenským objektem na vrcholu. Myslela jsem, že hlídat hranici je povinností každého státu, však jsme se učili o Chodech a četli Psohlavce, vůbec mě nenapadlo, že na německé straně by nebyly ty dráty, že by tam nechodili vojáci se psy. A protože ani Dyleň nebyla na turistické mapě, nevěděla jsem, jestli je vrchol v Čechách, nebo v Německu. Jednou jsem se zeptala dole ve vsi hlídkujícího vojáka se psem, a on to také nevěděl. Zjistila jsem to až po pádu železné opony, v těchto místech opravdu železné a neprostupné. Vrchol je v Čechách, ale co víc, je na něm vyznačen Střed Evropy!

Historie dyleňského Středu Evropy (Mittelpunkt Europas) souvisí s trigonometrickým vyměřováním Evropy, zde v letech 1865 až 1873. Tehdy byl na vrcholu vztyčen žulový sloup jako pevný bod 1. řádu pro veškerá měření. Vrchol Dyleně se s pověstí středu Evropy stal také místem střetu: Alpský spolek z Neualbenreuthu postavil útulnu, Klub českých turistů rozhlednu. Z Dyleně byl nádherný výhled daleko do Čech i do Bavorska, proto byla stanovena tím pevným bodem vyměřování světa.

Jako snad všechno v pohraničí, i Dyleň a Střed Evropy jsou symbolické. Po Mnichovu se hraniční hora dostala do Říše, po roce 1945 se hranice (ostatně historická česko-bavorská, která svůj průběh zachovává od raného středověku) vrátila na místo, ale z naší strany byla zatažena dráty. Na vrcholu Dyleně monstrózní vojenský radar s věží, útulna zmizela a vojenská stavba zničila a pohltila i Střed Evropy. Celkem vzato právem, místo se ze středu Evropy dostalo na okraj, s čímž jsme měli být spokojeni, proč připomínat nějaký střed. Střet se připomínal jinak.

Bavorský alpský spolek v Neualbereuthu nezrušil hustou síť svých výletních pěšin, jen cíl se posunul pár metrů od hranice a kousek pod vrchol. Z bavorské strany dráty nebyly. Roku 1986 byl Střed Evropy znovu označen žulovým sloupem a umístěn, jak nejvýše to šlo – a tam stojí dodnes.

Šli jsme na ten výlet v týdnu voleb do Evropského parlamentu. Při cestě na Dyleň člověk vidí, jak hranice, označená bílými sloupky, vede přes pole a louky, na úpatí hory se ztratí v močále, ale za chvíli už na ni člověk narazí v lese. Je to čára, která odděluje dvě stejná prostředí – tatáž řepka, ječmen, kukuřice, tentýž les.

Střed Evropy kdekoli je čirý pomysl – odkud kam sahá Evropa, počítáme do té výměry i ostrovy a kudy vede hranice s Asií? Přesto člověk (člověk, který se na zavřenou hranici půl života teskně díval) na tom místě něco cítí. Je to smíšený pocit dotyku bodu a linie. Bodu, z něhož je možno opsat kruh o jakémkoli poloměru, to závisí na našem rozhodnutí, představivosti, doslova rozhledu. A linie, která tu obkrouženou plochu protíná připomínkou více či méně různých zájmů. Tak jsme si to v ten volební víkend říkali.

Alena Zemančíková

Obsah Listů 3/2014
Archiv Listů
Autoři Listů

Alena Zemančíková

Uprostřed

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu